Po včerejší padesátikilometrové etapě jsem spal jak zabitý…
5. 9. 2021
Ráno je v hlubokém údolí Bučinského potoka velmi chladné. Rychle balím věci, ve studené vodě z potoka rozpouštím lžíci instantní kávy (ta včerejší z plechovky byla rozhodně chutnější), do pusy pár kousků ovocného műsli a vyrážím na cestu.
Trasu třetího dne, či spíše její závěrečnou část nechávám otevřenou. Vybírat budu z několika připravených variant a rozhodovat mezi nimi bude čas, kdy se dostanu na Smrk. Ještě před výstupem na nejvyšší vrchol Rychlebských hor bych totiž rád realizoval několik odboček k zajímavým místům, která jsem si vytipoval už před touto expedicí. Jedná se o místa ležící mimo hlavní turistické trasy. Nevím proto, zda se k nim vůbec dostanu, zda cestičky k nim budou schůdné.
Probírám se z ranního chladu velice rychle. Už první kroky míří strmě vzhůru a nebude to jiné ani na dalších kilometrech. Mezi místem, kde jsem nocoval, a Lví horou, kam právě mířím, je výškový rozdíl 500 metrů. Myslím, že na Lví hoře mě chlad a zima opravdu trápit nebudou.
Stoupání je skutečně náročné. Na rozcestí Tři studánky musím dokonce na chvíli zastavit a dostat do sebe proteinovou tyčinku. Zásoba energie je evidentně nižší, než jaká by v této chvíli být měla. Minimalistická snídaně se před takovou túrou nevyplácí. U Tří studánek strmé stoupání ale končí. Bez ohledu na variantu mě už žádné dramatické převýšení dnes nečeká.
Pár desítek kroků a dosahuji tisícimetrové nadmořské výšky. Ještě chvíle šlapání a přicházím na Studený (1042 m n. m.). Je to jeden z přibližně dvou desítek vrcholů Rychlebských hor, jejichž nadmořská výška přesahuje tisíc metrů. Studený navíc není izolovaný vrchol. Se sousední o pouhé dva metry nižší Lví horou tvoří korektní dvojvrchol.
Na Lví horu je to jen pár minut chůze. Malá terénní deprese a už stojím na jedenácté nejvyšší hoře Rychlebských hor (1040 m n. m.). Přestože je nižší než její nedaleké dvojče, přestože odtud není žádný rozhled, je mezi turisty mnohem známější než „Studený“ soused. Mohu se jen dohadovat proč, solidní odpověď jsem nikde nenašel.
Vrcholem Lví hory prochází hranice katastrálních obvodů obcí Vápenná a Lipová-lázně. A také rozvodí řek Vidnávky a Staříče. První odvodňuje severovýchodní část Rychlebských hor, do druhé odtékají vody z jižních svahů Lví hory. Zajímavá je i místní botanika. Na svazích Lví hory se nacházejí pozůstatky přirozených bučin s významnou květenou.
Tolik zeměpisné a jiné zajímavosti. Opět a opět přemýšlím, proč Lví horu turisté tak často zmiňují? Skrze své zajímavé jméno? Možná, protože krom mezníku s letopočtem 1937 (co vymezoval?) nevidím nic, co by oči a mysl běžných turistů mohlo přitahovat. Vrcholem prochází značená turistická cesta od jeskyně Na Pomezí na Smrk, ale ta samá přece pokračuje i na Studený…?
Nevím, opravdu nevím. Obracím směr a stejnou cestou se vracím na Studený. Tady mohu uskutečnit první odbočku z těch, které mám připraveny. Z tohoto vrcholu vybíhá ostrý hřeben, mírně se svažující k severu k hoře Kopřivník. V mapách je prozaicky označovaný jako Vysoký hřeben. Uprostřed něho vystupuje nad okolní terén seskupení skal zvané Skála smrti. Se svou nadmořskou výškou 962 metry nabízí široký rozhled do rovinaté oblasti řeky Vidnávky a do Polska. Vysvětlení morbidního pojmenování skal jsem nikde nenašel. Žádná pověst, žádná legenda.
Místo je to zcela jistě zajímavé. Jenže dnes se na Skálu smrti nejspíš nedostanu. Zkoumám cestu, musel bych se prodírat hustým stromovím a vysokou travou. Vše je ovšem zarosené tak, že bych se po této návštěvě cítil a vypadal jako vodníkův horský bratr. A to se mi příliš nechce. O nic nepřijdu, vydám-li se sem příště, až bude sucho.
Zmiňoval jsem, že ze Lví hory žádný výhled není. Ze Studeného prý kdysi býval, a to velmi pěkný. Jenže už to neplatí. Vrchol je v současnosti obrostlý nízkými stromy a ty omezují výhledy do většiny světových stran.
S rozhledem nic nenadělám, na stromy nepolezu. Vracím se k rozcestí Tři studánky a pokračuji směrem na Smrk. Kousek za rozcestím si prohlížím další možnou odbočku. Ta vede na Stříbrný vrch a na Sokolí skály. Bohužel, i tady by na mně nezůstala suchá nit. Také tuto vycházku nechávám na někdy příště.
Ochuzený o odbočky se v této chvíli nijak necítím. Otevřela se totiž delší a velmi zajímavá varianta závěru mé dnešní etapy. Nebudu ze Smrku scházet do Ramzové, prodloužím si cestu přes chatu Paprsek k Dalimilově rozhledně a končit budu až ve Starém Městě pod Sněžníkem.
Na Smrk to není daleko. Míjím známou útulnu Mates, kde noc přečkal, podle toho, co vidím, plný autobus turistů. Ještě že mě nenapadlo sem jít. Kolem útulny je vše vzhůru nohama. Nemají to však na svědomí nocující turisté nýbrž těžké těžební mechanismy. V této oblasti se kácí o sto šest, nejvíce v celých Rychlebských horách a v Jeseníkách. Z lesů se stává rozorané pole, mám pocit, že lesníkům schází něco jako míra únosnosti. Rychle odtud pryč.
Až těsně před Smrkem se oraniště mění na horský les, kde nikdo nezasahuje a nehospodaří. Má to nejspíš na svědomí zvýšený stupeň ochrany území, Přírodní památka Rašeliniště na Smrku. Jinak by to tu lesníci také nenechali jen tak bez povšimnutí. Myslím na nedávné varovné články na několika zpravodajských serverech. Shodně upozorňovali na podivuhodnou činnost Správy CHKO Jeseníky při schvalování rozsahu těžby dřeva. Jó, money is money.
Na vrcholu Smrku (1127 m n. m.) se nezdržuji. Vždy se tu najde někdo, kdo mi na oslavu zdolání této kóty nabízí nějaké pití, a do tohoto dobrodružství jít nechci. Pokračuji o kus dále, na Brousek (1115 m n. m.). Je to nevýrazný vrchol na česko – polské hranici, o pouhých dvanáct metrů nižší než Smrk, v rámci Rychlebských hor čtvrtý nejvyšší. A aby toho nebylo málo, jeden z pěti přesahujících nadmořskou výšku 1100 metrů. Svoji nevýraznost prostorovou však Brousek eliminuje výrazností rozhledovou. Ze všech okolních vrchů nabízí nejvíce. Hezké pohledy na Rychlebské hory a ke Králickému Sněžníku, skutečně si je vychutnávám. Ale ještě k Brousku. Až do padesátých let minulého století byl považován za nejvyšší vrchol Rychlebských hor. Teprve přesná přeměřování ho odsunula až na místo čtvrté.
I další úsek mé cesty vede po státní hranici. Jen kilometr od Brousku se nachází druhý nejvyšší vrchol Rychlebských hor, Travná hora (1125 m n. m.). Podobně jako Smrk je to vrchol plochý, velmi rozlehlý. Rozhledy nabízí až jeho jihozápadní úbočí, opět především ke Králickému Sněžníku. A ještě jedna perlička. Na plochém vrcholu Travné hory, asi 400 metrů od jejího vrcholu se nachází, už na území Polska, nepatrná vyvýšenina Postawna (1116 m n. m.). Tak to je ten třetí nejvyšší vrchol Rychlebských hor. A dokonce k němu vede z hraniční cesty značená odbočka! Pro mne zajímavé a Poláky za takovouto drobnost chválím.
Další kilometr chůze, připojuji se na červeně značenou magistrálu E3. hřebenovka, která mě přivádí nad chatu Paprsek. Tady státní hranici opouštím a mířím k chatě.
Paprsek je jedinou turistickou chatou na české straně Rychlebských hor. Již na počátku 30. let minulého století se místní odbor Moravskoslezského sudetského horského spolku ze Starého Města pod Sněžníkem snažil získat pozemek a prostředky pro stavbu chaty. Tato oblast byla už v té době hojně navštěvována turisty, ti tu ovšem neměli žádné zázemí. V roce 1931 byl po několika sbírkách shromážděn požadovaný obnos a od lesní správy byl vykoupen pozemek pod vrcholem hory Palaš. 21. srpna 1932 byla chata slavnostně otevřena. Nutno podotknout, že na svou dobu byla velmi dobře vybavena, dokonce vlastní vodní elektrárnu měla. Chata se v tom čase jmenovala Slezský dům.
Dnes je Paprsek oblíbeným a vyhledávaným místem pro turisty všech věkových kategorií, všech zaměření. Až k chatě je možné přijet autem a odtud podnikat pěší, cyklistické a v zimě i běžkařské túry do všech přilehlých koutů Rychlebských hor. Chata má i vlastní areál se sjezdovkami.
Ano, velmi oblíbená chata. Na můj vkus však příliš frekventovaná. V překrásném sobotním dopoledni se o tom přesvědčuji na každém kroku. Bezpočet aut, bezpočet turistů. Chata přeplněna, covid necovid. Odcházím raději dál, ke kapličce sv. Kryštofa, kde opět doplňuji energetický deficit.
Dřevěná kaplička byla vybudována v roce 2009. U příležitosti šedesátých narozenin dlouholetého majitele a provozovatele chaty Paprsek, pana Miloslava Miky. Zasvěcena je patronovi poutníků a horských cest sv. Kryštofovi. Zvon, který se z věže kaple pravidelně ozývá, pochází z kaple dnes už zcela zmizelé osady Mosazné Hamry (Grund Messinghammer) nedaleko Branné. Obrázky křížové cesty jsou dílem horolezkyně Diny Štěrbové.
Občerstvovací přestávka končí, batoh na záda, pokračuji dále. Jakýmsi pomyslným vrcholem dnešní etapy bude nedaleký kopec Větrov a Dalimilova rozhledna na jeho nejvyšším bodě.
Zdáli vypadá jako starý hrad. Dvě věže, jedna sedmnáct metrů vysoká, druhá třiatřicet a ještě půl metru k tomu. Z okolní krajiny vzhlíží jako zjevení, něco nepatřičného. Až tak to ale není. Stavba je věrnou kopií někdejší rozhledny na Králickém Sněžníku. Vybudovat ji dal pan Dalimil Mika, syn majitele chaty Paprsek. A podle něho se také jmenuje Dalimilova.
Rozhledna je to jedním slovem úžasná. Více té úžasnosti ale spočívá ve vlastní stavbě než v rozhledu z ní. Zcela jistě znám v okolí místa, odkud je vidět víc a lépe. Ale Dalimilova rozhledna je zážitek a shlížet z ní je něco velkolepého.
Dlouze si vychutnávám pohledy k Hrubému Jeseníku, ke hřebeni Keprníku, k Mravenečníku, na straně opačné ke Králickému Sněžníku. Ještě dlouze si pak rozhlednu prohlížím zdola, ze všech stran. Pomalu pak scházím ke Starému Městu. I dnešní etapa se povedla. Povedla se celá třídenní expedice.
****************************************************************************************
údaje o trase, mapa:
wellmi krasne miesto, ten Brousek!
To ano 🙂