Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část I.

Karluk

Karluk

„Roky 1913 a 1914 byly svědky posledních dvou polárních výprav starého, historického typu. Výprav na dřevěných lodích, bez rádia, bez letadel. V roce 1913 to byla Kanadská arktická expedice na lodi Karluk, v roce 1914 Shackeltonova výprava lodi Endurance na jih.“  (William Laird McKinlay)

William Laird McKinlay, expert na magnetismus a meteorologii, účastník Kanadské arktické výpravy, neměl pravdu. Alespoň co se dřevěných lodí týká. Ty byly používány při polárních výpravách i později.

Ovšem poté, co se z výpravy vrátil, celý zbývající život se o zdokumentování pravdy snažil. Pravdy o průběhu expedice. Byl pravdou posedlý. Byl rozhodnutý objasnit ji a očistit tak kapitána Roberta A. Bartletta, který mu zachránil život. Chtěl pravdivě popsat osobu velitele vědecké části výpravy Vilhjalmura Stefanssona, kterého Roald Amundsen nazval největším žijícím podvodníkem.

„Ani hrůzy západní fronty, ruiny Arrasu, peklo Ypres či bahno Flander vedoucí k Passchendale, nevymažou z paměti onen rok v Arktidě.“ (William Laird McKinlay)

Ve věku pětaosmdesáti let, v roce 1976, vydal McKinlay svoji verzi příběhu. I v dalších letech, až do své smrti v roce 1983, pracoval na dalším, autentičtějším vylíčení expedice. O toto vylíčení se ovšem s veřejností nikdy nepodělil. Hrubý rukopis a dokumenty byly určeny jen úzkému okruhu zainteresovaných badatelů.

Jennifer Niven

Jennifer Niven

Příběh tragické plavby lodi Karluk zaujal americkou novinářku Jennifer Niven tak, že se pokusila a rekonstrukci příběhu. Využila McKinlayových poznámek, využila dochovalých deníků dalších sedmi členů expedice. Do knihy The Ice Master  zařadila  i poznámku o svých výzkumech.

„McKinlay strávil svůj život hledáním odpovědí na to, co se mu v Arktidě v letech 1913 – 1914 přihodilo. „Jestliže existuje nějaké vysvětlení,“ napsal na konci svého života, „doufám, že je někdo v haldách dostupného materiálu najde a předá světu.“ Udělala jsem v tomto ohledu to nejlepší, co jsem mohla.“ Jennifer Niven

********************************************************************************

29. září 1924

Příroda na Heraldově ostrově (severně od Wrangelova ostrova, rozhraní Čukotského a Východosibiřského moře) je tak krutá, že s výjimkou ledních medvědů, polárních lišek a občas i ptáků tam nedokáže žít nikdo. Dne 29. září 1924 se na severozápadní špičce ostrova objevilo jedenáct mužů. Kapitán lodi Herman Louis Lane s posádkou připluli k neznámému ostrovu se záměrem vyhlásit jej za vlastnictví Spojených států. O vylodění se pokoušeli již před dvěma dny, počasí to ovšem nedovolilo. Muži vztyčili vlajku, kapitán přečetl prohlášení, v krátké chvíli se všichni vrátili na loď. Nebyl důvod déle tu setrvávat.

Když obeplouvali špičku ostrova, rozeznala lodní hlídka pomocí dalekohledu několik zajímavých předmětů. Saně, rozervaný stan. Následujícího rána se znovu vylodili. Kromě zmíněných saní a stanu nalezli spoustu dalších předmětů. Konzervy sušeného masa, ovoce, pemmikanu. Automatickou pušku a spoustu nábojů, dalekohled, spací pytle. Pod sněhem vyhrabali opakovaně použité ohniště. Vyhrabali kosti, vyhrabali čtyři čelisti, lebku nenašli žádnou.

Bylo obtížné zjistit, kdy se sem ti nešťastníci dostali. Zemřeli, i když všechny věci potřebné k životu měli kolem sebe. Kurděje? Jiná nemoc? Důsledek počasí? Zdálo se, že všichni zahynuli ve stejnou dobu. Ani zbývající nálezy nic neobjasnily. Stříbrné hodinky, sněžné brýle, dalekohled, kapesní nožíky, další a další výstroj. Posádka Hermana rozkopala okolí tábořiště. Nenašla žádné deníky, žádné záznamy. Mohla jen spekulovat, kým muži byli a co se stalo…

********************************************************************************

Srpen 1913

Karluk

Karluk

Karluk byla špatná na první pohled. Kapitán Robert Bartlett ji odsoudil, sotva ji uviděl. Pomalá, slabý trup. Neměla sílu, aby si protlačila cestu ledem. Bylo naivní plout na sever s takovou, navíc plně naloženou lodí. Vůdce výpravy Vilhjalmur Stefansson byl ovšem netrpělivý. Chtěl být už na cestě…

Devětadvacet let starou rybářskou loď Stefansson vybral pro její výhodnou cenu. Třicet devět metrů dlouhá, výtlak 251 tun. Postavena byla pro rybářský průmysl v Kalifornii, Karluk znamená ryba. Nebyla vybavena pro lámání ledu ani pro plavbu v polárních vodách. Stefanssona to však neodradilo, koupil ji za neuvěřitelně nízkou cenu 10.000 dolarů. Měl pocit, že loď dobře zná. Kdysi se s ní krátce plavil v Britské Kolumbii.

Počátkem roku 1913 prošla loď rozsáhlými opravami a úpravami.  K těm ovšem Robert Bartlett, budoucí kapitán lodi, nebyl přizván. Loď poprvé spatřil den před vyplutím z doků. Okamžitě podal zprávu zástupci ministra námořnictví:

„Loď není schopna takovou plavbu podniknout! Je absolutně nevhodná k tomu, aby v zimním ledu vydržela.“

Jiné plavidlo ovšem k dispozici nebylo. Dle Stefanssona to však byla nejpřipravenější loď a byla schopna plavbu zvládnout.

Kapitán Robert Bartlett

Kapitán Robert Bartlett

Robert Bartlett byl účastníkem výpravy Roberta Pearyho k severnímu pólu v roce 1909. Nemohl se dočkat další cesty. Byl to muž, který se na zemi necítil doma. Ještě předtím, než došla nabídka od Stefanssona, snažil se sám sehnat peníze na arktickou výpravu. Neúspěšně. Nezkrotná touha po výzkumné cestě způsobila, že navzdory vážným pochybnostem o Karluk byl ochoten se Stefanssonem plout.

Robert Abram Bartlett se narodil v námořnické rodině roku 1875. Jeho matka si přála, aby se stal duchovním. Vydržel na studiích dva roky. Odešel a beze vší pochybnosti věděl, že jeho místo je na moři.

Byl svérázný a svůj. Všechno na něm bylo silné. Postava, hlas. Posádku častoval neslušnými výrazy, ale stejně tak i všechny ostatní kolem sebe v běžném životě. Měl slabost pro krásu. Miloval ženy, přestože byl starý mládenec. Jeho srdce patřilo matce. Psal ji denně, bez ohledu na místo, kde se právě nacházel. Měl rád hudbu a knihy, na lodi měl po ruce Shakespeara, jeho neustálým společníkem byly Rubájáty Omara Chajjáma v překladu Edwarda Fitzgeralda. Tato kniha ho doprovázela na všech výpravách.

Když ho požádali, aby se ujal funkce kapitána na Karluk, bylo mu šestatřicet let. Od začátku věděl, že byl Stefanssonovou druhou volbou. Jako první byl osloven kapitán velrybářských lodí C. Theodore Pedersen. Ten měl sehnat posádku a dohlédnout na vybavení lodi. Znechucen Stefanssonovými metodami na poslední chvíli odmítl. Na doporučení Pearyho pak Stefansson oslovil Bartletta.

Robert Bartlett jako kormidelník na palubě Roosevelta

Robert Bartlett jako kormidelník na palubě Roosevelta

Bartlett stál v roce 1909 u kormidla lodi Roosevelt, ze které Peary vyrazil k severnímu pólu. Peary nechal Bartletta razit cestu. V čase samotného útoku na pól ho vzal stranou, poděkoval mu za pomoc, vyfotografoval ho  a řekl, ať se s družstvem vrátí na loď.

Bylo to pro Bartletta hořké zklamání, pět let doprovázel Pearyho při jeho pokusech dobýt severní pól. Neměl však ve zvyku si stěžovat. Později veřejně podpořil Pearyho rozhodnutí vzít s sebou k pólu sluhu Hensona místo něho. Tvrdil a byl o tom přesvědčen, že Henson uměl lépe zacházet se psy. Bartlett vždy stál na straně Pearyho a považoval ho za nejstatečnějšího a nejbáječnějšího muže, kterého znal.

Stefansson byl zcela jiný. Bartlett věděl, že si ho nedokáže vážit. Stefansson dorazil tři dny před plánovaným odplutím Karluk, v záplavě fotografů a novinářů. Uspořádal velkou, pětihodinovou tiskovou konferenci. S veřejností to uměl.

Vilhjalmur Stefansson

Vilhjalmur Stefansson

Stefansson měl severské kořeny, prozrazoval je jeho vzhled. Na jaře 1913 začal jako třiatřicetiletý organizovat Kanadskou arktickou expedici. Již tehdy byl proslaven svými příspěvky z oboru antropologie a etnologie, zvláště studiemi eskymáckého života. S připravovanou výpravou chtěl zamířit do oblastí severně od Kanady, kde podle něj ležel pod ledovým příkrovem neznámý kontinent.

Americké muzeum historie přírody a Národní geografická společnost přidělily výpravě 45.000 dolarů. To ovšem bylo málo na uskutečnění Stefanssonových ambiciózních plánů. Na jaře roku 1913 odjel do Ottawy, aby o další pomoc požádal kanadskou vládu. Ta nabídla, že celou expedici bude financovat sama. Stefansson nabídku přijal, aniž by ji konzultoval s předchozími sponzory.

Na příkaz kanadské vlády byly cíle expedice rozšířeny, místo jedné lodi měly být použity lodi dvě. Karluk a Alaska. Expedice byla rozdělena na dvě části. Jižní část expedice pod vedením Stefanssonova společníka, dr. Rudolpha Andersona měla plout na lodi Alaska. Základnu měli vybudovat na zemi. Vědci se měli věnovat antropologickým studiím a geografickému průzkumu v oblasti Korunovačního zálivu (sever Kanady) a kolem ostrovů u kanadského pobřeží. Severní část expedice, kterou měl vést Stefansson, se měla plavit na Karluk. Cílem této části výpravy mělo být pátrání po novém kontinentu, zároveň měla provádět geografický, oceánografický, geologický, magnetický a antropologický výzkum na moři i na případné pevnině.

Odstoupení od svých závazků na financování expedice podmínila Národní geografická společnost jednou věcí. Průzkum financovaný kanadskou vládou musí začít v nejpozději v červnu 1913. Jinak bude společnost trvat na svém právu a vyšle expedici až příští rok. Ani kanadská vláda, ani Stefansson nechtěli o velkolepé dobrodružství přijít. V dubnu 1913 tak nezbývalo mnoho času. Navíc výprava musela odplout co nejdříve, pokud se chtěla dostat vysoko na sever před zamrznutím oceánu.

Vše od vybavení lodi po najímání posádky probíhalo rychle. Termín musel být dodržen za každou cenu. Ambiciózní Stefanssonovo chvástání, že vědecký tým bude sestávat pouze z britských občanů, vzal brzy za své. Nakonec to byli vědečtí pracovníci mnoha národností. Pouze dva z nich měli jakési polární zkušenosti.

James Murray v Edinburgu narozený byl významným oceánografem. Jako biolog sloužil pod Shackeltonem. Nebojácný, vážený muž, šestačtyřicet let. Mimořádně sebevědomý, jak poznamenal jeden z jeho kolegů.

Murray doporučil Stefanssonovi dalšího druha ze Shackeltonovy expedice. Tím byl Alister Forbes Mackay. Ten byl ve svých pětatřiceti letech legendou. Veteránem z Antarktidy, zúčastnil se v letech 1908 – 1909 Shackeltonovy expedice na lodi Nimrod. Byl jedním ze tří mužů, kteří lokalizovali jižní magnetický pól. Byl členem týmu, který zdolal nejjižnější sopku světa, Erebus.

Mackay byl neukázněný a holdoval alkoholu. Stefansson ho přijal jako lodního lékaře s tím, že ho oprostí od nežádoucích vlivů civilizace.

Vypluli 17. června 1913. Než se všichni nalodili, dal Stefansson udělat skupinovou fotografii celého vědeckého týmu. Kromě Bartletta byli všichni muži na palubě pod dojmem monumentálních oslav, které prožili ve Victorii v Britské Kolumbii. Dostali symbolický klíč od města, byli velebeni za dílo, které se chystali vykonat.

Vědecká část Kanadské arktické výpravy. Přední řada zleva: dr. Alister Forbes Mackay; Kapitán Robert Bartlett; Vilhjalmur Stefansson; dr.Rudolph Martin Anderson; James Murray; Fritz Johansen; zadní řada zleva: Bjarne Mamen; Burt McConnell; Kenneth Chipman; George Wilkins; George Malloch; Henri Beauchat; J. J. O´ Neill; Diamond Jenness; John Raffles Cox; William McKinlay

Vědecká část Kanadské arktické výpravy. Přední řada zleva: dr. Alister Forbes Mackay; Kapitán Robert Bartlett; Vilhjalmur Stefansson; dr.Rudolph Martin Anderson; James Murray; Fritz Johansen; zadní řada zleva: Bjarne Mamen; Burt McConnell; Kenneth Chipman; George Wilkins; George Malloch; Henri Beauchat; J. J. O´ Neill; Diamond Jenness; John Raffles Cox; William McKinlay

Paluby Karluka byly přecpané a špinavé, vršily se na nich sudy s naftou, bedny s lany, pytle, kožené čluny. Stejně špatné to bylo pod palubou. Všude páchl rybí tuk, všude lezli švábi.

První večer na moři svolal geolog George Malloch vědce, aby si vylosovali, jak budou ubytováni. Fotograf Georg Hubert Wilkins a hlavní strojník John Munro měli společně sdílet kajutu strojníka. Nespolečenský dr. Mackay získal bez losování kajutu samostatnou. Zbývající vědci si vylosovali kajutu de luxe. Byla čtyřikrát až pětkrát větší než všechny ostatní. V této kajutě měli být Malloch, Skot McKinlay, Nor Mamen, antropolog Diamond Jenness, Stefanssonův tajemník Burt McConnell a Beuchat. Od začátku byli vědci a posádka rozděleni. Posádka měla kajuty na přídi.

23. června vypovědělo službu řízení. Porouchávalo se pak znovu a znovu. Přestaly pracovat stroje…

2. července vpluli do Beringova moře. Tam je pohltila mlha. Opatrný Bartlett dal snížit rychlost. 8. července zakotvili poblíž Nome, kde měly být  stroje opraveny.

Dva týdny čekali v docích na Stefanssona, který v Nome dohlížel na vybavování lodí Alaska a dalších dvou podpůrných lodí, Mary Sachs a North Star.

Karluk v docích u Nome

Karluk v docích u Nome

10. července, během čekání a oprav u Nome, si vědci vyžádali konferenci se Stefanssonem. Byli znepokojeni nepořádkem v zásobování a ve vybavení vědeckými přístroji. Nalezli pušky, nenalezli náboje. Některé bedny byly napůl prázdné, v jiných zásoby špatně zabalené. Oblečení, které vědci dostali, neodpovídalo požadavkům ani co do kvality, ani co do velikosti. Kožešinové kabáty byly zakoupeny z druhé ruky, kapuce byly špinavé a tenké. Stefansson odmítal všechny připomínky. Tvrdil, že se všechno vyřeší na Herschelově ostrově, kde se mají obě části výpravy setkat. Odmítal objednat další výstroj.

Severní pobřeží Kanady. Herschelův ostrov

Severní pobřeží Kanady. Herschelův ostrov

Vědecký tým expedice se také dověděl, že jejich soukromé deníky mají být majetkem kanadské vlády. Že mají zakázáno poskytovat jakékoli informace ostatnímu světu. Stefansson podepsal smlouvy se třemi mezinárodními deníky s tím, že jim bude posílat exkluzivní zprávy a články. Prodal rovněž všechna novinářská, časopisecká, knižní a fotografická práva týkající se osudů výpravy londýnskému listu Chronicle a newyorskému listu New York Times. Navíc plánoval sepsání knihy o výpravě. Hodlal kontrolovat veškerou komunikaci a chránit tak své smlouvy.

Na konferenci požadoval mluvčí vědců James Murray, aby byly oznámeny plány severní části expedice, které nikdy nebyly oficiálně žádnému vědci předloženy. Otázky Stefanssona rozzlobily. Tvrdil, že je vnímá jako nedostatek důvěry v jeho osobu vůdce výpravy. Odmítal uznat právo posádky ujišťovat se, že pro její bezpečnost bylo podniknuto vše.

Teprve poté se vědci dověděli, že má Stefansson v plánu plavit se po 141. poledníku. Pokud nebude objevena žádná země, vytvořila by severní část expedice základnu na ostrově Prince Patricka. Z této základny by podnikali průzkum tamější oblasti. Karluk s posádkou by se vrátila okamžitě do Nome pro zásoby.

Kenneth Chipman, botanik jižní části výpravy si do deníku poznamenal zlověstný fakt:

„Stefansson v podepsaném prohlášení uvedl, že ve vztahu k dosažení cílů jsou životy druhotné a při několika příležitostech dal jasně najevo, že očekává zamrznutí lodi Karluk v ledu. Je jasné, že pokud se tak stane, loď se z toho nedostane…“

Stefansson prohlásil nejen toto. Navíc řekl, že jeho muži si tento fakt uvědomují a souhlasili s ním. A to bylo v přímém rozporu s instrukcemi, které dostal od kanadské vlády.

Po konferenci hovořilo několik mužů výpravy o odstoupení. Byli popuzeni Stefansonnovým chováním, jeho taktikami a metodami. Ztratili důvěru ve svého vůdce. Dr. Anderson z jižní části expedice dokonce výpověď podal.

27. července překročila Karluk severní polární kruh. Následujícího rána se probudili do husté mlhy a stálého severozápadního větru. Jeho rychlost se stále zvyšovala. Loď se vzpínala na vlnách a nabírala vodu. Byla na otevřeném oceánu citlivá, zranitelná. Reagovala na každý poryv větru, občas se nebezpečně ponořila do vln. Brzy byly některé kajuty ošklivě zatopeny vodou. Mnoho vědců se uchýlilo na lůžka, trpěli mořskou nemocí.

1. srpna, měsíc a půl po vyplutí obeplouvala Karluk souvislé ledové plochy. Led byl všude. Cesta se uzavírala. Bylo jasné, že dále se neproderou. Bartlett snížil rychlost lodi na minimum a zamířil k jihu.

Srpen 1913. Karluk v zajetí ledu

Srpen 1913. Karluk v zajetí ledu

2. srpna se Karluk opět pokusila proplout ledem. Bylo to beznadějné. Loď nebyla stavěna na lámání ledu. Bartlett musel znovu obrátit k jihu.

Toho dne zahlédli první mrože, tuleně a lední medvědy. Nor Bjarne Mamen se pokusil jednoho z nich zastřelit. Neúspěšně. Ještě téhož dne skolil ledního medvěda Bartlett. Eskymáčtí lovci, které Stefansson najal, zvíře stáhli, kůži oškrábali a vyvěsili, aby mohla být použita jako oděv.

Mamen byl posledním z třinácti vědců, kteří byli přijati na expedici. Jediným, kdo se domníval, že má potřebnou kvalifikaci, byl Stefansson. V rodném Norsku byl Mamen lyžařským šampiónem. Pracoval v lesích kolem Vancouveru, když se o expedici dověděl. Zoufale se snažil, aby byl přijat. Měl krátkou zkušenost s fotografickou topografií na Špicberkách. Stefansson nakonec prohlásil, že je mu trapné tak toužícího mladíka odmítnout…

V rámci expedice byl Mamen přidělen jako pomocník geologovi Georgei Mallochovi. Byl to jeden z nejváženějších kanadských geologů. Nafoukaný, temperamentní, vždy v dobré náladě. Stefansson mu slíbil kvalifikovaného pomocníka s geologickým vzděláním. Nakonec dostal přiděleného Mamena.

Stefansson i několik dalších členů expedice vybral ne pro jejich kvalifikaci, nýbrž jen pro jejich zájem s výpravou jet. Jedním z nich byl antropolog M. Henri Beuchat. Kultivovaný francouzský gentleman se zženštilými způsoby. Jeho afektované chování ho činilo starším, přestože mu bylo jen třicet čtyři let. Většinu své kariéry strávil v klidu kanceláře, neměl absolutně žádné zkušenosti s prací v terénu.

Stefanssonovu tajemníku, čtyřiadvacetiletému Američanovi Burtu McConnellovi rovněž chyběli jakékoli praktické zkušenosti. Byl jediným členem vědeckého týmu bez universitního vzdělání. Skákal z jedné profese do druhé, střídavě pracoval na dráze, jako pokladník, jako horník. Najat byl jako stenograf, tiskový mluvčí a asistent.

Z posádky byl Bartlett stejně nešťastný jako z výběru lodi. Posádka byla narychlo sehnána na západním pobřeží Kanady. Jeden z členů posádky neměl při nástupu na loď ani základní oblečení, další dva pluli pod smyšlenými jmény. Další propašovali na palubu alkohol, přestože to bylo přísně zakázáno. Kuchař, dvacetiletý Skot Robert Templeman byl zatvrzelý narkoman. Nijak to netajil. V kapse nosil pouzdro s ampulkami drog, injekční stříkačku s jehlami. Nervózní, neklidný, vychrtlý. Drogy mu přidaly na létech. Kouřil jednu cigaretu od druhé.

Na výběr vhodných kandidátů nebyl čas. Navíc plat, deset britských liber týdně, nebyl nijak vysoký. Bartlett měl z jejich nezkušenosti vážné obavy. Nikdo z posádky neměl trénink přežít v drsném prostředí.

Kapitán Robert Bartlett

Kapitán Robert Bartlett

Bezprostředně před vyplutím propustil Bartlett pro naprostou neschopnost prvního důstojníka. Do jeho funkce povýšil druhého důstojníka, navzdory nedostatku zkušeností, navzdory mládí. Alexander „Sandy“ Anderson, dvaadvacetiletý Skot byl oblíbený u posádky i u vědeckého týmu. Sandyho měli všichni rádi. Osvědčení na druhého důstojníka získal pár dnů před vyplutím. Po propuštění prvního důstojníka se Bartlett musel držet protokolu a jmenovat na jeho místo dalšího v řadě.

Bartlett propustil také topiče. Poté, co odmítl pracovat. Na jeho místo jmenoval nejmladšího člena posádky, Freda Maurera. Laskavého Američana, navzdory věku dvaceti let moudrého hocha.

V dalších dnech byla loď uvězněna v ledovém poli, pouhých čtyřicet kilometrů severně od Barrowova mysu na Aljašce. Vědci i posádka byli netrpěliví. Nikdo nevěděl, co se děje. Zda budou moci pokračovat dál nebo budou zablokováni po celé zimní období.

Nikdo nebyl neklidnější než Stefansson. 3. srpna vyrazil se psím spřežením do obchodní stanice na Barrowově mysu. Tam chtěl najmout další Eskymáky a doplnit zásoby potravin.

Vědci se začali bavit zkoumáním ledové plochy v okolí lodi. Chodili na dlouhé procházky, věnovali se sportu. Organizátorem sportovních aktivit byl Mamen. Vynikal ve všech sportech. Měl neuvěřitelnou trpělivost především s Beuchatem, který byl vším, jenom ne sportovcem.

5. srpna začali všichni na Karluk pociťovat, že jsou v pasti. Začínali být nervózní, veškeré dovádění ztratilo půvab. Mamen si poznamenal do deníku:

„Začíná to tady být monotónní a únavné. Nejen já toužím po tom, abychom vypluli dál, na sever. Ale kdy k tomu dojde? Nikdo neví…“

6. srpna se stal zázrak. Led se dal do pohybu, Karluk se osvobodila. Vyplula směrem k Cape Smyth na severním pobřeží Aljašky. Radost však měla krátkého trvání, po několika hodinách plavby se rozbilo kormidlo. Museli zastavit a rychle je opravit. Tato situace se pak opakovala nesčíslněkrát. V jednom okamžiku, ve chvíli, kdy bylo kormidlo nefunkční, došlo málem ke katastrofě. Nechybělo moc a loď byla vržena na skaliska.

Večer 6. srpna čekala Karluk u pobřeží Smytheova mysu. Na loď dorazila eskymácká rodina. O otci Kuralukovi se říkalo, že je jedním z nejlepších lovců na Aljašce. Byl najat, jeho žena Kiruk byla přidělena Stefanssonovi jako šička. S nimi přišli i dvě děti, osmiletá Helen a tříletá Mugpi. Ještě téhož dne přišel na loď další Eskymák. Devatenáctiletý vdovec Claude Kataktovik s malou dcerkou. Stefansson, který se vrátil téhož dne, ho požádal, aby se připojil jako lovec k expedici. Nabídku Kataktovik přijal, dcerku zanechal u své rodiny.

První problémy mezi posádkou a Eskymáky vznikly brzy po vyplutí. První Eskymáci, které Stefansson najal, Pauyuraq a Asecaq, byli vybaveni, na rozdíl od posádky, zimními oděvy. Posádka dostala rozkaz nic si na loď nebrat a marně na přidělení zimní výstroje čekala. Jerry a Jimmy, jak se Eskymákům říkalo, dostali přidělena lůžka v ubykaci posádky na přídi lodi. Celá posádka si šla stěžovat Bartlettovi. Ten se o problému odmítl bavit a věc tím byla vyřešena.

Ještě 6. srpna večer, po Stefanssonově příjezdu, se dal do práce vědecký tým i posádka. Uvolnili místo na levoboku lodi a vybudovali tam přístřeší pro Eskymáky. Práce trvala celé hodiny a vědcům se nelíbilo, že jejich vůdce stojí stranou a nepomáhá. Beauchat nenáviděl jakoukoli fyzickou práci. Bylo to zřejmé při stavbě přístřešku. Mamen ho nazval nejlínějším člověkem, jakého kdy viděl.

Stefansson s sebou z cesty na Barrowův mys přivedl sedmapadesátiletého Johna „Jacka“ Hadleye. Trapera, který se okamžitě nastěhoval do Stefanssonovy kajuty. O této situaci nepodal Stefansson žádné vysvětlení. Na lodi proto začaly vznikat dohady o Jackově poslání. Ty se postupně začaly vyjasňovat. Zdálo se, že se chce Jack na Karluk jenom svézt.

8. srpna vydal Bartlett rozkaz prodrat se ledem. Očekával, že se za dva tři dny dostanou k Herschelovu ostrovu, kde se setkají s jižní částí expedice. Hlídka ve strážním koši upozorňovala na volné kanály, na nebezpečné kry. Kvůli nebezpečným a nepředvídatelným ledovým podmínkám plula loď riskantní cestou, neustále měnila kurs.

V příštích dnech začal led kolem lodi praskat. Na východ od Barrowova mysu se začalo objevovat volné moře.

Stefansson chtěl okamžitě poslat na břeh členy jižní části expedice, aby tu počkali na Alasku a Mary Sachs. McKinlay, James Murray, Georg Wilkins, Jenness a Beuchat se měli k druhé části výpravy připojit hned, jak to bude možné. Bartlett a Hadley okamžitě prohlásili, že je šílené a riskantní pokoušet se s množstvím vybavení, které na cestu potřebují, dostat ke břehu. Navíc oba předpokládali, že se Karluk v nejbližších dnech zcela osvobodí z ledu a bude moci pokračovat dál, k Herschelovu ostrovu.

McKinlay, James Murray, Georg Wilkins, Jenness a Beuchat cestovali na Karluk přesto, že patřili k jižní části expedice. Karluk měla víc prostoru pro pasažéry a představa byla taková, že se vše upraví na Herschelově ostrově, kde měla Karluk schůzku s Alaskou a Mary Sachs.

10. srpna najela Karluk na mělčinu. Byli asi patnáct kilometrů od ústí řeky Colville, jejíž dno bylo pokryto mazlavým bahnem. Bartlett zavelel několikrát ke zpětnému chodu, dokud se loď neuvolnila. Po krátké chvíli uvízla loď znovu. Mezitím kolem ní zhoustl led a po uvolnění z mělčiny v něm Karluk zůstala uvězněna. Mamen si poznamenal:

„Karluk byla špatný ledoborec a led byl ošklivý nepřítel“.

Bartlett byl bezmocný a proklínal Stefanssona. V tom mu Mamen vydatně pomáhal. Považoval Bartletta za jediného schopného muže na palubě.

Bartlett na palubě Karluk

Bartlett na palubě Karluk

Večer se vědci a důstojníci shromažďovali v saloně. Poslouchali gramofon, hráli turnaje v bridži. Dokonce si zřídili provizorní boxerský ring. Bartlett často bavil muže sugestivním vyprávěním.

Svůj volný čas Bartlett hojně trávil vystřihováním obrázků z časopisů a novin, které měl na palubě. Potrpěl si na soukromí, nesnášel osobní dotazy jakéhokoli druhu. Proto až ve slabé chvilce prozradil smysl svého počínání. Prohlásil, že má slabost pro krásu. Že mu obrázek z novin připomněl dámu, pro kterou měl slabost.

Stefansson se chtěl za každou cenu dostat dál. Plný obav vyhlížel náznaky přibližující se zimy a netrpělivě toužil po tom, aby v cestě pokračovali co nejdříve. Neustále Bartletta vybízel, aby plul podél pobřeží Aljašky k východu k Herschelovu ostrovu. Chtěl, aby se stále drželi pobřeží. Považoval to za bezpečnou obranu před plovoucími krami.

Důsledkem bylo neustálé najíždění na mělčiny. Bartlett proto zamířil na sever. Vyhledával cestu v klikatých kanálech, pokoušel se držet kurz k Herschelovu ostrovu, jak jen to bylo možné. Šlo ovšem o sporné rozhodnutí. Neodvolatelně byl změněn kurz lodi, rychle se dostali z dohledu země. Občas nějaký kanál vedl k pobřeží, dalších několik však směrem opačným. Situace, která neměla řešení. Zůstat u pobřeží znamenalo zbavit se možnosti postupovat kupředu, na což Stefansson naléhal. Držet se v otevřených kanálech znamenalo oddělit loď od relativího bezpečí pobřeží. Znamenalo nebezpečí odklonění od požadovaného kurzu. Bartlett učinil, co v té chvíli považoval za nejlepší.

13. srpna se Karluk posunula na východ. Objevily se kopce Flaxmanova ostrova.

15. srpna měl Bartlett sedmatřicáté narozeniny . V báječné náladě se chystal na oslavu. Kuchař Templeman pokryl stůl v jídelně bílým ubrusem a nanosil neuvěřitelné množství pochutin. Templeman byl špatný kuchař, teď mu ale všichni blahopřáli. Překonal sám sebe. Pro abstinenty, Bartletta, McKinlaye a Mallocha, byla připravena citronová limonáda, pro ostatní whisky. Všichni připili na zdraví kapitána, Stefansson nechal kolovat krabici doutníků. Po večeři zazpíval dr. Mackay několik skotských písní, po něm zpíval Murray, pak nastoupilo duo McKinlay a Wilkins. Také Hadley hrál na kytaru a zpíval. Večírek skončil až ve tři ráno.

Robert Bartlett

Robert Bartlett

V několika dalších dnech zůstali uvízlí v ledu. V dešti, větru. Přivalila se deprimující mlha, Bartlett očekával, že zima uhodí každou chvíli s plnou silou. Pak přestalo pršet a začal padat sníh. Všechno, na co dopadl, zmrzlo, na všem byla zledovatělá vrstva.

Všichni na palubě Karluk byli nervózní, zejména vůdce. Stefanssonovi bylo jasné, že šance na uvolnění lodi jsou mizivé. Karluk byla bezmocně unášena proudem. Uvězněna ve kře starého ledu, tvrdého, který neměla šanci prorazit. Bartlett neopouštěl strážní koš a živil malou naději, že spatří náznaky polevujícího sevření. Ubíhal den za dnem a situace se neměnila. Loď nebyla schopna držet jakýkoli kurs, nebyla schopna se uvolnit. Stefanssonova nervozita stoupala.

22. srpna svolal náhle Stefansson do své kajuty vědce, kteří měli být v jižní části výpravy. Oznámil jim, že má v úmyslu poslat je na břeh. Murray byl ze skupiny vyřazen, jeho přístroje byly těžké. Bylo rozhodnuto, že McKinlay může dělat svou práci stejně dobře na Karluk a z podobných důvodů může na lodi zůstat i Wilkins. V úvahu tedy přicházeli jen Beauchat a Jenness. Ti neměli žádné přístroje a na lodi jich nebylo zapotřebí. Jejich úkolem bylo žít s Eskymáky a studovat je.

Podle plánu se měli Beauchat a Jenness dostat po ledě k Flaxmanovu ostrovu. Tam sehnat nějaké informace o lodích Alaska a Mary Sachs. Pak pokračovat přes led, nyní pevný, pěšky a se psím spřežením k Herschelovu ostrovu.

Všichni se pustili do přípravy pěší expedice. Vzhledem k nepořádku, který panoval na lodi, šla příprava pomalu.

24. srpen začal velice slibně. Zdálo se, že začíná praskat led. Na východě se objevila rozšiřující se trhlina, na lodi zavládlo vzrušení. Všichni doufali, že se loď uvolní. K večeru se však změnil směr větru a cestu uzavřel. Ráno nebylo nikde vidět volnou vodu. Dr. Mackay změřil rychlost a směr unášení. Karluk byla unášena na západ rychlostí půldruhého kilometru za hodinu.

Směr unášení lodi se měnil denně. 28. srpna byla unášena rychlostí osmnáct kilometrů za den k jihovýchodu.

Stefansson vydal Jennessovi a Beuachatovi poslední instrukce před cestou. Dostali šek na dvě stě dolarů a dopis, který je plně opravňoval jednat nezávisle na expedici, pokud to budou okolnosti vyžadovat. Měli se připojit k jižní části expedice, jak jen to nejrychleji bude možné. Jenness měl ve Stefanssonově zastoupení telegrafovat všechny novinky do New York Times.

Kataktovik připravil na cestu dvoje saně naložené umiakem (lehký člun), kožešinami a zásobami na třicet dní. Každé saně táhla smečka sedmi psů.

Led byl pokryt sněhem, který znemožňoval dobrou volbu trasy. Nedostali se nijak daleko, když se saně ponořily do vody a umiak byl poškozen.

Po obědě se za nimi vydali Stefansson a Hadley, aby jim předali dopisy, které měli odeslat. Byli zděšeni, když viděli, v jakém stavu se oba nacházejí. Promočeni až na kůži, zásoby poničené. Stefansson okamžitě nařídil, aby se vrátili na loď. Položili zásoby na led, na saních nechali jen to nejcennější a cestu, která jim trvala dvě hodiny, zvládli zpět ve vlastních stopách za dvacet minut. Beauchat však upadl do vody a musel být po zbytek cesty vezen.

Koncem srpna bylo lidem na Karluk jasné, že jsou v pasti. Uhodily sedmadvaceti stupňové mrazy. Uvězněná loď byla zasypána sněhem. Uvnitř lodi byli v teple, vzduch byl ovšem těžký a nedýchatelný. V okolí lodi, kam oko dohlédlo, byl jen led. Nic nebránilo pohledu do všech světových stran. Přesto trpěla posádka klaustrofobií. Měli pocit, že je led dusí. Že jim stahuje hrdla, plíce.

Počasí a stav ledu se každým dnem zhoršovaly. Nebyla žádná naděje na proplutí. Nikdo nepochyboval o tom, že budou v ledu uvězněni po celou zimu. Nikdo nevěděl, co mohou očekávat. Eskymáci pochopili vážnost situace způsobem, který vědci nechápali. Kataktovik si půjčil od McKinlaye list papíru a začal psát dopis příteli na Barrowově mysu. Aniž věděl, jakým způsobem dopis odeslat. Psal mu, aby se modlil za jeho bezpečný návrat.

Další část

********************************************************************************

Zdroje
Jennifer Niven: Ledová pustina (Metafora, spol. s r. o., Praha 2001)
Fotografie:
Titulní: http://northwestpassage2011.blogspot.cz
Robert Bartlett jako kormidelník na palubě Roosvelta: www.bobbartlett.ca
Karluk v docích u Nome: http://content.lib.washington.edu
Bartlett na palubě Karluk: http://mohai.tumblr.com
Srpen 1913. Karluk v zajetí ledu: www.bobbartlett.ca
Kapitán Robert Bartlett: www.ccg-gcc.gc.ca/eng/CCG/USQUE_Bob_Bartlett
Fotografie vědecké části výpravy: Knižní zdroj

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

18 komentářů u Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část I.

  1. lojzo napsal:

    Hurá, Arktída! 😉
    Teraz som to len tak zbežne prebehol, čítanie si nechám až na zajtra, ale o to viac sa naň budem tešiť!

  2. Jago napsal:

    Tak o téhle výpravě jsem v životě neslyšel a mám tušení, že nedopadne dobře. Pěkné čtení, chválím!

  3. SV napsal:

    hu! mám z toho zimomriavky!

  4. SV napsal:

    živo napísané. btw, hezká holka.

    • SV napsal:

      Jennifer Niven – prečo zrovna ona? mala k nemu (William Laird McKinlay), alebo k tejto tématike, nejaký osobný vzťah?

  5. SV napsal:

    si sa tuším minul povolaním, Pepo. len teraz neviem, či by si mal byť horský vodca, fotograf, alebo spisovateľ 😎

  6. SV napsal:

    zaujímavé. dokonca aj pre mňa 😎

  7. SV napsal:

    veľmi dobre vybraný začiatok aj koniec.
    škoda, že vy traja, Pepo, Lojzo a Jago, nepíšete učebnice.

  8. SV napsal:

    btw, pan kapitán bol alebo človek ktorý do tej Arktidy jednoducho musel, alebo veľmi tolerantný muž.

    • pepa napsal:

      Byl tvrdý k podřízeným, ale spravedlivý; byl to humanista;
      Úžasné bylo, jak se vyrovnal s tím, že ho Peary nevzal až k pólu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.