Hřebenem Hrubého Jeseníku

V září jsem uskutečnil dlouho plánovaný přechod hřebene Hrubého Jeseníku

(26. 9. 2021)

Ve svých reportážích z nejvyšších moravských hor jsem několikrát zmiňoval fakt, že hlavní hřeben Hrubého Jeseníku nemá přímou linii. S přimhouřením oka by se dalo říci, že se nejvíce podobá písmenu „Y“. Z logiky věci a z pohledu turisty pak vyplývá, že existují tři varianty, jak hlavní jesenický hřeben zdolat. Větev SZ – SV, SZ – J a SV – J. Z těchto tří možností je v praxi využívána pouze jedna. A to větev SZ – J. Přeneseno do geografie, je to cesta z Ramzovského sedla do sedla Skřítek. Dále upřesněno, turisté obvykle končí nad sedlem Skřítek, u stejnojmenného motorestu. Hlavní hřebenovka totiž až do geografického sedla neschází.

Ke zdolání hřebene je vhodné využít červeně značenou turistickou cestu nesoucí pojmenování E3. Hřebenovka. Bohužel, ta hned ve svém úvodu míjí první z vrcholů hřebene, Šerák. Pokud tedy chce turista hřeben co nejvěrněji kopírovat, musí hned v úvodu vymyslet vlastní variantu cesty. Tak činím i já. Bylo by hloupé Šerák minout.

Putování je to více jak čtyřicet kilometrů dlouhé. Záleží právě na tom, jakou variantu v úvodu cesty turista zvolí, a zda zařadí i odbočku na Praděd.

****************************************************************************************
Ramzovské sedlo, půl deváté ráno.

Po několika serpentinách neznačených lesních cest, po zamokřeném chodníčku mířím pod lanovku z Černavy na Šerák. Pár desítek metrů před lanovou dráhou se dostávám k prvnímu vyhlídkovému místu dnešní túry. Zpod vrcholu Mračné hory (1272 m n. m.) se otevírá pohled k Rychlebským horám, ke Králickému Sněžníku a do údolí Branné. Kochám se těmito nádhernými výhledy. Slibují, že dohlednost bude dnes velmi dobrá.

Pokračuji ke konečné stanici lanovky a odtud cestou přes vrchol Šeráku (1351 m n. m.) k Chatě Jiřího. U chaty je už slušný nával, je to jedno z nejoblíbenějších míst severozápadní části Hrubého Jeseníku. Netoužím však sdílet tyto chvíle s ostatními turisty a pokračuji dále. U rozcestí turistických cest pod Šerákem se vracím na červeně značenou cestu a té se budu zas nějakou chvíli držet.

Ještě malá geografická vsuvka. Každá ze tří větví Hrubého Jeseníku je samostatným geomorfologickým celkem. Keprnická hornatina je severozápadní větví pohoří, Medvědská hornatina severovýchodní a Pradědská hornatina jižní.

Pozvolné stoupání mě přivádí k nejvyššímu vrcholu Keprnické hornatiny, kterou je – jak jinak – Keprník (1423 m n. m.). Plochý vrchol s osamělými skalisky na nejvyšším bodě, úžasné rozhledové místo. Příroda kolem září podzimem. Zčervenalé borůvčí, žlutohnědá tráva, zežloutlé listí opadavých stromů. Do toho stále svěží zeleň kleče; výsledkem je úžasná kombinace barev, kterou dokáže sestavit a zkombinovat pouze podzimní příroda.

Sestup k sedlu Trojmezí, kde je možné pokochat se pohledem do malého horského rašeliniště. Naposledy jsem tu byl v zimě, v létě už dlouhá léta ne. Proto mě překvapuje, jak toto místo vypadá bez sněhové pokrývky. Krátké zastavení je zcela přirozené.

Cesta dále klesá až k Sedlu pod Vřesovkou. Poté opět nabírá výšku a míří ke Vřesové studánce. Zde se v pokročilém dopoledni shromáždil velký houf turistů. A není divu. Kamenná kaplička, uvnitř které se nachází pramen Vřesové studánky, je jedním ze symbolů Hrubého Jeseníku. O prameni se tvrdí, že je zázračný. Dokáže prý vyléčit nemocný zrak a dokáže prý omlazovat.

Prodírám se davem turistů. Omlouvám se jim za svoji průbojnost a se smíchem vysvětluji, že nutně potřebuji omládnout. Omývám se vodou z pramene – a nic. Asi jsem něco udělal špatně. Turisté kolem jsou však solidární. Chlácholí mne, že ani jim se to nepodařilo.

Na nějakou chvíli teď opět opouštím červeně značenou hřebenovku. Ta sestupuje po nejkratší linií přímo k Červenohorskému sedlu a míjí tak další z vrcholů hřebene – Červenou horu. Její vrchol (1333 m n. m.) se nachází přímo nad Vřesovou studánkou. Bohužel, na nejvyšší bod tohoto kopce se dostat nelze. Je zarostlý kosodřevinou a navíc se nachází v přísné rezervaci. Ale skaliska pod vrcholem už přístupná jsou. A jak je to u takových míst na hřebeni běžné, jsou i pěkným rozhledovým místem. Co pěkným. Rozhled je tu přímo exkluzivní.

Pod východními svahy Červené hory se rozkládá Sněžná kotlina, která se svažuje až hluboko k údolí Bělé. Tímto údolím se otevírá pohled k městu Jeseník. Na straně západní lemuje Červenou horu divoký kaňon říčky Hučivé Desné. Nad ním se na protější straně táhne hřeben, který mne v této chvíli velmi zajímá. Je to místo, kde jsem ještě nikdy nebyl a kam se brzy určitě vydám. V neposlední řadě Červená hora nabízí úžasný pohled k nejvyšším kopcům tohoto pohoří. Pradědu a Vysoké holi.

Velmi pěkné místo. Jen nerad Červenou horu opouštím.

Táhlý sestup mne přivádí do Červenohorského sedla, největšího turistického, sportovního a rekreačního střediska celých Jeseníků. Hotový Disneyland. Neuvěřitelní množství aut, lidí, do toho burácivý vrtulník, myslím, že i na pražském Karlově mostě je dnes klidněji. Situace má však jednoduché řešení. Většina turistů míří z Červenohorského sedla zpět ke Vřesové studánce. Na opačnou stranu, jako já, málokdo. A když už, tak to málo se ještě navíc drží červeně značené turistické cesty. Ta – jak už několikrát, tak i zde – míjí další vrchol hřebene, Velký Klínovec (1164 m n. m.). To samozřejmě nedopustím. Značenou cestu opouštím a po sjezdovce mířím vstříc tomuto vrcholu.

Proti mně sestupuje muž s fotoaparátem. Zdravíme se, říkám mu, že jenom skalní turisté místo značených cest využívají sjezdovky. Odpovídá, že na sjezdovce není z důvodů turistických. Byl prý fotografovat vzácný hořeček nahořklý, který na sjezdovce roste a právě kvete. Děkuji mu za zajímavou informaci a posléze už klekám na kolena a sám si tuto krásnou rostlinu fotím.

Z Velkého Klínovce se lesním chodníčkem vracím zpět na červené značení. Další dva vrcholy už hřebenová cesta nevynechává. Je to Výrovka (1167 m n. m.) a Malý Jezerník (1208 m n. m.). Cesta v tomto úseku vede četnými horskými rašeliništi, která překonává po haťových chodnících.

Nejvyšší vrcholy Hrubého Jeseníku se pomalu přibližují. Reaguje na to i turistická cesta, která musí nabrat výšku. A před Švýcárnou ji nabírá opravdu razantně.

Švýcárna je dalším atraktivním místem těchto hor. Snadno dosažitelná horská chata s dlouhou a bohatou historií, křižovatka značených cest, křižovatka cyklostezek, v zimě ráj běžkařů. V nádherném popolední je tu hlava na hlavě. I když bych potřeboval doplnit tekutiny, nemám odvahu odolávat davu. Rychle pryč, vodu doplním jinde.

Tři kilometry chůze, přicházím k silnici z Ovčárny na Praděd. Stěžoval jsem si, dokonce už na několika místech, na davy lidí. Až tady teprve to však budou skutečná muka. Koncentrace návštěvníků je zde neuvěřitelná. Rychle na vrchol Pradědu (1491 m n. m.; výš to už v těchto horách nejde) a pak dolů na Ovčárnu. A pak co nejrychleji na Vysokou holi.

Nad Ovčárnou jako když utne. Lidí je tu už jen pár a mým směrem nejde nikdo. Je to pochopitelné. Odpoledne pokročilo a lidé už svoji túru absolvovali. Vracejí se k místu, odkud je autobus či jejich auto dopraví zpět k jejich domovům. Já jsem naopak rád, že domů ještě nemusím. Čeká mě posledních deset kilometrů chůze, které si chci užít. Částí Jeseníků, kterou znám nejlépe a kterou mám velmi rád.

Vysoká hole (1464 m n. m.). Miroslav Kobza, autor nejhezčí knihy o těchto horách, ji nazývá Jejím veličenstvem, královnou Hrubého Jeseníku. Myslím, že vím proč. Plochý, zdánlivě neatraktivní hřeben v sobě skrývá mnoho pozoruhodného. Celý Hrubý Jeseník ve mně dokáže vyvolat pocity zcela mimořádné. Vysoká hole je pak korunuje.

Užívám si chůzi hřebenem. V dáli přede mnou vidím pár osamělých turistů směřujících k Jelení studánce. Jdu v jejich stopách. Cesta mě posléze přivádí na Velký Máj (1386 m n. m.) a pod Jelení hřbet. Už jen pár kroků a budu u studánky i já.

Je zvláštní, že tak vysoko na hřebeni vytéká mimořádně vydatný pramen. A také mimořádně chutný. Doplňuji vodu, zdravím se s těmi, kteří v kamenném přístřešku u pramene zabivakovali a budou tu trávit noc. Poté pokračuji k závěrečné části mé dnešní túry.

Červeně značená hřebenová trasa, kterou jsem více či méně sledoval už od Ramzovského sedla, nabírá pod Jelení studánkou jiný směr. Hřeben opouští a míří přes bývalou chatu Alfrédka k Rýmařovu. Připojuji se na zelené značení, které vede na Skřítek. Po pár krocích ho však opouštím a mířím k vrcholu Břidličné hory (1358 m n. m.).

Břidličnou horu považuji za mystické místo. Je jiné než ostatní vrcholy v hřebeni Vysoké hole. Rozsáhlé kamenné moře, strmé svahy nabízející letecké pohledy do údolí Merty, Desné, k Šumperku. Zvláštní, jen těžko popsatelná atmosféra.

Na Břidličnou horu se oficiálně nesmí. Je součástí Přírodní rezervace Břidličná. Myslím, že při troše dobré vůle by bylo možné alespoň částečně místo zpřístupnit. Je přežité chránit přírodu tím, že se do ní zakáže vstup. Stačí se podívat k sousedům, například za naši západní hranici. Umí to tam i bez zákazů.

Slunce se na své pouti více přiblížilo horizontu. Vystoupilo zpod mračné clony a ozářilo krajinu zvláštním odstínem červené. Jakoby na tuto chvíli čekala i Břidličná hora. Podzimem načervenalé borůvčí rázem ožívá, Náhle je hrdé na svůj vzhled a je si vědomo své důležitosti. Ano, právě tato rostlina pokrývající Břidličnou horu dává místu mimořádnou atmosféru. Neočekávaný vzhled, ještě před chvílí naprosto nepředstavitelný. Kolem mne je pár turistů, kteří zůstávají stát v němém úžasu stejně jako já. Říkám si: Jestli takto vypadá Ráj, udělám vše proto, abych se do něho dostal.

Tedy jestli už není pozdě.

Stejná atmosféra mě čeká i na Pecném (1330 m n. m.), Peci (1311 m n. m.) a na Ztracených kamenech. A to už je nejjižnější výběžek Pradědské hornatiny a celého Hrubého Jeseníku. Strmý sestup na rozcestí značených cest pod Ztracenými kameny už absolvuji za pološera, stejně jako poslední stovky metrů k motorestu Skřítek.

Tady má cesta hřebenem Hrubého Jeseníku končí. Počítám-li dobře, zdolal jsem třináct vrcholů s nadmořskou výškou vyšší než tisíc metrů (v celém Hrubém Jeseníku je takových osmdesát šest). Několik dalších jsem pak jen těsně minul. Cesta se povedla ve všech ohledech. A nezapomenutelná atmosféra na Břidličné hoře z ní udělala jednu z mých nejpovedenějších cest vůbec.

****************************************************************************************

mapa, údaje o trase: