Tři nezapomenutelné dny v Rychlebských horách. Den první

Tři nezapomenutelné dny v Rychlebských horách

Tři nezapomenutelné dny v Rychlebských horách

Mé třídenní putování Rychlebskými horami začíná u bývalého sídla princezny Marianny Oranžské v obci Bílá Voda v nejsevernější výspě české části Slezska.

Druhá dcera císaře Viléma I. a jeho manželky Vilemíny se v roce 1830 provdala za svého bratrance prince Albrechta Pruského. Manželství to rozhodně nebylo šťastné. V roce 1845 toho měla princezna až po krk a začala žít se svým milencem, jejím osobním tajemníkem. Skandální, musela proto opustit Prusko a uchýlit se do Rakouska. A uchýlila se právě sem, do Bílé Vody.

Marianně Oranžské se říkalo Dobrá paní. To pro její dobrou povahu a charitativní činnost. Nebývalým způsobem přispěla k rozvoji tohoto regionu a její jméno dodnes nese spousta objektů a míst jak tady, tak i na přilehlé straně polské. Vlastně nemusím ani chodit daleko, abych toto tvrzení doložil. Někdejší princeznino sídlo je nyní Psychiatrickou nemocnicí Marianny Oranžské.

Než začnu své povídání, tak ještě jednu vsuvku. Musím upřesnit pojem Rychlebské hory. Ty byly kdysi, a není to tak dávno, nazývány Reichensteiner Gebirge. Podle města Reichenstein, (dnešní Złoty Stok), ležícího doslova nadohled od Bílé Vody.

Některý geograf ze starší generace by mohl namítat, že místo, odkud vycházím, tedy obec Bílá Voda, v Rychlebských horách neleží. Tvrdil by, že začínají až o něco dále, v sedle Růženec. Ti mladší budou naopak potvrzovat, že i okolí Bílé Vody do této oblasti patří. Nebudu se pouštět do geografických a geomorfologických polemik, dvě monografie zabývající se touto tématikou, které vlastním, mě ujišťují, že už v Rychlebských horách jsem. Takže mohu být klidný, titulek mých tří povídání platí.
****************************************************************************************

(3. 9. 2021)

Hned za zámkem odbočuji do lesa a nejkratší cestou si to mašíruji ke státní hranici. Ještě před jejím překročením si prohlížím bývalý lom Kukačka. Těžíval se zde kdysi mramor pro kameníky a také se z něj pálilo stavební vápno. Těžba byla už před mnoha lety ukončena a lokalita se samovolně rekultivovala. Od devadesátých let minulého století je lom významným krajinným prvkem, vyskytuje se zde řada chráněných rostlin a živočichů.

Bývalý lom Kukačka

Bývalý lom Kukačka

Jedna z vápenek, kde se mramor pálil, stojí jen pár desítek metrů od lomu. Už za státní hranicí. Vápenku si prohlížím, je na ni žalostný pohled. Nikdo se o ni nestará, je zarostlá nálety a rozpadá se. Rozhodně není bezpečně se k ní přibližovat.

Bývalá vápenka u města Złoty Stok

Bývalá vápenka u města Złoty Stok

Kousek od vápenky je vyhlídkové místo, odkud je pěkný a ucelený pohled k městu Złoty Stok (v překladu Zlatý Svah). Je to jedno z nejstarších hornických sídel ve Slezsku. Rudy se zde těžily od pradávna, z 13. století existují záznamy povolující těžbu zlata ve zdejších štolách cisterciákům z nedalekého kláštera. Od roku 1491 byl Złoty Stok svobodným hornickým městem. Těžilo se zde dlouho. Poslední důl na arsenové a zlaté rudy byl uzavřen až v roce 1961.
Léta pak plynula, pětatřicet let se nic nedělo. Poté byly některé části dolů zpřístupněny veřejnosti. Dnes je to objekt plný atrakcí, nabízející však zajímavé exkurze po podzemí Rychlebských hor.

Vyhlídka na město Złoty Stok

Vyhlídka na město Złoty Stok

Abych se alespoň zvenčí seznámil s někdejšími důlními památkami, musím sejít z kopců a strmým chodníkem sestoupit do hluboce sevřeného údolí potoka Trująca (také Złoty Potok). Jak později zjišťuji, vyhnul jsem se platební bráně a zadarmo si užíval pohledů na technické památky.

Kopalnia Złota Złoty Stok, štola Gertruda

Kopalnia Złota Złoty Stok, štola Gertruda

Kopalnia Złota Złoty Stok, mincovna

Kopalnia Złota Złoty Stok, mincovna

Kopalnia Złota Złoty Stok, mincovna

Kopalnia Złota Złoty Stok, mincovna

Kopalnia Złota Złoty Stok, vláček do podzemí

Kopalnia Złota Złoty Stok, vláček do podzemí

Kopalnia Złota Złoty Stok, vstup do podzemí

Kopalnia Złota Złoty Stok, vstup do podzemí

Rozhodně zajímavé místo. Na jeho prohlídku by však bylo třeba vyčlenit nejméně jeden celý den. Dobrý tip na nějaký budoucí výlet. Má stávající třídenní cesta má však jiné poslání. Chci se seznámit Rychlebskými horami, co nejvíce je poznat. V místech, kam jsem dosud nezabloudil.

Po strmém chodníčku se šplhám zpět k silnici. Ta mě přivádí k nedalekému bývalému lomu, který je obsypán návštěvníky. Bodejť ne. Lanové centrum, lanový sjezd z jedné strany lomu na druhou, další a další atrakce. Mezi nimi spousty mříží uzavírajících vstup do bývalých štol.

Złoty Stok, bývalý lom

Złoty Stok, bývalý lom

Złoty Stok, jedna z mnoha bývalých štol

Złoty Stok, jedna z mnoha bývalých štol

Značenou cestou postupuji proti proudu potoka dále do hor. Cesta stoupá a přivádí mě k rozcestí značených cest v sedle Przełęcz pod Trzeboniem. Odtud je to už jen kousek na vrchol Jawornik Wielki (871 m n. m.). K vrcholu však nesměřuji cestou nejkratší. Mapa a v ní vložené fotografie prozrazují, že z boční vrstevnicové cesty pod vrcholem je vidět daleko do Slezska. A to mě zajímá.

Rozcestí Przełęcz pod Trzeboniem

Rozcestí Przełęcz pod Trzeboniem

K vyhlídce to není daleko. A co mě překvapuje, osazena je informační tabulí s popsaným reliéfem krajiny. Pomocí ní identifikuji pohoří Góry Bardzkie kolem města Bardo, daleko na severozápadě dokonce Góry Sowie, kam už se dlouhá léta vypravuji. Na straně severní jsou to sídla a jezera na Kladské Nise. Za dobré dohlednosti tu musí být vidět i daleko do Slezské nížiny.

Vyhlídka k městu Złoty Stok

Vyhlídka k městu Złoty Stok

Pohled přes Rychlebské hory do Slezské nížiny

Pohled přes Rychlebské hory do Slezské nížiny

Jsem velmi rád, že jsem si cestu na Jawornik Wielki prodloužil právě tudy. Jak o chvíli později zjišťuji, z dřevěné rozhledy na vrcholu je toho vidět podstatně méně než z vyhlídky. Rozhledna je ze všech stran obklopena přerostlými stromy a zůstává na svém místě nejspíš už jen z piety.

Jawornik Wielki

Jawornik Wielki

Jawornik Wielki, rozhledna

Jawornik Wielki, rozhledna

Jawornik Wielki, pohled do Slezské nížiny

Jawornik Wielki, pohled do Slezské nížiny

Jawornik Wielki, pohled k městu Złoty Stok

Jawornik Wielki, pohled k městu Złoty Stok

Sestup z kopce je poměrně prudký. Postupně se dostávám do prořezaného a tudíž hodně prořídlého lesa, odkud se otevírají pohledy do několika světových stran. Jižnímu obzoru vévodí Králický Sněžník, kousek vlevo se schovává Smrk, nejvyšší vrchol celých Rychlebských hor. Téměř nadosah mám Borůvkovou horu na česko – polské hranici. Má další cesta k ní sice směřuje, ale velkým obloukem. Na jejím vrcholu bych měl stanout až zítra ráno. Teď ještě nějakou chvíli zůstanu v Polsku.

Jawornik Wielki, pohled Borůvkové hoře

Jawornik Wielki, pohled Borůvkové hoře

Jawornik Wielki, pohled ke Králickému Sněžníku

Jawornik Wielki, pohled ke Králickému Sněžníku

Rozcestí pod Jawornikiem

Rozcestí pod Jawornikiem

Cesta stále klesá, blížím se ke vsi Orlowiec. Horská zemědělská obec ve svazích Rychlebských hora je zmiňována už v polovině 14. století. Ve století devatenáctém zde žilo šest stovek obyvatel. Stála tu manufaktura na výrobu potaše, pivovar, pila, dva vodní mlýny. Dnes tu žije necelá stovka stálých obyvatel a obec je především turistickým centrem. Ve spoustě chalup nabízejí ubytování, obec je východiskem pro túry do nitra Rychlebských hor. Atraktivitu místa zvyšují i nedaleké lázně Lądek Zdrój.

Orlowiec, pohled k masívu Králického Sněžníku

Orlowiec, pohled k masívu Králického Sněžníku

Orlowiec, pohled k Borůvkové hoře

Orlowiec, pohled k Borůvkové hoře

Orlowiec

Orlowiec

Orlowiec, kościół św. Sebastiana

Orlowiec, kościół św. Sebastiana

Pohled zpět, Jawornik Wielki

Pohled zpět, Jawornik Wielki

A tam míří mé další kroky.

Mohl bych jít po silnici, byl bych v lázních coby dup. To však dělám nerad. Chodím raději terénem, snažím se nevynechávat vyvýšeniny, na kterých mě mohou překvapit zajímavé pohledy do okolí. Tak je to i tady. Obcházím vrch Rasztowiec, který nabízí pohledy k nedaleké osadě Wójtówka. Ještě chvíli pak stoupám do sedla Przełęcz pod Konikiem. Pak traverzuji nádhernými horskými loukami a už jsem nadohled městu Lądek Zdrój.

Už se blížím k městu Lądek Zdrój

Už se blížím k městu Lądek Zdrój

Bohužel, do města scházím kolem jakési střelnice, kde se ozývá jedna rána za druhou. Neuvěřitelným způsobem a ještě dlouho to bude rušit poklidnou odpolední atmosféru lázeňského města.

Město Lądek Zdrój je pomyslně rozděleno, alespoň tak to vnímám, na dvě zcela odlišné části. Je to historické centrum a vlastní lázně. Přecházím most přes divokou říčku Biała Lądecka a přicházím nejprve do historického centra. Tvořeno je náměstím (Rynek Lądecki) a přilehlými uličkami, kde stojí spousta zajímavých renesančních a barokních domů. Náměstí vévodí radnice z roku 1872. Hned vedle ní stojí bohatě zdobený sloup Nejsvětější Trojice, který je poděkováním za zvládnutí velkého požáru města v roce 1739. Nedaleko centra nelze minout ruiny evangelického kostela Krista Spasitele z poloviny 19. století. V roce 1999 budovu zcela zničil požár a od té doby se nevzpamatovala. Před kostelem stojí novogotický sloup věnovaný komu jinému než princezně Marianně Oranžské.

Lądek Zdrój, Biała Lądecka

Lądek Zdrój, Biała Lądecka

Lądek Zdrój, uličky v historické části města

Lądek Zdrój, uličky v historické části města

Lądek Zdrój, radnice

Lądek Zdrój, radnice

Lądek Zdrój, sloup Nejsvětější Trojice

Lądek Zdrój, sloup Nejsvětější Trojice

Lądek Zdrój, bývalý evangelický kostel Krista Spasitele

Lądek Zdrój, bývalý evangelický kostel Krista Spasitele

Lądek Zdrój, bývalý evangelický kostel Krista Spasitele

Lądek Zdrój, bývalý evangelický kostel Krista Spasitele

Lądek Zdrój, bývalý evangelický kostel Krista Spasitele

Lądek Zdrój, bývalý evangelický kostel Krista Spasitele

Lądek Zdrój, bývalý evangelický kostel Krista Spasitele

Lądek Zdrój, bývalý evangelický kostel Krista Spasitele

Lądek Zdrój, bývalý evangelický kostel Krista Spasitele

Lądek Zdrój, bývalý evangelický kostel Krista Spasitele

Na jedno malé město památek více než dost. A to jsem ještě nebyl v lázních. Ty se nacházejí asi kilometr proti proudu řeky. Jsou jedněmi z nejstarších lázní ve střední Evropě.

Zmiňovány jsou už v roce 1241, kdy byly zničeny vracejícími se Mongoly z bitvy u Legnice. Lázně jsou tvořeny mnoha výstavnými lázeňskými domy. Mezi všemi vyniká zřídelní dům Wojciech. Mířím k němu, fotografuji ho ze všech stran, je opravdu nádherný. Spolu s jezírky a vodotrysky tvoří charakteristickou dominantu lázní.

Lądek Zdrój, zřídelní dům Wojciech

Lądek Zdrój, zřídelní dům Wojciech

Lądek Zdrój, zřídelní dům Wojciech

Lądek Zdrój, zřídelní dům Wojciech

Lądek Zdrój, zřídelní dům Wojciech

Lądek Zdrój, zřídelní dům Wojciech

Zajímají mne i minerální prameny, je jich tu nemálo. Těším se, že doplním zásoby pití na další cestu a vyberu si ten nejchutnější. Jenže ouha. Ochutnávám první a doušek minerálky v mžiku opouští moji ústní dutinu. Voda je teplá a neuvěřitelně mineralizovaná. Další pramen totéž a tak to pokračuje po celé okružní cestě kolem lázeňského parku. Nenacházím žádný, který by byl vhodný k normálnímu pití. Nezbývá než zajít do nejbližší cukrárny a požádat tam o obyčejnou pitnou vodu.

O lázních Lądek Zdrój platí totéž, co o hornických památkách v městečku Złoty Stok. Minimálně jeden den by byl zapotřebí, abych se s lázněmi i s historickým centrem města zevrubněji obeznámil.

Má cesta pokračuje dále. Je pozdní odpoledne a do cíle dnešní etapy to mám ještě poměrně daleko. A také vysoko. Přes horu sv. Jiří, kolem barokní kaple z poloviny 17. století začínám stoupat nad město. Z druhého konce města se stále ozývají výstřely z oné střelnice. Nechápu, proč to tady v lázních trpí.

Lądek Zdrój, hora sv. Jiří, barokní kaple

Lądek Zdrój, hora sv. Jiří, barokní kaple

Výživné stoupání mě vede vysoko nad město, k vrchu Trojak (765 m n. m.). Je odtud pěkný pohled k lázním, k Borůvkové hoře a ke hřebeni Rychlebských hor, který se vine vysoko nade mnou. Vidět je velká část mé dnešní trasy od hory Jawornik Wielki. A úchvatný je i pohled ke Králickému Sněžníku.

Trojak, pohled k Borůvkové hoře

Trojak, pohled k Borůvkové hoře

Trojak, nevýrazný vrchol s dalekými rozhledy

Trojak, nevýrazný vrchol s dalekými rozhledy

Trojak, pohled k masívu Králického Sněžníku (a posprejovaná skála)

Trojak, pohled k masívu Králického Sněžníku (a posprejovaná skála)

Trojak, pohled ke Králickému Sněžníku

Trojak, pohled ke Králickému Sněžníku

Trojak, pohled k Borůvkové hoře

Trojak, pohled k Borůvkové hoře

Široký rozhled. Je jen škoda, že skála, která pohled nabízí, je zcela nesmyslně posprejovaná.

Na vrcholové plošině Trojaku se nachází miniaturní skalní městečko, o kus dál ještě jedno. Tomu druhému dominují útvary Skalní brána (Skalna Brama) a Skalní tvrz (Skalna Twierdza). Prolézám kolem nich a pokračuji na Kobyliczne Siodło a na vrch Karpiak (782 m n. m.). Tady se nachází ruiny starého hradu Karpień (dříve Karpenstein).

Trojak, skalní město

Trojak, skalní město

Trojak, skalní město

Trojak, skalní město

Trojak, skalní město

Trojak, skalní město

Trojak, skalní město

Trojak, skalní město

Trojak, skalní město

Trojak, skalní město

Trojak, Skalna Brama

Trojak, Skalna Brama

Trojak, Skalna Brama

Trojak, Skalna Brama

Nedaleko hradu kdysi probíhala stará cesta z Javorníka do Kladska. Říkalo se jí solná cesta, (Solną Drogą) protože se po ní dopravovala sůl. Úkolem hradu či jeho posádky, bylo tuto cestu střežit. Prvními historicky doloženými vlastníky hradu byli Glaubitzové, kteří jej získali do lenní správy od Jana Lucemburského v polovině 14. století. Je možné, že jméno hradu pochází právě od tohoto rodu, který měl v erbu zlatého kapra (německy Karpfen, polsky karp).

Zřícenina hradu Karpień

Zřícenina hradu Karpień

Na hradbách zříceniny Zřícenina Karpień

Na hradbách zříceniny Zřícenina Karpień

Zřícenina hradu Karpień

Zřícenina hradu Karpień

Zřícenina hradu Karpień

Zřícenina hradu Karpień

Procházím se kolem hradeb, které se staly ruinami už na začátku 16. století. V následujících obdobích sloužily jako zdroj stavebního materiálu; z hradu tak toho příliš nezůstalo.

Blíží se večer a ještě mne pár kilometrů chůze čeká. Čtvrthodinka a dostávám se zpět na české území. Na Černém koutě, v místě, kde se často scházeli polští a českoslovenští disidenti.

Černý kout

Černý kout

Příkrý výstup na vrchol Koníček (850 m n. m.) a odtud už je to jen pár kroků k lesnímu baru, kde si mohu dopřát kolu, kávu a také nějaké sušenky. Blahořečím toho, kdo se o bar stará a kdo to tu vymyslel. Netuším, že se s ním hned na druhý den setkám.

Lesní bufet pod Koníčkem

Lesní bufet pod Koníčkem

Stmívá se, za pár minut už nebude na krok vidět. Musím najít místo, kde budu přenocovat. A to se mi daří téměř hned. Přímo nad barem, na státní hranici, jedna noha v Česku a druhá v Polsku. Na borůvkovém polštáři, na vyvýšenině, která má v polském místopisu dokonce pojmenování. Góra Kadzielna (827 m n. m.).

Usínám téměř na povel. Děkuji místní zvěři, že mě po celou noc nebudila, děkuji světluškám, že udělaly velmi pěknou kulisu mému lesnímu loži.

****************************************************************************************

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář: Tři nezapomenutelné dny v Rychlebských horách. Den první

  1. SV napsal:

    male velke hory :slight_smile:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *