Tři nezapomenutelné dny v Rychlebských horách. Den druhý

Tři nezapomenutelné dny v Rychlebských horách

Mé toulání po Rychlebských horách pokračuje…

4. 9. 2021

Noc byla skutečně pohodová, klidná. Na ráno jsem si schoval jednu kávu v plechovce. Během popíjení si plechový obal prohlížím, nápis „káva“ působí velmi blahodárně na moji mysl. Kolik jsem však do organismu dostal kofeinu na to, abych se probral, netuším. Ještě instantní kaši s čokoládou a snídani mám za sebou. Mohu vyrazit.

Nocoval jsem v nadmořské výšce 827 metrů. Borůvková hora, kam nyní mířím, je na tom jen o sedmdesát metrů lépe. Výškový profil cesty k ní, to je ovšem jiná geometrie.

Cesta po státní hranici klesá nejprve ke kótě 746 m n. m. Je to Čedičový vrch. Stratovulkán, který je pozůstatkem sopečné činnosti v této části Slezska. Těžba čediče zde v dobách ještě nedávných probíhala jak na polské, tak i na české straně. Čedič vytěžený na straně české putoval lanovkou k drtiči. Nacházel se nedaleko, nad obcí Travná, a ještě dnes ho připomíná název turistického rozcestí.

Pod Čedičovým vrchem

Na Travné

Hraniční chodník

Na Čedičovém vrchu vede cesta v krátkém úseku po vrstevnici. Po pár krocích se však opět svažuje k další pojmenované kótě na hraničním chodníku, a tou je Travná (712 m n. m.). Avšak ani zde klesání nekončí a pozvolna pokračuje až do Ladeckého sedla (Przełęcz Lądecka, 665 m n. m.). Tímto místem prochází silnice z Javorníka do nedalekých lázní Lądek-Zdrój, kudy vedla má včerejší etapa. Z Ladeckého sedla se otevírají široké pohledy do Polska, resp. do Kladska. Na vzdáleném horizontu jim dominuje Králický Sněžník. V sedle si dopřávám krátký odpočinek. Kochám se pohledy do kraje, v ranním oparu jsou neobvyklé. Kombinace stinných míst a těch, která už sluneční paprsky naplno osvětlují, působí velmi zajímavě. Do toho blahodárné ticho.

Někdejší celnice v Ladeckém sedle

Ladecké sedlo, pohled do Kladska (Králický Sněžník)

V Ladeckém sedle

V Ladeckém sedle

V Ladeckém sedle

V Ladeckém sedle už vcelku deprimující klesání končí, teď budu na Borůvkovou horu jen a jen stoupat. Není to však nic strmého, v ranním chladu takové příjemné zahřátí. Borůvkové hoře předchází Ostrý vrch, kde se připojují dvě značené turistické cesty. Jedna z polské, druhá z české strany. Na Borůvkovou horu vede údajně deset cest. Některé značené, některé ne, dokonce i jedna cyklostezka. Cesta po hranici, po které stoupám já, patří mezi návštěvníky k nejoblíbenějším.

Nad Ostrým vrchem se dostávám na okraj rozlehlých pastvin, odkud se opět otevírají pohledy ke Králickému Sněžníku. Jak už z minulé návštěvy vím, jsou hezčí, než pohledy z rozhledny na Borůvkové hoře.

Králický Sněžník zpod Borůvkové hory

Ještě jedno stoupání, poté už hřebenem mířím k nejvyššímu bodu tohoto kopce. Je půl deváté a stojím na vyhlídkovém ochozu rozhledny. Co se výhledů týče, žádný zázrak to dnes nebude. Z pohledu jiného je však má přítomnost prazvláštní. Jsem tu sám. Doposud žádný turista nepřišel, nevšiml jsem si ani, že by tu někdo nocoval. A absence návštěvníků na Borůvkové hoře je opravdu hodně neobvyklá. Jedná o velmi frekventované místo prakticky v kteroukoli denní dobu.

Rozhledna na Borůvkové hoře

Vyhlížím do kraje. Můj pohled těká po celých Rychlebských horách, snažím se vytýčit linii mé další dnešní cesty. Je však tak komplikovaná, že mohu tušit jen její krátké fragmenty. Brzy tyto pokusy vzdávám, opouštím Borůvkovou horu a pokračuji dále.

Jawornik Wielki z Borůvkové hory

Rychlebské hory z Borůvkové hory

Králický Sněžník z Borůvkové hory

Polská jezera na Kladské Nise z Borůvkové hory

Po červeném značení směřuji k rozcestí Pod Bílou skálou a odtud pokračuji k seskupení skal, které se stroze jmenuje Vysoký kámen (691 m n. m.). Výrazná vrcholová skála s ochozem prý kdysi nabízela jeden z nejkrásnějších pohledů do této části Rychlebských hor a do přilehlé části Polska, k Otmuchowskému jezeru a Niskému jezeru na Kladské Nise. Dnes širokým pohledům brání vzrostlý okolní porost. A co víc, značná část pohledů směřuje k vymýceným lesům, k holinám vzniklým těžbou dřeva. A to rozhodně nejsou pohledy veselé.

Vysoký kámen

Borůvková hora z Vysokého kamene

Vysoký kámen

Vysoký kámen

Z Vysokého kamene sestupuji strmým chodníkem k údolí Hoštického potoka. Ten přecházím na můstku nesoucím přívlastek kamenný. Z tohoto materiálu dávno není, nejspíš bylo třeba jeho odolnost proti povodním posílit betonem, i tak je to místo pěkné. Pod můstkem se nachází nevelká vodní nádrž, která působí romanticky a malebně.

Kamenný most na Hoštickém potoce

Vodní nádrž na Hoštickém potoce

Další část mé dnešní etapy povede po neznačených lesních cestách. Kolem Pěnkavčího vrchu se stáčím zpět nad údolí Hoštického potoka, nad jeho pramennou oblast. Občas se otevřou zajímavé pohledy do údolí, občas i někam dál k hřebeni Rychlebských hor. Sporadicky i do polského Slezska. Po několika kilometrech chůze přicházím k okraji obce Travná. V místě, kde vyvěrá pramen Saletta.

Pohled od Pěnkavčího vrchu k jezerům na Kladské Nise

Rychlebské hory od Pěnkavčího vrchu

Pramen Saletta

O tomto zázračném prameni jsem psal v povídání o třídenním přechodu Rychlebských hor. Jeho zázračná omlazovací procedura na mě sice nefunguje, přesto nepohrdám krátkým posezením u pramene a osvěžením se velmi chutnou vodou. Kolem kaple Panny Marie La Salettské, kolem velmi pěkného a na toto místo i neobvyklého kostela Neposkvrněného početí Panny Marie pak pokračuji k hornímu konci obce Travná a odtud k rozcestí turistických cest Prostřední pás.

Travná, kostel Neposkvrněného početí Panny Marie

Od tohoto místa bych i nadále mohl pokračovat po modrém značení do Zálesí, ovšem přišel bych až k hornímu konci obce, a to nechci. Tam už jsem v tomto létě byl. Chci si naopak prohlédnout spodní konec vsi, který neznám, a který je zajímavý svou těžební historií. Ale postupně.

Pokračuji tedy lesem po zelené k rozcestí Pod Zálesím. To se nachází v místě, kde se lesní cesta připojuje k silnici vedoucí od Javorníka do Zálesí. Silnice je to téměř nevyužívaná, jezdí po ni pouze rezidenti. Ani autobus do Zálesí nezajíždí, v zimě by se sem nejspíš nedostal. Silnice má velké stoupání, mezi dolním a horním koncem obce je výškový rozdíl celých dvě stě metrů.

A v čem spočívá ona těžební minulost? Od roku 1957 probíhal v těchto místech rozsáhlý geologický průzkum. Zjistilo se při něm, že se v této oblasti nachází uran, respektive ruda bohatá na uran. Už o rok později zde byly uvedeny do provozu tři štoly, ze kterých časem vznikl větší těžební podnik. Jenže s rentabilností těžby to bylo všelijaké a k 1. dubnu 1968 byla ukončena. V čase, kdy tu existovaly čtyři štoly a několik komínů. Ty byly postupně zavaleny a jediným pozůstatkem jsou výtoky důlních vod. Až do roku 1976 pak probíhala sanace vytěžených hald a odvalů.

Zálesí, výtok důlních vod

Trubky, kterými důlní voda vytéká, vidím hned u silnice. Prozrazují místo, kde se štoly nacházely. Dnes je v bývalém areálu těžebního závodu dřevozpracující podnik. Vcházím do tohoto prostoru a s dovolením zaměstnanců se snažím lokalizovat místo, kde se kdysi těžilo. Nic zajímavého však nevidím. Ale kdo ví, zainteresovaný a znalý člověk by mi třeba mnoho dalších zajímavých skutečností o tomto místě prozradil.

Zálesí, bývalý areál těžebného závodu

Vracím se k silnici a po pár desítkách metrů ji opět opouštím. Mířím pod Prostřední vrch, kde se nachází bývalá vápenka. Existovala zcela prokazatelně už v roce 1836. Koncem 19. století tu stála ještě jedna a u ní obytný dům. Kdy tu pálení vápna ukončili, nikdo neví. Po roce 1945 byly objekty zkonfiskovány, jedna vápenka i s obytným domem zbořena. Zůstalo tedy jen torzo druhé, které si právě prohlížím.

Bývalá vápenka u Zálesí

Od vápenky mě čeká dlouhý a táhlý výstup na hlavní hřeben Rychlebských hor. Dosahuji ho v místě u Stříbrného pramene, u lesního baru, kde jsem se včera večer občerstvoval a kousek odsud nocoval. I dnes si dopřávám kávu a colu, doplňuji i vodu na další cestu.

Na lesní cestě nedaleko baru zastavuje auto. Vychází z něho starší pán a přináší v přepravkách další zásoby. Tak to je onen dobrák, ona dobrá duše, která to tu provozuje. Dávám se s tímto člověkem do řeči. Říkám mu, že by ho za tento počin měli na nejbližší mši v kostele v Travné blahořečit. Směje se a odpovídá, že je stále dost takových, kteří tomuto baru nepřejí. Příliš tomu nerozumím, ale v dnešní době se tomu ani příliš nedivím.

Vhazuji útratu do kasičky a pokračuji dále. Má další cesta povede po hřebeni Rychlebských hor. V nejbližších dvou kilometrech, až na Černý kout, budu kopírovat trasu včerejší.

Opět na Černém koutě

Koníček z Černého vrchu

Rychlebské hory z Černého vrchu

Z Černého koutu pokračuji na Černý vrch, poté na Hraniční vrch. To už se blížím k místu, na které se velmi těším. Tím místem jsou Hraničky, bývalá obec pod hřebenem hor, na státní hranici. Místo jsem popisoval v předchozích povídáních o toulkách Rychlebskými horami. Psal jsem o historii obce, přibližoval jsem i pocity, které jsem na tomto místě měl v polovině letošního srpna, kdy jsem tu nocoval. Zvláštní pocity mám i nyní, jen těžko popsatelné. Zastavuji a krátce se jim oddávám. Snažím se vstřebávat atmosféru tohoto místa, která je velkolepá i chmurná zároveň.

Hraničky

Hraničky

Hraničky

Hraničky

Hraničky

Po chvilce rozjímání pokračuji dále. Má cesta začíná pořádně stoupat. Tři kilometry vzdálený Špičák je o plných 300 výškových metrů nade mnou.

Přicházím pod kopec, který má ve svém názvu opět borůvkové pozadí. Je to Borůvkový vrch. Není tak známý jako Borůvková hora, ale jedno překvapení mi nachystal. Od mé poslední návštěvy se místo pod ním změnilo k nepoznání. V prořídlém svahu postavili visutou lanovku na stahování kmenů. A aby se tu drvoštěpům nikdo nepletl do práce, aby se tu nikdo nezranil, značenou cestu v tomto úseku uzavřeli a přesměrovali po státní hranici.

Nechce se mi vracet a tento úsek obcházet. Navíc se potřebuji dostat k prameni pod Stráží na konci uzávěry a doplnit tam vodu. Přemýšlím, je sobota a nikdo tu nepracuje, nakonec se do uzavřeného úseku vydávám. Úplně dobrý nápad to sice nebyl, ale průchod jsem zvládl bez újmy. Víckrát se ovšem o to pokoušet nebudu. Ale třeba tu už příště ani nebudou.

Lesnická chata u Pramene pod Stráží

U pramene doplňuji vodu a kolem lesnické chatky vystupuji zpět na hraniční hřeben. Zdolávám další výškové metry a pod vrcholem Špičáku má dnešní etapa kulminuje. Výš se už dnes nedostanu. K samotnému vrcholu Špičáku odbočovat nebudu. Vím, že je zarostlý, s nulovým rozhledem. Odbočku tedy míjím a po červeném značení se vydávám prudkým kopcem dolů. Údolím Skorošického potoka pak směřuji do stejnojmenné obce.

Ve Skorošicích budu muset udělat zastávku. Najít hospodu či restauraci a dobít svůj mobil. Má power banka totálně zklamala a já potřebuji telefonovat. Paralelně s chůzí po Rychlebských horách musím chtě nechtě řešit i epidemiologickou situaci v zaměstnání.

Jakousi hospůdku objevuji hned na začátku Skorošic. Paní výčepní mi ukazuje zásuvku, přináší půllitr kofoly. Hosté se zajímají, kde všude jsem chodil a kam mám ještě namířeno. Po chvíli přichází i paní hospodská a ptá se mě, zda nemám hlad, zda nechci alespoň salám? Proč ne, hlad mám. Paní odbíhá naproti do domu, kde bydlí, po chvíli přináší talíř plný nakrájeného salámu, chléb. Proč o tom mluvím? Celá moje útrata, tedy to, co po mě chtěla, činila čtyřicet dvě koruny. Neuvěřitelné. Jinde bych za to ani tu kofolu nekoupil. A to ještě není všechno. Ptá se mě, zda tady nechci nocovat. Za hospůdkou stojí maringotka, kde bych za pár korun mohl přespat.

Přiznám se, že o tomto noclehu přemýšlím. Jenže touto volbou by se neúměrně prodloužila má zítřejší, třetí a poslední etapa. A to si nemohu dovolit. Musím přijít k vlaku včas. Nicméně dobře si toto místo musím zapamatovat.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Skorošicích

Ze Skorošic pokračuji po silnici do Nýznerova. Původně jsem si chtěl cestu ještě prodloužit přes Vápennou a prohlédnout si zajímavosti této obce. Z časových důvodů však od toho upouštím a Nýznerovem mířím ke známým Nýznerovským vodopádům.

Den pokročil, začíná se šeřit. K vodopádům už přicházím za polotmy, která neumožňuje fotografování. Scházím chodníčkem pod vodopády, alespoň jejich siluetu si prohlédnu. V mysli mi vyvstává tragédie, která se tu odehrála před pár dny. U vodopádu nocovala mladá dvojice. Dívka se v noci vydala do nepřehledného terénu, na mokré skále uklouzla a zřítila se z výšky čtrnácti metrů do vodopádů.

U Nýznerovských vodopádů

Vracím se na lesní cestu a pokračuji po chodníku do údolí Bučinského potoka. Malý Bučinský vodopád už jen slyším a pro tmu nevidím. Ještě pár kroků a nalézám u potoka místo vhodné k nocování. Není tak komfortní jako to včerejší, ale usínat při šumění potoka je velmi pěkný zážitek.

****************************************************************************************

mapa, údaje o trase: