Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Část X.

Sir  Georg Hubert Wilkins

Sir Georg Hubert Wilkins

I v roce 1927 pokračovaly pokusy proniknout do centrální arktické oblasti vzdušnou cestou.

Dá se říci, že rok 1927 patřil ve vzdušných aktivitách jedinému muži. Byl jím Australan Georg Hubert Wilkins.

Své snažení však Wilkins završil až v roce následujícím. Společně s pilotem Carlem Benem Eielsonem jako první v historii přeletěli Arktidu na stroji těžším než vzduch…

Georg Hubert Wilkins1 pocházel z jižní Austrálie. Vystudoval báňskou školu v Adelaide, živil se však jako fotograf a kameraman. V roce 1913 byla kanadskou vládou uspořádána arktická expedice – Canadian Arctic Expedition. Velitel expedice, kanadský badatel Vilhjalmur Stefansson, hledal vhodného fotografa. Oslovil britskou firmu, pro kterou v té době Wilkins pracoval. Volba padla na něj…

Wilkins jako kameraman (asi 1911) (Nr. 1)

Wilkins jako kameraman (asi 1911) (Nr. 1)

Vraťme se do roku 1911. Tehdy americký geodet R. A. Harris napsal:

„…netřeba dalších důkazů o existenci země, souostroví či rozsáhlých mělčin mezi Kanadským arktickým souostrovím a Sibiří…“

Svá přesvědčení zakládal na rozborech výšek přílivu a odlivu naměřených na různých místech severoamerického pobřeží. Vycházelo mu, že nahoře cosi obrovského překáží šíření přílivových vln.

Harris dokonce vytýčil souřadnicemi jeden a čtvrt milionu čtverečních kilometrů velkou zemi, která se dle jeho představ a výpočtů na severu nacházela. Canadian Arctic Expedition se měla pokusit tuto zemi objevit.

Vilhjalmur Stefansson

Vilhjalmur Stefansson

Na třech lodích výprava odcestovala na sever. Sotva minuli nejsevernější bod Aljašky, zamrzl Karluk, loď na které cestoval Stefansson i Wilkins, v masách ledu. Velitel výpravy se rozhodl vydat na pobřeží a doplnit zásoby potravin. Do své skupiny vzal s sebou i Wilkinse.

Udělal jsem si o něm názor, že je schopen přizpůsobit se všem životním podmínkám. Později jsem se v tom názoru víc a víc utvrzoval. (Stefansson o Wilkinsovi)

Ke kotvišti Karluka se vrátili po dvou týdnech. Po parníku ovšem ani stopy. Loď stržená ledovci během nepřítomnosti části výpravy plula vstříc tragickému konci. Později se zjistilo, že v lednu 1914 ztroskotala u pobřeží Wrangelova ostrova; většina členů posádky zahynula…

Stefansson a jeho druhové se vydali se saněmi a psy na pochod podél pobřeží Aljašky směrem na východ a po čase našli druhé dvě lodě expedice. O tomto pochodu Wilkins vypráví:

Mnoho mil jsme putovali podél arktického pobřeží, šlapali po packu. Byl to romantický, tvrdý život, a přece nebyl nepříjemný. Narodil jsem se v kraji, kde pocit důstojnosti nutí i toho nejchudšího člověka, aby necestoval pěšky, takže když jsem se připojil ke kanadské výpravě, nebyl jsem zvyklý pracovat a nebyl jsem zvyklý chodit pěšky. Žádný div, že jsem často myslel na možnost poznávat Arktidu ze vzduchu. „Měli bychom zanechat tohoto zastaralého způsobu cestování“, říkal jsem často Stefanssonovi. „S letadlem bychom během jediného léta dokázali splnit náš úkol“. Stefansson byl jiného názoru. „Z letadla se nedá dělat dobrá vědecká práce, z letadla se dá dělat pouze průzkum“.

Georg Hubert Wilkins

Georg Hubert Wilkins

Wilkins opustil Stefanssonovu výpravu v dubnu 1916. Odcestoval do Evropy, kde působil jako válečný fotograf. Ke konci války odešel z armády v hodnosti kapitána.

V roce 1919 se vrátil k myšlence polární výpravy. První pokus uspořádat expedici, která by vzduchem překonala arktickou oblast, podnikl ještě téhož roku.

Roku 1919 jsem se snažil získat vzducholoď, se kterou bych mohl přeletět polární čepičku ze Špicberků na Aljašku. Ačkoli jsem disponoval dostatkem peněz na tuto cestu, nikdo z těch, kteří vlastnili nebo vyráběli v Anglii vzducholodě, mi nechtěl loď ani prodat, ani půjčit. Domnívali se, že je to bláznivý nápad…

Nedomyšlený nápad to nepochybně byl. Wilkinsovi ho zcela jistě vnukl úspěšný dvojnásobný přelet Atlantiku vzducholodí R-34. Avšak i v případě, že by Wilkins vzducholoď sehnal, dát dohromady pro tento podnik schopnou posádku by byl úkol nadlidský…

V roce 1920 a 1922 se Wilkins zúčastnil dvou výprav do Antarktidy. Po návratu působil v rodné Austrálii, myšlenka uspořádat leteckou výpravu ho však neopouštěla. Odjel do Evropy a snažil se získat letadlo Dornier-Wal pro leteckou expedici do Antarktidy. To se mu nepodařilo a opět ožila myšlenka letecké výpravy arktické. Myšlenka letu z Point Barrow2 na Špicberky. Přes oblast zvanou Pól nedostupnosti.

Termínu Pól relativní nedostupnosti (Pole of Relative Inaccessibility) poprvé použil kanadský badatel dr. Vilhjalmur Stefansson. Mínil tím geometrický střed Severního ledového oceánu, místo nejvíce vzdálené od břehů okolních pevnin.

Určit takový bod je vzhledem ke složitému tvaru pobřeží obtížné. A sporné. Na amerických mapách z druhé poloviny dvacátého století leží například jinde než na stejně starých mapách sovětských. Je tedy vhodné hovořit spíše o zóně než o bodu.

V první polovině dvacátého století byla Arktida posledním místem na severní polokouli, kde se ještě daly objevit nové pevniny. A ta největší z nich, Harrisova země3, se měla rozprostírat právě kolem zmíněného Pólu nedostupnosti.

Oklikou jsme se tedy dostali zpět k myšlence amerického geodeta R. A. Harrise z úvodu povídání…

S nápadem uspořádat výpravu do oblasti Pólu nedostupnosti se Wilkins v roce 1925 vrátil do Ameriky. S pomocí přátel, s nemalou pomocí novinářů a detroitských milionářů, s pomocí Stefanssona shromáždil finanční částku potřebnou na zorganizování výpravy. Výprava dostala jméno Detroit Arctic Expedition.

Wilkins objednal dva hornoplošníky Fokker. První, třímotorový F-VIIB-3m, s rozpětím křídel 22 metrů,  s motory Wright-Whirlwind o výkonu 220 HP, dostal jméno Detroiter. Druhý, F-VIIA, poháněný jedním motorem Liberty (400 HP) o rozpětí 19 metrů dostal jméno Alaskan. Třímotorový Detroiter pocházel z Holandska, Alaskan byl vyroben v Americe. Alaskan měl dvojí řízení, Detroiter jednoduché. Jako piloti byli vybráni major Lanphier a poručík Carl Ben Eielson.

Carl Ben Eielson

Carl Ben Eielson

Základna byla vybudována ve Fairbanksu, ležícím asi 600 km na jih od Point Barrow. Tam byla letadla smontována a podvozky byly vyměněny za lyže.

Zkušební lety dopadly katastrofálně.

Z hangáru vyvezli třímotorový letoun. U řízení seděl major Lanphier, vedle něho Wilkins. Mechanici dali pokyn ke vzletu. Letadlo se rozjelo. Ujelo sotva sto metrů a zastavilo se u sněhové závěje. Přiběhli všichni ti, kdo přihlíželi startu, a pomáhali odhazovat sníh. Zazněl nový pokyn ke vzletu. Letadlo se sotva pohnulo, když zaznělo zlověstné bouchnutí. Pod vrtulí ležel mrtvý člověk. Novinář Hutchinson. Pokyn ke startu zazněl příliš brzy…

Fokker - Alaskan (Nr. 2)

Fokker – Alaskan (Nr. 2)

Fokker - Detroiter (Nr. 3)

Fokker – Detroiter (Nr. 3)

Fokker - Alaskan (Nr. 4)

Fokker – Alaskan (Nr. 4)

Následující dny výprava odklízela sníh, po týdnu byla vzletová dráha připravena. Tentokrát chtěl Wilkins letět jednomotorovým Alaskanem. Pilotoval Eielson, Wilkins opět seděl po boku pilota. Po čtyřiceti minutách, kdy byl let stabilizován, dal Wilkins Eielsonovi pokyn k přistání. Eielson však při přistávacím manévru udělal chybu a letadlo havarovalo. Oba muži vyvázli bez zranění.

Nazítří zkoušeli třímotorový letoun. Pilotoval major Lanphier. Sotva se letadlo vzneslo, začalo silně vibrovat. Museli se vrátit k letišti a přistát. I toto přistání dopadlo špatně. Letoun byl těžce poškozen, posádka opět vyvázla bez zranění.

Havarovaný Detroiter (Nr. 5)

Havarovaný Detroiter (Nr. 5)

Havarovaný Detroiter. Tento stroj byl později prodán a přejmenován na Jižní kříž (Nr. 6)

Havarovaný Detroiter. Tento stroj byl později prodán a přejmenován na Jižní kříž (Nr. 6)

Wilkinse nehody neodradily, dal oba stroje opravit. Léto ovšem pokročilo tak, že se již do polárních oblastí letět nedalo. Wilkins se rozhodl odložit průzkum na příští rok. Zatím chtěl s Eielsonem dopravit do Point Barrow potřebné zásoby.

Na první let se vydali jednomotorovým Alaskanem 31. března 1926. Po startu měli v zádech dobrý vítr. Brzy se však dostali do pásu husté mlhy, která zcela zakryla výhled na zem. Marně pátrali po Point Barrow a nakonec mys přeletěli. Když se z mlhy dostali, zjistili svůj omyl. Rozhodli se však využít dobré viditelnosti a pokračovali v letu. Do té doby se nikdo nedostal od mysu dále než 50 mil. Wilkins s Eielsonem toho dne pronikli do vzdálenosti 150 mil. Na žádnou stopu po pevnině nenarazili.

Po tomto první letu absolvovali ještě dva další, zásobovací. Při letu třetím se Alaskan opět vážně poškodil. Při dalším letu použili letadla třímotorového. Stroj tentokrát nezklamal a přistání v Point Barrow dopadlo dobře. Wilkins byl potěšen a polární let chtěl absolvovat hned, jakmile se rozplyne mlha. Jenže ta trvala tři týdny. Začátkem června, kdy už se nedala očekávat změna k lepšímu, se Wilkins rozhodl přesunout lety na příští rok. Letadla uklidil do hangáru, prodal4, posádku a personál propustil…

Wilkins se vrátil do Detroitu. Přestože měl za sebou pokus veskrze neúspěšný, podařilo se mu přemluvit mecenáše, kteří výpravu financovali, k další podpoře.

Za získané prostředky si opatřil dva jednomotorové dvojplošníky Stinson poháněné motorem Wright-Whirlwind o výkonu 220 HP. Kromě dvojplošníků získal také jednomotorového Fokkera s motorem Liberty o výkonu 400 HP. Ten byl schopný vyvinout rychlost 100 kilometrů za hodinu a jeho autonomie podle Wilkinse umožňovala let z Point Barrow až na Špicberky.

Stinson - Detroiter-SB-1

Stinson – Detroiter-SB-1

Stinson - Detroiter-SB-1 (Nr. 7)

Stinson – Detroiter-SB-1 (Nr. 7)

Výprava opustila Seattle 11. února 1927. Po příjezdu do Fairbanksu nejprve smontovali Fokkera. Jenže stroj s lyžemi místo podvozku nedokázal odstartovat. Musel tedy zůstat na základně do doby, než mu mechanici vymění lyže za kola. Oba Stinsony odletěly do Point Barrow. Pilotovali Carl Ben Eielson a Auger Graham.

Carl Ben Eielson

Carl Ben Eielson

Vědecký plán výpravy vypadal takto: Prozkoumat během několika letů oblast ve výseči severozápad – severovýchod do vzdálenosti odpovídající možnostem doletu letadel. Pokud letadla nezpozorují žádnou pevninu, pokusí se přistát na ledě a změří hloubku moře v těchto místech. V případě příznivých podmínek se uskuteční let nejdelší. Do míst, kde se snad nachází země, kterou předpokládal Harris. Pokud zásoba paliva nedovolí let tak dlouhý, bude posádka pokračovat dále pěšky.

K prvnímu letu odstartovali Eielson a Wilkins 29. března 1927 v šest hodin ráno. Přes Beaufortovo moře zamířili na severozápad. Směr Pól nedostupnosti. Kromě potravin a výstroje pro případ nedobrovolného přistání a pro případ pěšího návratu měli s sebou i seismo-akustický echolot. Přístroj na měření hloubky oceánu. Hloubka oceánu respektive změna hloubky oceánu je veličinou, podle níž se dá usuzovat na možnou či naopak nepravděpodobnou blízkost pevniny.

Cesta začala dobře. S větrem v zádech ukusoval Stinson jednu míli za druhou. Po pěti hodinách se však letoun dostal do nízké oblačnosti a začal mu klepat motor. Eielson musel přistát. Zatažená obloha znemožňovala přesné určení polohy, podle propočtu se však posádka nacházela přibližně na 78°severní šířky a 175° západní délky5.

Zatímco se Eielson pokoušel opravit motor, Wilkins vyvrtal v ledu dva otvory, třicet metrů vzdálené od sebe. Do prvního umístil sondu echolotu, v druhém odpálil výbušninu. Ozvěna exploze se vrátila ze dna za 7,3 sekundy. To ukazovalo na hloubku přes 5000 metrů. Největší, jaká byla do této chvíle v Arktidě naměřena6.

Wilkins byl k naměřené hodnotě skeptický. Byl přesvědčen, že měření bylo zkresleno zvukovými vlnami motoru letadla, který byl během opravy v chodu. Bylo nanejvýš riskantní za teploty -35°C motor zastavit a provést měření znovu. Přesto to Wilkins udělal. Naměřená hodnota byla stejná.

To znamenalo, že Harrisova země je ještě pořádně daleko. Možná skutečně až někde v centru zóny nedostupnosti, kam chybělo ještě pár stovek kilometrů. Anebo vůbec neexistuje…

Prochlazený motor odmítal naskočit, po půlhodině se však umoudřil a dal se trhaně do chodu. Eielsonovi se podařilo dostat stroj do vzduchu. Na další let k vysněnému cíli však nemohlo být ani pomyšlení. Mužům bylo jasné, že obrovským úspěchem bude návrat na Barrowův mys, který byl v té chvíli vzdálen přes devět set kilometrů.

Po několika hodinách letu začal motor opět vynechávat. Bylo nutné znovu přistát. Eielsonovi během opravy omrzly čtyři prsty, přesto stroj znovu dostal do vzduchu. Let byl však stále riskantnější. Blížil se večer, začalo se šeřit. Na předním horizontu se kupila obrovská mračna a začal se zvedat silný protivítr. Díky němu prudce stoupla spotřeba benzínu.

Oba muži se rozhodli k nejriskantnější variantě, jakou mohli zvolit. Pokračovat až do úplného vyčerpání zásoby paliva s iluzí, že se jim poté podaří přistát.

Podle Wilkinsova odhadu zbývala ke břehům Aljašky necelá hodina letu, když zbyl v nádrži benzín pouze pro přistávací manévr. Z okna nebylo vidět vůbec nic. Eielson přistál zcela naslepo, ve sněhové závěji. Na letadle se polámalo mnoho součástek, muži však vyvázli bez zranění.

Wilkins ihned vytáhl vysílačku a začal vysílat nouzový radiogram pro štáb výpravy v Point Barrow. Odezva nebyla žádná.

Tři dny tábořili pod Stinsonem, než se ukázalo slunce a mohli zaměřit svoji polohu. Zjištění nebylo radostné. Nacházeli se na kře, která byla poměrně velkou rychlostí unášena podél břehů Aljašky k východu. A od pobřeží je dělilo sto padesát kilometrů.

Přechod Wilkinse a Eielsona k pobřeží trval jedenáct dnů a byl hodně komplikovaný. Příliš nechybělo a svoji cestovatelsko-objevitelskou touhu zaplatili oba životem. Blízko pobřeží se Wilkins několikrát propadl do ledové vody. Eielson mu přitom s omrzlými prsty nemohl nikterak pomoci. Jemu samotnému se dostalo pomoci chirurgické doslova v hodině dvanácté…

Druhý neúspěch uhasil veškeré naděje detroitských sponzorů na profit z výpravy. Odmítli poskytnout Wilkinsovi další finanční pomoc…

Wilkins ovšem nesložil zbraně. Bezprostředně po expedici sice usuzoval, že má arktických expedic plné zuby. Avšak jen do chvíle, než spatřil letadlo Lockheed Vega. Podařilo se mu prodat oba Stinsony i Fokkera a za utržené peníze Vegu koupil. Podařilo se mu k další spolupráci přemluvit Eielsona…

Duben příštího roku zastihuje Wilkinse a Eielsona opět na Aljašce. Cíl mají jediný. Doletět na Špicberky. Mají k dispozici velmi dobře vybavené letadlo opatřené rádiovou vysílačkou i přijímačkou…

Wilkinsův Lockheed Vega na Aljašce

Wilkinsův Lockheed Vega na Aljašce

Wilkinsův Lockheed Vega na Aljašce (Nr. 8)

Wilkinsův Lockheed Vega na Aljašce (Nr. 8)

Vega pilotovaná Eielsonem vylétla z Point Barrow 16. dubna 1928. Po třinácti hodinách letu dorazili nad průsečík 84. rovnoběžky a 75. poledníku západně od Greenwiche. Tedy do oblasti, kde Harris předpokládal pevninu. Tentokrát Wilkins svůj úkol splnil. Po domnělé pevnině nebylo v celé oblasti ani stopy. Přestože viditelnost byla výborná a Vega letěla ve výšce 1000 metrů…

Pokračovali směrem na Green Harbour, na Špicberky. Po dvaceti hodinách a dvaceti minutách letu přistáli u malého ostrova. Ostrova Mrtvého, jak se později dověděli…

Zuřivá vichřice je na čtyři dny uvěznila v kabině letadla. Na místě, kde dosedli. Když se konečně vítr utišil a mlha zvedla, zjistili, že jsou téměř na dohled Green Harbouru. Šťastně tedy skončil první let letadlem z Aljašky na Špicberky. Posádka jako první na světě překonala Arktidu na stroji těžším než vzduch…

********************************************************************************

Život Sira Huberta Wilkinse je dokladem toho, jak pevné může být pouto mezi člověkěm a nehostinnou polární krajinou. Dokladem toho, že k vytvoření takového pouta není nezbytně nutné, aby se člověk narodil za polárním kruhem…

Sir Georg Hubert Wilkins

Sir Georg Hubert Wilkins

– V roce 1931 se Sir Hubert Wilkins pokusil jako první na světě dostat na severní pól ponorkou

– V dalších letech se věnoval společně s Lincolnem Ellsworthem leteckému průzkumu Antarktidy

– V roce 1937 pomáhal se svým leteckým týmem při záchraně posádky letadla N-209 (Sigismund Levaněvskij s posádkou)

– Po druhé světové válce působil jako konzultant americké armády. Předával vojákům zkušenosti pro přežití v drsných podmínkách polárních krajů

– Sir Hubert Wilkins zemřel 30. listopadu 1958

Ponorka Skate

Ponorka Skate

– Dne 17. března 1959 se jako první na světě vynořila na severním pólu americká ponorka Skate. Na nejsevernějším bodu planety se konala zádušní mše a byl zde rozptýlen popel Sira Georga Huberta Wilkinse.

– Carl Ben Eielson zahynul v roce 1929 spolu s druhým pilotem Earlem Borlandem za letu k americkému škuneru Nanook, který uvázl v Čukotském moři, nedaleko pobřeží. Místo havárie letadla poblíž ústí řeky Amguemy se od té doby nazývá Kosa dvou pilotů…

********************************************************************************

Vysvětlivky:
1. Po povýšení do šlechtického stavu Sir Georg Hubert Wilkins
2. Point Barrow je osada vzdálená 9 kilometrů od nejsevernějšího bodu Aljašky, Cap Barrow
3. Tak byla nazvána ona neznámá země po Stefanssonově expedici v roce 1913
4. Havarovaný Detroiter odkoupil Charles Kingford-Smith. Přejmenoval ho na Southern Cross a v roce 1928 s ním, jako první na světě, překonal Pacifik.
5. Později bylo toto místo nazváno Wilkinsovým bodem (zmíněný Pól nedostupnosti se nacházel asi o 6° severněji)
6. Až mnohem později se přesnějšími metodami měření zjistilo, že hloubka v těchto místech je téměř o 1500 metrů menší

********************************************************************************

Zdroje X. části:
Stanislav Bártl: Záhada dobývání severního pólu
Umberto Nobile: Křídla nad pólem

********************************************************************************

Fotografie:
Fotografie Nr. 2: worthpoint.com 
Fotografie Nr. 3, 4: vilda.alaska.edu (Archives of University Fairbanks)
Fotografie Nr. 1, 5, 7, 8: 66South.com 
Fotografie Nr. 7: southaustralianhistory.com 
 
Ostatní fotografie z různých internetových zdrojů

********************************************************************************

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

13 komentářů: Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Část X.

  1. Jago napsal:

    Nesmírně zajímavé a napínavé čtení, o tomhle sirovi jsem doteď nevěděl. Doufám, že další díly na sebe nenechají dlouho čekat.

  2. SV napsal:

    a ešte aký estetický je ten sir! 😉

  3. Jago napsal:

    Pepo, bude ještě nějaké pokračování tohohle seriálu? Koukal jsem do zálohy SW a tam je těch dílů 19, bohužel bez obrázků. 😉

  4. pepa napsal:

    Bude, pořád jen slibuji, ale bude. Pracuje se na tom, i když pomalu.
    Všechny díly mám zazálohované včetně obrázků, v zálohování jsem byl důsledný. 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *