Jesenicko – rychlebská vánoční toulání

Jesenicko - rychlebská vánoční toulání

Jesenicko – rychlebská vánoční toulání

Měl jsem to štěstí a možnost toulat se ve vánočním týdnu po horách. A jako po většinu právě uplynulého roku, i tentokrát těmi horami byly Jeseníky a Rychlebské hory.

Úterý

Předpověď počasí na vánoční týden příznivá rozhodně není. Úterý jakž takž, středa jako jediný den v týdnu přijatelné počasí, poté plusové teploty i na horách, zataženo včetně deště. Nu což. Je třeba brát, jak svatý Petr naservíruje.

Nemám navíc tušení, jak to vypadá se sněhovou pokrývkou na hřebeni. Kolik je tam sněhu, jakou má konzistenci, jak dobře či špatně se v něm dá chodit. Proto bude mít moje první túra čistě průzkumný charakter.

Z Karlova pod Pradědem mířím přes Temnou na Vysokou holi. Provází mě pošmourné počasí, lehký, nicméně velmi vlhký a nepříjemný mráz. Dokud se pohybuji v lese, je vše v pohodě. Na úpatí Vysoké hole, nad hranicí lesa však začíná foukat a s přibývající nadmořskou výškou se rychlost větru rychle zvyšuje. Dostávám se do vrstvy frontální oblačnosti a razantně se propadá teplota.

Nad Temnou

Nad Temnou

 

Nad Temnou

Nad Temnou

Po celou cestu jsem zatím nepotkal jediného člověka. A pochybuji, že by tomu mohlo být jinak i na Vysoké holi, kde nepříjemné povětrnostní podmínky gradují. Mráz a vítr tu na rozlehlé pláni vyčarovaly sněhové vlny a přelivy, zakrslé borovice obalily ochranným mrazovým obalem, směrové tyče a informační tabule jsou na tom podobně. Jednou větou – vypadá to tu jak v ruské arktické stepi. Se vším všudy. Vlastně ne. V arktických stepích je suchý mráz, tady naopak velmi vlhký. Pocitová teplota kolem minus dvaceti.

Problémem je v takovém počasí fotografování. Vytáhnout ruce z rukavic, pořídit pár fotek a beztrestně ruce opět zasunout do rukavic… Tak takhle to nefunguje. Vytažení rukou a manipulace s fotoaparátem rozhodně beztrestné nejsou a vždy následuje několikaminutové rozhýbání prstů. Aby se znovu rozehřály.

Na Vysoké holi

Na Vysoké holi

 

Na Vysoké holi

Na Vysoké holi

 

Na Vysoké holi

Na Vysoké holi

 

Na Vysoké holi

Na Vysoké holi

 

Cestou na Ovčárnu

Cestou na Ovčárnu

Přemýšlím, zda po hřebeni půjdu dál k Jelení studánce a od ní sestoupím přes Jelenku a Mravencovku do Karlova, nebo se v klidu vrátím na Ovčárnu a odtud sejdu do Karlovy Studánky. Vítězí varianta dvě. Především proto, že mě zítra čeká velmi náročná túra a cesta po hřebeni by mi dnes mohla odebrat opravdu hodně sil.

Průzkum terénu a sněhových podmínek však dopadl velmi dobře. Sníh je většinou promrzlý, není ho ještě mnoho a chodí se v něm dobře. Těch pár míst, kde jsem se propadal, nestojí za řeč. A to je velmi dobrý příslib pro zítřejší den, který by měl být turistickým vyvrcholením tohoto týdne a dost možná i dosavadní zimy.

Středa

Tím turistickým vyvrcholením mého vánočního pobytu v horách bude přechod hřebene Rychlebských hor. Nikoli celého, na to jeden krátký zimní den nestačí. Připravenu mám trasu z Ramzovského sedla do Nových Vilémovic. V této variantě jsem zohlednil především možnosti spojení veřejnou dopravou z mého base campu do výchozího místa túry a z jejího cíle zpět. Z tohoto pohledu v podstatě jiná varianta nebyla. Ale i tato je nesmírně náročná. Kilometricky – dvaadvacet kilometrů je pohodových a bezstarostných v létě, v zimě na sněhu to už může být o něčem jiném. Časově, musím stihnout jediný autobusový spoj odpoledne z Nových Vilémovic a u spojů navazujících mám vždy jen pouhých pár minut na přestup. Na straně druhé, existují minimálně tři ústupové varianty, kdy mohu z hřebene sejít dříve a dojít do civilizace.

Ráno ukazuje teploměr v Rudné pod Pradědem -12°C. Na Ramzovském sedle bude nejspíš ještě méně. Zdlouhavou cestou přes Polsko se dostávám do Jeseníku, odtud pokračuji dopravou neveřejnou do výchozího místa mé cesty. Pokud bych čekal na vlak, ztratil bych půlhodinu. A ta by mohla být v závěru cesty zcela zásadní.

V Ramzovském sedle je to jiné, než jsem předpokládal. Jasno, jsem už nad inverzní oblačností, svítí slunce. A je tu i relativně teplo. Nějakých minus sedm, osm, sucho.

Rychle upravuji výstroj, hole a bez otálení vyrážím. Připomínám sám sobě, že se musím smířit na této túře s tím, že budu fotografovat jen minimálně. Z časových a povětrnostních důvodů. Delší časovou rezervu si chci ponechat jen na samý závěr cesty, na Hraničky. Toto místo považuji za pomyslný vrchol celé dnešní akce, která by se vlastně měla jmenovat Vánoce na Hraničkách. Ale postupně, ještě tam nejsem.

Rychle stoupám na Klín a dále na Smrk. Cesta je zatím pohodlná, sníh prošlapaný, neboří se a neklouže. Za hodinu a čtvrt dosahuji vrcholové plošiny nejvyšší hory Rychlebských hor. Daní za tento rychlý výstup je propocené prádlo, ale to brzy uschne.

Na rozcestí Smrk – hraničník, u turistického odpočívadla se nikotinovému rauši oddává mladý pár. Rychle odtud pryč.

Na Smrku

Na Smrku

Další moje cesta, vyjma samotného závěru, povede striktně po státní hranici. Hned její první metry nabízejí úchvatné zimní pohledy ke Králickému Sněžníku, to vše v kulise sněhem ozdobených stromů a vlastně celé krajiny. Alespoň na pár minut se tu musím zastavit a rozhlédnout se kolem. Zimní krajina oproti její letní podobě působí jako z pohádky.

Cesta po hranici dlouze klesá. Pod Klínovým vrchem už ztrácím skoro 250 výškových metrů oproti Smrku. Jdu stále lesem, kde je kolem třiceti centimetrů promrzlého a prošlapaného sněhu. Stopy nejsou dnešní. Jeden, nanejvýš dva dny staré a velmi užitečné. Od Klínového vrchu (891 m n. m.) se otevírají kusé pohledy na polskou stranu hor, do údolí říčky Biała Lądecka a k vrcholu Czernica. Na straně opačné, zdánlivě nedaleko se tyčí můj další záchytný bod, kopec Kovadlina. Pohledy do okolí umožnila těžba dřeva, která tu před časem proběhla a díky které prořídnul les. Vypadalo to tu podobně už v létě, tehdy byl ale více patrný neuklizený terén. Teď v zimě mnoho pořezaných větví skryl sníh, ale i tak je tu stále nepořádku dost a dost. Stěžuji si na tento nešvar poměrně často. Nějak ovšem nechápu, že smyslem těžby dřeva může být jen vyrvat krajině to, co se dá zpeněžit, zbytek jí nechat, ať si poradí sama. A je zajímavé, že tento přístup je specifický jen v některých evropských zemích. V zemích na západ od nás je péče o les daleko komplexnější.

Klínový vrch. Pohled do údolí říčky Biała Lądecka

Klínový vrch. Pohled do údolí říčky Biała Lądecka

 

Kovadlina z Klínového vrchu

Kovadlina z Klínového vrchu

Dost nářků, kvůli těm tu nejsem. Ovšem z takových míst raději rychle pryč. Naštěstí další cesta vede opět zdravým lesem. A poměrně náročným stoupáním pak hraniční chodník míří na Kovadlinu.

Hraniční chodník na Kovadlinu

Hraniční chodník na Kovadlinu

Kovadlina (Kowadlo, 989 m n. m.) je jeden z milníků mé dnešní cesty. Kontroluji čas, zatím je vše v pořádku. Nicméně až tolik času nazbyt nemám a brzy pokračuji dál. Dokonce si odpouštím odbočky k nedalekým vyhlídkám. Samozřejmě z časových důvodů, a také proto, že cesty k nim jsou neprošlapané a vedou hlubokým sněhem.

Na Kovadlině

Na Kovadlině

 

Na Kovadlině

Na Kovadlině

Cesta klesá k sedlu Peklo. Toto místo je jakýmsi zlomovým bodem mé dnešní cesty. Tady musí sedět čas. Pokud bych ho překročil, nemohl bych pokračovat dále a musel bych sestoupit z hřebene už zde. Naštěstí je vše v pořádku a dokonce mám pár minut náskok.

Ze sedla Peklo chodník opět stoupá, až k vrcholu Břidličný (945 m n. m.). Jsem rád, když mám toto stoupání za sebou. Považuji ho za těchto zimních podmínek za nejnáročnější v rámci mé dosavadní trasy. Na vrcholu zkoumám neznačenou odbočku. Necelý kilometr odtud je skalní hrana, která nabízí jeden z nejúchvatnějších rozhledů v této části Rychlebských hor. Mám se k ní vydat, nemám? Už první metry naznačují, že by to mohl být velký problém. Hluboký, neprošlapaný sníh, opravdu ne. Nebudu ztrácet čas, nevím, co mě čeká dále.

Mírně zvlněným terénem, skalnatým, zalesněným (opravdu hezká část Rychlebských hor), pokračuji přes Pomezný (921 m n. m.) až pod Špičák (957 m n. m.). Pod ním se značená cesta odpojuje od státní hranice a na Hraničky vede českým vnitrozemím. Jenže z poslední mé cesty tímto místem si vybavuji, že v tomto úseku probíhala těžba dřeva a trasa byla vedena obchvatem po státní hranici. Až pod Borůvkový vrch. Nepřemýšlím tedy, nehledám tabulky s upozorněním na těžební situaci a rovnou pokračuji po hranici dále na vrch Czartowiec (944 m n. m.)

Od Smrku, až po toto místo, jsem nepotkal jediného člověka. Při výstupu na Czartowiec však registruji čerstvé stopy. Malá velikost bot, dámské, skoro dětské, a vedle nich stopy psa. Příliš o této skutečnosti nepřemýšlím, jsem na polské hranici a Poláci jsou turističtější než Češi, vůbec bych se nedivil, kdybych tu nějaké potkal. Před závěrem prudkého stoupání zvedám zrak, přede mnou zjevení. Asi dvacetiletá dívka se psem, česky na mě promlouvá a říká, že se tu už druhý den toulá a já jsem první, koho za tu dobu potkává. Tak to byly ty stopy… Vyjadřuji jí můj obdiv a potvrzuji, že ani já jsem dosud nikoho od Smrku nepotkal. Prohodíme ještě pár pochvalných slov na adresu Rychlebských hor a pokračuji dál. Teď už bude cesta jen a jen klesat. Po chvíli se napojuji na původní značení, ještě půlhodina v lese, poté přicházím na Hraničky.

Czartowiec, pohled k severu do Slezské nížiny

Czartowiec, pohled k severu do Slezské nížiny

 

Czartowiec, pohled ke Špičáku

Czartowiec, pohled ke Špičáku

Už jsem naznačil, že Hraničky jsou jakýmsi vrcholným místem mé dnešní cesty, která by se správně měla jmenovat Vánoce na Hraničkách. Tak jsem ji vlastně koncipoval. Při minulých letošních návštěvách mě toto místo fascinovalo, strávil jsem tu dokonce jednu noc, proto jsem pro tuto předvánoční akci vybral právě je. Dokážu si dokonce představit, že bych na tomto místě strávil přímo Štědrý den a třeba se i nějakým způsobem setkal se všemi těmi, pro které bývaly Hraničky (či Grȁnzdorf) domovem, a jejich duch tu stále kdesi přebývá. A třeba se potkal i se zdejší rodačkou, o které píše na svých stránkách písničkář Petr Linhart.

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

Času mám kupodivu nazbyt, poslední úsek cesty jsem zvládl rychle. Na Hraničkách trávím i přes zesilující mráz dlouhé chvíle. V rámci možností fotografuji, procházím se, představuji si, jak toto místo vypadalo kdysi, jací tu žili lidé. Nechávám volný průchod myšlenkám, fantazii.

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

Hraničky

Hraničky

 

U Nových Vilémovic

U Nových Vilémovic

Nasycen dojmy a představami pomalu odcházím a přes kopec mířím k Novým Vilémovicím. Času mám skutečně dost, do odjezdu autobusu chybí téměř celá hodina. Odvoz dolů do údolí, do Uhelné, mi nabízí jeden zdejší chalupář. Asi zahlédl, jak se snažím rozpohybovat v podvečerním mrazu, kdy opět hodně přituhlo, mé tělo. V Uhelné pak čekám v teplém závětří zdejší prodejny potravin a čas do odjezdu autobusu rychle utíká. Bez problémů pak jsou další dopravní návaznosti a cesta dopadá podle plánu. Mohu být spokojený.

Čtvrtek

Den před Štědrým dnem už tak jasný není. Zatáhlo se, suchý mráz se opět proměnil ve vlhký a hodně nepříjemný. Navíc fouká čerstvý vítr, který na hřebeni může dosahovat až osmdesátikilometrové rychlosti. Proto mířím jen do okolí Karlovy Studánky. Stoupám na Rolandovu skálu, kde je to nebezpečně uklouzané a díky počasí bez rozhledů. Vydávám se poté na Žárový vrch a na Lyru. Jsou to dvě tisícovky, vlastně téměř jedenáctistovky v těsné blízkosti Karlovy Studánky. Krásná místa, krásné kopce, jen s těmi rozhledy to dnes až tak úžasné není.

Na Žárovém vrchu, pohled k hřebeni Keprníku

Na Žárovém vrchu, pohled k hřebeni Keprníku

 

Na Žárovém vrchu, pohled k hřebeni Keprníku

Na Žárovém vrchu, pohled k hřebeni Keprníku

 

Medvědská hornatina ze Žárového vrchu

Medvědská hornatina ze Žárového vrchu

 

Medvědská hornatina z Lyry

Medvědská hornatina z Lyry

 

Karliny kameny, Orlík a Medvědí vrch (zleva) z Lyry

Karliny kameny, Orlík a Medvědí vrch (zleva) z Lyry

 

Na Lyře

Na Lyře

 

Na Lyře

Na Lyře

Pátek, sobota

Štědrý den a Boží hod vánoční provázelo nevlídné počasí. Déšť střídal čerstvý sníh, náledí, na túry nebylo ani pomyšlení. Ale jedna dobrá zpráva nakonec přišla. Oproti původní předpovědi má ze soboty na neděli přijít vyjasnění a citelné ochlazení. Ze severu má na naše území proudit ledový arktický vzduch. Na Pradědu nemá teplota stoupnout ani v poledne nad -12°C.

Tak takové dny patří mezi ty nejúžasnější z pohledu dalekých dohledností. Hurá na Praděd.

Neděle

Nedělní ráno skutečně mrazivé je. Na pláních kolem Nové Rudné -15°C, v Karlově Studánce, v údolí Bílé Opavy ještě méně. Rychle stoupám k Barborce, ani se neodvažuji vytahovat ruce z rukavic, natož se pokoušet fotografovat. Až u Barborky se dostávám nad hranici lesa a tedy i do míst, kam už svítí slunce. Tady je o pár stupňů tepleji.

Velmi pomalu, krok po kroku mířím na Praděd. Každou chvíli zastavuji a na malou chvilku osvobozuji pravou ruku z rukavice a fotím. Pak zas rychle ruku zpět a cvičit. V pravé poledne přicházím na vrchol Pradědu.

Cestou na Praděd. Kurzovní chata, Petrovy kameny

Cestou na Praděd. Kurzovní chata, Petrovy kameny

 

Cestou na Praděd. Pohled k Dlouhým stráním

Cestou na Praděd. Pohled k Dlouhým stráním

 

Praděd

Praděd

 

Pod Pradědem

Pod Pradědem

 

Cestou na Praděd. Králický Sněžník a hřeben Keprníku

Cestou na Praděd. Králický Sněžník a hřeben Keprníku

 

Cestou na Praděd. Hřeben Keprníku

Cestou na Praděd. Hřeben Keprníku

 

Cestou na Praděd

Cestou na Praděd

 

Cestou na Praděd, pohled ke Králickému Sněžníku a k Červené hoře

Cestou na Praděd, pohled ke Králickému Sněžníku a k Červené hoře

 

Praděd

Praděd

 

Pod Pradědem

Pod Pradědem

 

Cestou na Praděd. Hřeben Keprníku, Studniční vrch

Cestou na Praděd. Hřeben Keprníku, Studniční vrch

 

Cestou na Praděd, Sokol

Cestou na Praděd, Sokol

 

Cestou na Praděd. Sokol a údolí Střední Opavy

Cestou na Praděd. Sokol a údolí Střední Opavy

 

Lyra, Žárový vrch a Vysoká hora z cesty na Praděd

Lyra, Žárový vrch a Vysoká hora z cesty na Praděd

 

Medvědská hornatina z cesty na Praděd

Medvědská hornatina z cesty na Praděd

 

Lyra, Žárový vrch a Vysoká hora z cesty na Praděd

Lyra, Žárový vrch a Vysoká hora z cesty na Praděd

 

Lyra, Žárový vrch a Vysoká hora z cesty na Praděd

Lyra, Žárový vrch a Vysoká hora z cesty na Praděd

 

Vysoká hole z Pradědu

Vysoká hole z Pradědu

 

Hřeben Vysoké hole z Pradědu

Hřeben Vysoké hole z Pradědu

 

Břidličná hora z Pradědu

Břidličná hora z Pradědu

Dohlednost je skutečně neuvěřitelná. Krkonoše se Sněžkou na severozápadě, na jihovýchodě, v údolí Ostravice mezi Smrkem a Lysou horou prosvítají vrcholky Malé Fatry. A o něco severněji, mezi Moravskoslezskými a Slezskými Beskydami svítí vrcholy Tater. Mezi Krkonošemi a Tatrami je přímá vzdálenost 330 kilometrů. Tuto vzdálenost mohu dnes přehlédnout, tak úžasně to tu dnes je.

Krkonoše z Pradědu

Krkonoše z Pradědu

 

Moravskoslezské Beskydy z Pradědu

Moravskoslezské Beskydy z Pradědu

 

Tatry z Pradědu

Tatry z Pradědu

 

Praděd

Praděd

 

Na Pradědu

Na Pradědu

 

Na Pradědu

Na Pradědu

 

Na Pradědu

Na Pradědu

 

Na Pradědu

Na Pradědu

 

Na Pradědu

Na Pradědu

 

...a ještě pohled k Petrovým kamenům

…a ještě pohled k Petrovým kamenům

Nakonec tedy nevím, který den považovat za turistický vrchol mého vánočního týdne v horách. Praděd, Rychlebské hory? Usuzuji, že není třeba dělat pořadník. Závěr roku se povedl ve všech směrech, a co z toho bylo turistické NEJ a skoro NEJ, nemá smysl řešit. Závody tohoto typu jsou ve vztahu ke krajině nestoudné.

****************************************************************************************

mapa a údaje k túře v Rychlebských horách:

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Jesenicko – rychlebská vánoční toulání

  1. SV napsal:

    ziminka rozpravkova

Napsat komentář: pepa Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *