Po čtvrtstoletí na Šumavě

Na Šumavu jsem se vydal po dlouhých pětadvaceti letech…

Už dlouho jsem na mé stránky nic nového nenapsal. Ne, že by nebylo co. Ale samotného mě překvapuje, že jako důchodce (i když občas pracující) mám méně času, než když jsem chodíval do práce zcela pravidelně. Že bych chtěl dohnat všechno to, co jsem dosud nestihl?

Tak to asi nebude, ale tvrdě odmítám teorii, že důchodci mají času dost.

I když… někteří asi ano.

Na Šumavu jsem se vydal po dlouhých pětadvaceti letech. Pokud nepočítám krátké putování kolem Třístoličníku a Lipna před devíti lety. A byl jsem velmi zvědav, jak toto setkání po létech dopadne.
***************************************************************************

Každý má svůj vztah ke krajině nastavený jinak. Někdo ji má jako kulisu, jinému stačí pouhý pohled, další ji nevnímá vůbec a někdo raději třeba historické památky. Já patřím k těm, kteří potřebují s krajinou komunikovat. Komunikuji s ní prostřednictvím emocí, pocitů, které bezprostředně navazují na kontakt vizuální. V některých mých předchozích článcích jsem princip této komunikace popisoval. Je to souhrn pocitů, které se objevily při prvním setkání s tím oním místem, s událostmi, které se mi tu přihodily, s tím, jak mě krajina v tom daném čase oslovila, jak na mě zapůsobila. A že je to komunikace pouze jednosměrná? To nikoli.

Vzpomenu-li si na loňský podzim, na mé cesty do Krkonoš a Jizerských hor, mohu právě tyto prezentovat (a v mých povídáních se tak stalo) jako příklad takových komunikací. Po dlouhé době jsem přišel do míst, kde jsem před lety býval návštěvníkem velmi častým. Věděl jsem přesně, co bude následovat, až se tu po čase opět rozhlédnu. A také následovalo. Ty pocity jsem očekával a ony přišly. Věděl jsem, jaké budou, a ony takové byly. Každé krajině odpovídají pocity jiné. Chci říct, že jejich prostřednictvím jednotlivá místa v krajině odlišuji.

Na něco podobného jsem se těšil na Šumavě. Tyto pohraniční hory jsem před lety postupně objevoval. Po pádu železné opony se otevřely, ovšem nějakou dobu ještě trvalo, než byly připraveny pro turisty. Na nic takového jsem ovšem nečekal. Otevíral jsem si Šumavu sám. Nebylo tehdy ještě tak obtížné podívat se do míst, kam už dnes lidská noha téměř nevstoupí. Weitfȁllerské slatě, Medvědí hora, Roklanská chata, další. Setkával jsem se občas se vstřícností pracovníků Správy NP Šumava, tehdy vyhlášeného. S odstupem času jim musím poděkovat za to, co mi ukázali. Ale spoustu míst jsem si ukázal i sám.

Byl jsem tedy zvědav, jak ke mně Šumava promluví. Ale i na to, co jí budu moci říci já. Předesílám, že to dopadlo jinak, než jsem si představoval.

***************************************************************************

Mým startem i cílem zároveň je Kvilda. Jsem tu brzy, přesto je tu už živo jak v Lidlu ve čtvrtek ráno. Šumava se v posledních letech otevřela především milovníkům elektrokol. A těch je tu tolik, že přes ně nevidím na druhou stranu ulice. Vytáhlo je sem především nádherné počasí; předpověď skutečně slibuje dva exkluzivní dny. Cyklisté však brzy odjíždějí a já mohu po nich v relativním klidu vykročit k pramenu Vltavy.

Kráčím proti proudu Teplé Vltavy, která se klikatí podél cesty. Protéká nádhernými horskými loukami, pěkným lesem. Čím blíž ovšem prameni jsem, tím je to s lesem horší a horší. Černá hora, pod kterou Teplá Vltava pramení, je už lesuprostá. Nikoli však holá. Když porovnávám současný stav s fotografiemi pár let starými, které jsem si nedávno na webu prohlížel, vypadá to tu lépe. Stráně Černé hory se na mnoha místech už zelenají.

Svědkem nového zarůstání je i samotný pramen Vltavy. Symbolická kamenná studánka je ukryta v mlází tak, že z cesty není vidět. Před pětadvaceti lety pramen v lese, posléze místo uprostřed holiny, dnes několikaletý porost křovin ukrývající kamennou studnu. Ještě nějakou dobu a Šumavě zas bude líp. Snad i ten pramen postupně obživne, teď nevydá ani kapku vody.

Nový porost je asi dobrá věc. Ovšem pramen nejdelší české řeky by si zasloužil jinou úctu, jiný vzhled. Ukrytý v křoví působí nedůstojně. Řekl bych dokonce krajně nedůstojně. Porovnám-li například s pramenem Labe…

Chci věřit, že ke změně vzhledu někdy dojde.

Má cesta dále směřuje k vodní nádrži Reschbachklause. Kdysi jsem k ní chodíval lesní pěšinou, přímo od rozcestí turistických cest U pramene Vltavy. Dnes je to I. zóna národního parku a musím tudíž pěkně okolo. Kombinací českých a německých turistických cest, úpatím kopce Siebensteinkopf. Odtud se mi poprvé otevírá pohled k Luznému (Lusen), prvnímu TOP cíli mé dnešní cesty.

Reschbachklause sloužila jako nádrž pro plavení dřeva. Kmeny se splavovaly upravenými koryty potoků, které sytila voda z klauz, jak se takovým nádržím na plavení dřeva říká u nás. Potok Reschbach je téměř v celé své délce k plavení dřeva upraven a je s podivem, že se tyto úpravy dochovaly do dnešních dnů.

Chodník klesá zároveň s potokem. Až k místu, kde stávala malá lesní železnice. Tady dříví svezené z okolního lesa putovalo do potoka a vodní cestou pak dál, až na pilu. Když už jsem zmínil to klesání, od Sedmi kamenných hlav (Siebensteinkopf) až k tomuto místu to byly čtyři stovky výškových metrů. Pořádný sešup. A jelikož Luzný má nadmořskou výšku téměř 1400 metrů, čeká mě půl tisíce metrů vzhůru.

Stoupání je skutečně náročné. S těžkým batohem, kde značné procento jeho hmotnosti tvoří zásoba pitné vody, to jde vzhůru jen pomalu. U historického hraničního kamene pod Luzným mě už hodně bolí nohy. Třeba vylézt na vrchol a odpočinout si. To také dělám.

K historickému hraničnímu kameni: Je trojboký, vyznačen na něm je letopočet 1772. Na západní straně je dvouocasý lev, symbol Českého království. Na straně jižní je bavorská šachovnice vyznačující Bavorské kurfiřství. Na jihozápadní straně je erb se psy patřící Pasovskému biskupství. Hned vedle je ještě hraniční kámen z roku 1844. A do třetice – nejstarší hraniční kámen z roku 1692 je o pár stovek metrů dál.

Luzný je úžasné rozhledové místo. Vrchol nabízí téměř ucelený kruhový rozhled. A dnes je dohlednost téměř nekonečná.

Nad oblačností pokrývající německé území jen mlhavě vystupují vrcholky Alp. To je dnes při pohledu z Luzného jediný nedostatek. Vše ostatní, tedy celá Šumava, už žádné rozhledové omezení nemá. Nedaleko na severozápadě se zvedá Blatný vrch, za ním Velký Roklan (Grosser Rachel). K němu ještě povede má další dnešní cesta. Pod sebou mám Luzenské údolí (Březník), v dáli nad ním se rozkládá můj zítřejší cíl Poledník. Ve směru východním obzor vyplňuje nerozlučná dvojice vrcholů Boubín a Bobík. O něco jižněji, ve velké dálce, dalekohledem rozeznávám Kleť. Napravo od ní pak Knížecí stolec. Vše pod kontrolou má pak na jihovýchodě výrazný masív Plechého.

Jedním slovem – úžasné! S přítomným českým turistou identifikujeme pomocí mobilní aplikace Peak Finder všechny okolní i vzdálené vrcholy. Tedy identifikuje on, já jsem se s touto aplikací ještě pracovat nenaučil. Ale zkouším to.

Další moje cesta, jak už jsem zmínil, vede na Velký Roklan. Chodník kopírující státní hranici je pouze sezónní, použitelný z důvodu ochrany přírody od poloviny července do listopadu. Nikdy jsem po něm ještě nešel.

Hraniční hřeben ve směru od Luzného k Roklanu ve své první části lemuje ze západu Luzenské údolí. Místa, kolem kterého se táhnou nekonečné diskuse o zpřístupnění. Správa NP Šumava je však neoblomná. Nějak nechápu, proč o pár metrů dále, na cestě, po které kráčím, to jde, a v údolí ne. Ani sezónně… Z této skutečnosti tedy vyplývá, že hraniční chodník, po kterém kráčím, je přístupný pouze z německé strany.

Na Luzném jsem si sice odpočinul, ale má chůze má stále k ideálu daleko. Je to jen pár týdnů zpět, co jsem denně chodil po Tatrách a nachodil toho opravdu hodně. Přesto má fyzická kondice není dobrá. Cítím se unavený, navíc je horko a celý den pálí slunce. A to hodně ubírá na síle. Při stoupání na Plattenhausenriegel (německá část našeho Blatného vrchu) už hodně zpomaluji. Navíc mi dochází voda a bohužel ji není kde doplnit. Potoky zakreslené v mapě jsou vyschlé. Asi chtě nechtě budu muset ještě před výstupem na Velký Roklan sejít k Roklanskému jezeru a nabrat vodu tam.

Po třech hodinách chůze se napojuji se na chodník, který jsem kdysi při cestách na Roklan využíval. Chodník posléze opouští státní hranici a napojuje se na německou turistickou cestu stoupající od Roklanského jezera k vrcholu. Při pohledu dolů k jezeru, tedy o čtyři stovky výškových metrů níže, mě přechází chuť jít dolů pro vodu. Vymýšlím jinou strategii. K vrcholu mi voda ještě vydrží. Pak sejdu k chatě pod Roklanem (Waldschmidthaus) a tam snad vodu seženu. Němečtí turisté mi potvrzují, že u chaty je jakási studna. Nejde mi sice do hlavy, kde by se tady vzala, ale budiž. Zní to velice dobře.

Na vrcholu Velkého Roklanu už melu z posledního, navíc se začíná stmívat. Rozhled však nevynechávám. Není takový, jako na Luzném. Není kruhový, je omezený. Přesto jsou pohledy do otevřených stran ve večerním slunci úchvatné.

Scházím k chatě, která je bohužel mimo provoz. A žádnou studnu nenacházím. Vodu vyřešit musím a za tím účelem měním plán další cesty. Nebudu nocovat na Malém Roklanu, jak jsem původně chtěl, musím sejít o něco níže, kde je podle mapy hned několik potoků.

Procházím nádhernou horskou loukou mezi oběma Roklany, pak začíná velmi strmý sestup do hlubokého údolí říčky Kleiner Regen (Malá Řezná). Až do údolí však scházet nechci, tam bude v noci zima. Jen co najdu potok, vyhledám místo na spaní a zalehnu.

Sestup je velmi strmý a technicky náročný. A tudíž pomalý. Mokré skály, bahno, místy pomocná lana. Navíc už je šero. Až o pěkných pár stovek metrů níže nacházím potůček, z něhož mohu nabrat vodu. A teď ještě to místo na spaní. Také to není jednoduché, ve strmém svahu spát nemůžu. Až po chvíli nacházím vodorovné místo pokryté travou. Ano, tady!

Jsem tak unaven, že usínám téměř ihned. A jen s několika probuzeními spím celých deset hodin.

Vrátím se na tomto místě k myšlence, kterou jsem rozváděl v úvodu článku. K pocitům ze setkání s Šumavou. Bohužel, nic takového jako loni v Krkonoších a Jizerkách se nekonalo. Šumavu jsem pocitově neidentifikoval. Ještě dlouho budu přemýšlet proč. Krásu Šumavy jsem samozřejmě cestou vnímal, ale nebyla to ta interakce, o které jsem v úvodu mluvil a na kterou jsem se těšil.

🙁
***************************************************************************

Den druhý

Po rozednění dokončuji strmý sestup do údolí a klikatými lesními cestami se na protější straně údolí dostávám zpět na hřeben. Procházím nádherným horskými loukami, respektive letitými mýtinami. Ta první se jmenuje Almschachten. A je radost tudy procházet. Rostou tu nádherné exempláře javorů. Mají mohutné kmeny; větve se jim postupně ulamovaly, narůstaly nové a kmen mohutněl. Zajímavé stromy.

Další mýtiny, les řídne, přicházím k rašeliništi Latschenfilz. Nacházím se v jádrovém území národního parku Bayerischer Wald, přístup je tedy povolen jen po vyznačené a upravené trase. A ta je upravená dokonale. Dřevěný chodník turisty přivede ke všem zajímavým místům, k jezírkům, turista skutečně nemusí trasu opouštět a spatří vše zajímavé. Přesně toto v NP Šumava chybí. Tato koncepce.

Latschenfilz je jedním z největších rašelinišť nacházejících se v Bavorském lese. Vyhlídková trasa vede od jezírka k jezírku, je skutečně na co se dívat. O pár stovek metrů se nachází další malá slať, Zwiezelter Filz. Z estetického pohledu působí ještě malebněji, než ta předchozí.

U vodní nádrže Hirschbachschwelle má cesta mění směr. Nacházím se již na úpatí Poledníku. Spletí chodníků se dostávám ke státní hranici a na našem území se napojuji na značenou turistickou cestu z Modravy na Poledník. Po ní přicházím až k rozhledně.

Bývalý vojenský objekt, který velmi dobře znám. Chodíval jsem na toto místo už v čase, kdy to tu opustila armáda. Bylo tu vše ještě oplocené a člověk musel vychytat proluku mezi jednotlivými kontrolami objektu příslušníky pohraniční policie.

Rozhledna je otevřena. Nejprve si chci však v bufetu dát něco k pití. Paní prodavačka mě však upozorňuje, že mám raději vylézt na rozhlednu, že zrovna přijel zájezd důchodců. Po chvíli pochopím, v čem je problém. Na vyhlídkovou plošinu může najednou maximálně deset osob. A důchodců je mnohem víc. To bych si pěkně počkal, než se vystřídají.

To, že na vrchol Poledníku jezdí autobus, to už raději nekomentuji. Na druhé straně jsem schopen vnímat, že jinak by se sem ti starší lidé asi nedostali.

Důchodci však mezi sebou mají průvodkyni, která velmi dobře zná Šumavu a dokáže identifikovat téměř všechny okolní vrcholy. Je ochotná. I mně, neúčastníkovi zájezdu, odpovídá.

Je stejná dohlednost, jako byla včera na Luzném. Úžasné pohledy do kraje. Co nevím, řekne mi průvodkyně. Problém mi dělají především vrcholy na Prášilsku a Železnorudsku. Tam jsem si po takové době už sám nepomohl.

 

Na plošině se nemohu zdržovat dlouho, čekají další ve frontě. A je to škoda. Vydržel bych tu do nekonečna.

Čeká mě závěrečná část mé cesty. Pokud dojdu včas na Modravu, mohu popojet do cíle na Kvildu autobusem a nemusím chodit pěšky. Ale nehodlám kvůli tomu nic zkracovat a vynechávat. Mířím tedy ještě na Oblík a na Tříjezerní slať.

Oblík pamatuji ještě jako pěkné rozhledové místo. Dnes je díky vzrostlým stromům vidět pouze do Srní a ke Kašperku. Ale i tento kusý pohled je milý.

Ještě obcházím Tříjezerní slať a kolem Roklanského potoka pak šlapu na Modravu. Mezi davy turistů, které přilákalo nádherné zářijové počasí. Na Modravě jsem včas. Ještě stíhám před odjezdem autobusu kávu. Vlastně dvě. Jedna mi po takové akci nestačila.

Druhý den se vydařil. Šlo se mi podstatně lépe než předchozí den. I s těmi pocity to bylo už lepší. Ale pořád hodně chybělo do loňského podzimu v Krkonoších a Jizerkách.

Musím se hodně zamyslet proč.

****************************************************************************************

Záznam trasy:

Den první:

 

Den druhý: