Před deštěm do Slovenského raja II

Před deštěm do Slovenského raja II

Před deštěm do Slovenského raja II

Rok a několik dnů k tomu uplynulo od mé poslední návštěvy divukrásného koutu přírody uprostřed Slovenska…

(14. 10. 2021)

Ve Vysokých Tatrách počátkem loňského října vydatně pršelo. Nevydržel jsem se už dívat z okna a jen pozorovat, jak dešťové kapky bubnují na parapet. Vydal jsem se proto o něco jižněji. I ve Slovenskom raji byl sice tehdy déšť na spadnutí po celý den, nakonec však počasí dostálo předpovědi a bylo ke mně milosrdné. Dnes je to jakási retrospektiva. Ještě před dvěma dny panovalo ve Vysokých Tatrách pozdní babí léto. Včera však sněžilo a hory pokryla vrstva souvislého mokrého sněhu, ve kterém se chodí opravdu špatně. Den, dva, a většina zas roztaje. Třeba vyčkat a nejlépe někde jinde. Vzpomněl jsem si na loňskou túru a bylo rozhodnuto.

Zasněžené Vysoké Tatry od Hrabušic

Zasněžené Vysoké Tatry od Hrabušic

Brzy ráno vyjíždím autobusovým spojem z Popradu do Hrabušic. Stále si v těchto končinách nemohu zvyknout na freestylové pojetí jízdních řádů. Návaznosti při přestupech však nakonec fungují a přijíždím do výchozího místa dnešního výletu načas.

První část mé dnešní túry bude shodná s tou loňskou. Dolina Suchá Belá. Mířím k autokempu Podlesok, kde dolina vyúsťuje. Kemp je díky příznivému počasí v posledních týdnech pořád zaplněn turisty. Znát je to i u vstupu do doliny. Loni tu vzhledem k počasí bylo liduprázdno, dnes je tu poměrně živo. A ještě jeden rozdíl oproti loňsku tu je. Bylo v tom čase po deštích a vody v potoce bylo dost a dost. Napsal jsem tehdy:

Suchá Belá. Hezky se ta roklina jmenuje. Suchá je možná uprostřed léta. Dnes nikoli. A je to jen a jen dobře. Bez zurčení potoka, bez vodopádů by byl zážitek velmi ochuzený.

Ale jak říkám, dnes je to jiné. Poslední měsíc byl na srážky skoupý a hladina vody v potoce je nízká. Aspoň se tolik nezamáčím. A co se zážitků týče, jak za chvíli uvidím, strachovat se nemusím.

Suchá Belá, ústí rokliny

Suchá Belá, ústí rokliny

Po vstupu do rokliny mě překvapuje teplota vzduchu. Ve Vydrníku, kde jsem přestupoval z jednoho autobusového spoje na druhý, jsem doslova klepal kosu. Zima, mráz, vlhko, musel jsem se přiobléct. V roklině panuje teplotní inverze. Je tu podstatně tepleji než mimo ni, část oblečení zase odkládám.

Dřevěné lávky a žebříky jsou vlhké jako vždy. Tady je to na suchu snad jenom uprostřed horkého léta. Na takové prostředí jsem však pečlivě připraven. S trailovými botami, které v podobném terénu používám, mám jen ty nejlepší zkušenosti. I dnes se osvědčují. Zatím to neklouže ani na dřevě, ani na vápenci, a ani na kovových kramlích a stupech.

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Misové vodopády, Okienkové vodopády a Korytový vodopád. Tři nejhezčí místa celé rokliny. Méně vody tu vůbec neznamená hůře. Pořád je na co se dívat, pořád je co obdivovat. Celou cestu, postřehy a pocity z průchodu Suchou Belou jsem popsal, myslím dostatečně, v loňském povídání. Nebudu se opakovat, bylo by to nošení dříví do lesa. Dnešní povídání tak bude více o fotografiích.

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Nad Misovými vodopádmi

Suchá Belá, Pod Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Pod Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Pod Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Pod Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Pod Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Pod Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Okienkový vodopád

Suchá Belá, Okienkový vodopád

Suchá Belá, Okienkový vodopád

Suchá Belá, Okienkový vodopád

Suchá Belá, Nad Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Nad Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Nad Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Nad Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Nad Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Nad Okienkovým vodopádom

Suchá Belá, Korytový vodopád

Suchá Belá, Korytový vodopád

Suchá Belá, horní část rokliny

Suchá Belá, horní část rokliny

Suchá Belá, horní část rokliny

Suchá Belá, horní část rokliny

Po dvou hodinách chůze přicházím k rozcestí značených cest Suchá Belá, záver. Odtud už budu pokračovat po jiné trase než loni. Sice jsem měl jakési cukání vypůjčit si na Kláštorisku feratový set a zdolat celou dolinu Kyseľ, celou feratu, kterou jsem loni v krátkém úseku okusil. Jenže dnes tam bude nejspíš velmi živo a cesta po feratě by byla časově nekontrolovatelná. Já mám přitom zcela jasně dané odjezdy autobusů zpět.

Mířím tedy na opačnou stranu, podle původního plánu. Čeká mě nejprve dlouhý pochod po náhorní planině Slovenského raja k hornímu konci rokliny Veľký Sokol. Jsem v nadmořské výšce 1000 metrů, kde včera sněžilo. Na stromech se usadila nemalá vrstva sněhu, do které se v těchto dopoledních hodinách začaly opírat sluneční paprsky. Sníh taje a pod stromy vydatně prší. Paradox Slovenského raja, déšť za slunného počasí. Míst, kde stromy nejsou, je tu pomálu. Chtě nechtě musím zabalit sebe i batoh do pláštěnek.

Na Maľej poľane se napojuji na Glackú cestu, je to jedna z páteřních turistických cest Slovenským rajom. Vede až na Geravy, jedno z nejznámějších a turisticky nejoblíbenějších míst celého národního parku. Tak daleko já ovšem nejdu. U rozcestí Glacká cesta magistrálu opouštím a vstupuji do rokliny Veľký Sokol. S vědomím, že sestupuji, přičemž povoleným směrem pohybu je pouze výstup. Jsem však přesvědčen, že v této divoké roklině mnoho turistů v tomto čase nebude a s tím málem se dokážu bezpečně minout.

Slovenský raj, Malá poľana

Slovenský raj, Malá poľana

Vstup do rokliny je naprosto nevinný. Jejím horním koncem vede pohodlný chodník a nic v této chvíli nenasvědčuje, že by to mohlo být jinak. Veľký Sokol je však místem náhlých proměn. Je to údajně nejhlubší roklina celého Sloveského raja a již brzy si toho všimnu.

Veľký Sokol. Vstup do rokliny je naprosto nevinný

Veľký Sokol. Vstup do rokliny je naprosto nevinný

Veľký Sokol. Vstup do rokliny je naprosto nevinný

Veľký Sokol. Vstup do rokliny je naprosto nevinný

Veľký Sokol. Začíná přituhovat

Veľký Sokol. Začíná přituhovat

Ano. Vzápětí se přede mnou se objevují strmé skalní stěny, chodník se rychle svažuje a míří přímo mezi skaliska. Tato horní část doliny Veľký Sokol nese jméno Kamenné vráta, častěji Rothova roklina, podle průkopníka turistiky ve Slovenskom raji, profesora Martina Rótha. Roklina je široká pouhých několik metrů. Průchod umožňují dřevěné žebříky a klády s vytesanými stupy. Ty jsou obzvlášť výživné, tedy chůze po nich. Jsou vlhké, je třeba velmi pozorně kontrolovat každý krok a správně zatěžovat nohy. Něco jiného než kolmé zatížení může znamenat tělo ve skluzu.

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Veľký Sokol, Rothova roklina

Toto však nejsou nejobtížnější místa cesty. Mnohde žebříky a klády zcela chybí, nebo jsou zdeformované. To pak znamená stoupat mezi popadané stromy a kličkovat vodou mezi nimi. Z pohledu hladiny adrenalinu v krvi je to velmi zajímavé, z pohledu bezpečnosti však mimořádně náročné na ostražitost. Dokážu si v této chvíli představit, že cesta nahoru je mnohem jednodušší.

Potvrzuje mi to i německy hovořící turista, kterého nad jedním z žebříků potkávám. Jsem v této chvíli za toto setkání velmi rád. Přemýšlel jsem už v několika místech, zda je rokle vůbec průchozí. Je vidět, že ano. Turista mi potvrzuje, že dolů to budu mít složitější, než on nahoru.
Asi má pravdu. Sestupy po některých polozničených dřevěných žebřících musím absolvovat po čtyřech, ve vzpřímeném postoji bych to nejspíš nedokázal.

Na každém vhodném místě zastavuji a fotografuji. Je to složitější proces než obvykle. Ruce mám špinavé od mazlavého vápencového bláta a takto na fotoaparát sahat nechci. Horší je, že už není kde ruce čistit. Mám plné kapsy špinavých kapesníků a pomalu docházejí.

Následuje Veľký vodopád, Veľké kaskády, pod nimi Malý vodopád a Malé kaskády. Ten malý je údajně o několik decimetrů vyšší než ten velký. Hezké, co hezké, nádherné jsou oba. Jen nad Malým vodopádom jistá vada na kráse. Roklinu tu překonává nevzhledná kovová lávka. Vlastně most. Zcela jistě by mohl vypadat i jinak a esteticky více ladit s prostředím.

Veľký Sokol, Veľký vodopád

Veľký Sokol, Veľký vodopád

Veľký Sokol, Veľký vodopád

Veľký Sokol, Veľký vodopád

Veľký Sokol, Veľký vodopád

Veľký Sokol, Veľký vodopád

Veľký Sokol, most nad Malým vodopádom

Veľký Sokol, most nad Malým vodopádom

Veľký Sokol, Malý vodopád

Veľký Sokol, Malý vodopád

Veľký Sokol, Malý vodopád

Veľký Sokol, Malý vodopád

Veľký Sokol, pod Malým vodopádom

Veľký Sokol, pod Malým vodopádom

Veľký Sokol, pod Malým vodopádom

Veľký Sokol, pod Malým vodopádom

Veľký Sokol, pod Malým vodopádom

Veľký Sokol, pod Malým vodopádom

Veľký Sokol, pod Malým vodopádom

Veľký Sokol, pod Malým vodopádom

Spodní částí rokliny Veľký Sokol už není tolik sevřena skalami, chůze je tu na pohodu. Jen všude upozornění na zvýšený pohyb medvěda hnědého.

Veľký Sokol. Cesta spodní částí už je na pohodu

Veľký Sokol. Cesta spodní částí už je na pohodu

Postupně se dostávám až k samému ústí rokliny, kde se potok Sokol po zdolání všech vodopádů a kaskád vlévá do Veľkej Bielej vody. Odtud se po zeleném značení, trasa vede částečně po silnici, vracím ke kempu Podlesok. Míjím ústí doliny Piecky, kam bych se také rád někdy podíval. Je tam nejdelší žebřík v celém Slovenskom raji.

Poslední kilometry mé cesty mi však nachystaly ještě jedno překvapení. Neměl jsem tušení, že nedaleko kempu se nachází malý kaňon Veľkej Bielej vody, Pílska dolina. Úžasně malebné místo, nádhera. Jsem unesen.

Slovenský raj, Pílska dolina

Slovenský raj, Pílska dolina

Slovenský raj, Pílska dolina

Slovenský raj, Pílska dolina

Slovenský raj, Pílska dolina

Slovenský raj, Pílska dolina

Slovenský raj, Pílska dolina

Slovenský raj, Pílska dolina

Dnešní túru považuji za velmi povedenou. V Hrabušiciach čekám na autobus do Popradu. Pohled k Tatrám říká, že většina sněhu během dne roztála. Že zítřejší – z pohledu předpovědi počasí pěkný den – už bude možné věnovat Tatrám.

Hrabušice. Odpolední pohled k Vysokým Tatrám

Hrabušice. Odpolední pohled k Vysokým Tatrám

Překvapením však dnes není ještě konec. Zastavuje u mne dodávka, kterou řídí onen německý turista z rokliny Veľký Sokol. Nabízí mi svezení až do Popradu a bylo by hloupé tuto nabídku odmítnout.

V Popradu sám sobě k dnešní túře dodávám, že Slovenský raj je úžasné místo, které by si z mé strany zasloužilo větší pozornosti.

****************************************************************************************

mapa, údaje o trase:

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář: Před deštěm do Slovenského raja II

  1. SV napsal:

    nadhera, skutocny raj!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.