Na samém západě Čech a ještě kousek dál (Návraty)

Je přirozené vracet se ve svých myšlenkách do dětství. Občas takové vzpomínky, to když hodně zesílí, dokonce podpořím. Třeba tím, že se do kraje svého dětství vrátím. A projdu se místy, ke kterým jsem připoután zvláštním neviditelným poutem, které sotva někdo přetrhá…

Pocházím z nejzápadnějšího kouta Čech, z Chebu. Historické jádro města patří k tomu nejhezčímu, čím se naše země může pochlubit a totéž tvrzení platí i o malebném okolí města. Výsledným sjednocením je skutečnost, že Chebsko je jedním z nejkrásnějších koutů této země.

Vyrůstal jsem nedaleko Chebu. V obci Libá, které dominovaly dvě textilní továrny a polozbořený zámek. Zámků, které postupem času chátraly a nikdo se o ně nezajímal, bylo na Chebsku nespočet a tento patřil mezi ně.

Mým domovem bylo hraniční pásmo. Už jako malý capart jsem běhal po lesích a nikdo neměl strach, že zabloudím a netrefím domů (tady jsou zřejmě prvopočátky mého toulání)…

Jako fascinovaný jsem se díval přes pohraniční řeku Ohři na německý hrad Hohenberg. Dlouhé roky na něm vlála americká vlajka a ještě po mnoho dalších let byl pro mne symbolem něčeho absolutně nedostupného…

Krajina na Chebsku má své nezaměnitelné charakteristiky. Ty vnější není až tak obtížné popsat. Krásné hluboké lesy, rozsáhlé pastviny. Spousta rybníků a čistých potoků. Tak čistých, že v nich dosud žije perlorodka říční…

Pocitová charakteristika je obtížnější.  Vysídlená a opuštěná krajina, krajina zkázy a zmaru, krajina, kde se na dlouhá léta zastavil čas. Na straně druhé krajina, kde jsem vyrůstal a prožil své dětství… ne, ty charakteristiky nejsou protichůdné.

Po čase jsem do rodného kraje opět zavítal. Prohlédl si starý Cheb a z Františkových Lázní se vydal přes Ostroh (Seeberg, jeden z mála zachráněných hradů na Chebsku) do Libé. S povděkem kvitoval, že i tady se kdosi pokouší o záchranu zámecké ruiny.

U bývalé pohraniční roty Dubina jsem přešel na druhý břeh Ohře, vystoupil na Hohenberg, hrad si (konečně) prohlédl a pokochal se neuvěřitelně krásným  pohledem do českého vnitrozemí.

Po levém břehu Ohře, kolem přehrady Skalka a přes Komorní hůrku, nejmladší sopku v Českém masívu, jsem se vrátil do Františkových Lázní. Cesta byla pohlazením na duši a já vám nabízím několik fotografií.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Fotografie, Můj rodný kraj. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *