Hřebeny Vysokých Tater

Před několika málo dny jsem avizoval příchod zimy do Vysokých Tater. Počasí se však rozhodlo demonstrovat svoji vrtošivou povahu a dalo návštěvníkům hor milou lekci. Na celý týden se vrátilo léto.

Stabilní počasí během celého dne, minimum oblačnosti, to jsou charakteristiky podzimních návratů léta. K tomu třeba připočítat stále ještě dlouhý den a na druhé straně rovnice vychází jediné řešení: Dny jako stvořené pro celodenní náročné horské túry. Bez nebezpečí náhlé změny počasí…

Svoji dovolenou jsem už téměř celou „protatroval“. Mám volné jen tři dny, nicméně za tři dny se toho dá stihnout mnoho. Nemusím ani příliš přemýšlet o cílech svých túr. Budou to tatranské hřebeny…

Hřebenové túry jsou fyzicky velmi náročné. Je třeba se na ně dokonale připravit, znát popis trasy, znát ústupové cesty v případě změny počasí. To poslední nyní odpadá, ale jak se v dalším dovíte, ne tak úplně…

Pátek, Soliskový hrebeň

Hřeben Solísk začíná (z pohledu horolezeckého) na Bystrej lávke a končí na Prednom Solisku. V celé délce však trasu absolvovat nemohu. Je velmi dlouhá, vyžaduje rychlý postup a v úseku mezi Bystrou lávkou a Veľkým Soliskom je poměrně těžká (vyžaduje jištění). Volím směr od Predného Soliska a pokud vše dobře půjde, dojít bych chtěl na Veľké Solisko.

Ze Štrbského Plesa vycházím ještě za tmy. Nechce se mi klopýtat po kořenech a kamenech turistické cesty, stoupám kolem skokanských můstků ke sjezdovce z Predného Soliska. Žádná výhra to není, časově určitě ne. Po chvíli se ovšem rozednívá a klopýtavé problémy končí. Mohu se věnovat horskému svítání. Úchvatným pohledům na probouzející se Vysoké Tatry zalité červeným rozbřeskem. Po sněhu z počátku týdne ani památky. Jen v nejstrmějších žlabech zůstaly nepatrné ostrůvky, které zcela jistě během dne zmizí…

Chata pod Soliskom. Je osm hodin a moje túra začíná. Rychlý výstup na Predné Solisko. Fotodokumentace a přesun na Soliskový hrb. Sestup patnáctimetrovým komínem, lehká lezecká rozcvička, rozhýbání rukou a nohou. Soliskové sedlo a táhlé stoupání k vrcholu Mlynického Soliska. Postavit se přesně na samotný vrchol, tak to musí být… a tady až vlastně začíná samotná hřebenovka.

Striktně po hřebeni. Pokud chci, aby moje cesta měla i jakousi sportovní hodnotu, musí vést po hřebeni. Jak jen to půjde.

Mlynické a Štrbské Solisko odděluje Nízka lávka. Oba vrcholy dělí jen několik desítek metrů. Po hřebeni je to však dobrá půlhodina. Ovšem stále jen rozcvička na další úseky cesty.

Štrbské Solisko. Pohled zpět. Fotografování tímto směrem, proti slunci, nebude možné. Ale zaplaťpánbůh za to, že mám slunce v zádech.  Postup proti slunečním paprskům by byl hodně nepříjemný…

Sestup do Šedej lávky a výstup na Furkotské Solisko. Postupně se přede mnou začínají rýsovat další vrcholy Soliskového hřebene. Nade všemi, ještě pořádně daleko se tyčí Veľké Solisko. Postupně se také otevírá pohled do Furkotskej doliny. Zatím jsem viděl jen část Nižného Wahlenbergova plesa, za chvíli bych měl spatřit i Vyšného bratra. Pleso, které mám velice rád…

Sestup do Vysokej lávky a výstup na Malé Solisko. Rozervaný táhlý vrchol, kde končí snadnější část hřebenovky. Až dosud to bylo pěkné lehké popolézání, příjemné rozcvičení bez technických problémů. Další část už tak lehká nebude.

Z Malého Soliska se nesestupuje přímo hřebenem, musím se držet popisu v horolezeckém průvodci. Není však těžké sestupovou trasu najít. Vede komínem na straně Mlynickej doliny, až poté se vrací na hranu a strmě klesá do Soliskovej štrbiny.

Přede mnou se tyčí Predná Solisková veža. Pohled z Malého Soliska naznačoval, že tady půjde o skutečné lezení. První metry tomu ovšem nenasvědčují. Rychle nabírám výšku… a už to vidím. Vrcholová partie bude oříškem. Vede cesta opravdu tudy? Musí přece, je to hrana a ta je součástí hřebenovky. Přemýšlím, jak překonat závěrečný, asi sedmimetrový výšvih. Mám pokračovat v pohorách nebo se přezout do lezeček? Přezouvat se mi nechce, snad to zvládnu…

Obtížnost prvních tří metrů odhaduji na III+ až IV-. Dále je to čistá trojka. Jsem rád, když mám místo za sebou. A jsem dvojnásobně rád, že se mi stále daří držet se hrany. Stále je to čistá hřebenovka.

Predná Solisková veža vypadá z profilu jako vysoká skalní jehla. Ve skutečnosti je to táhlý vrchol. Po hřebeni postupuji na jeho opačný konec, nahlížím do Nižnej Soliskovej štrbiny. Tak. Tady striktní cesta hřebenem skončí. Sestup po hraně je nereálný, do štrbiny se budu muset dostat jinak. Dívám se po skalách, není tu založeno slaňovací stanoviště? Žádné nevidím a zakládat se mi ho nechce. Půjdu dolů po svých.

Sestupuji na stranu Furkotskej doliny. Snažím se co nejméně ztrácet výškové metry, co nejdříve vytraverzovat do žlabu, který odděluje Prednú a Zadnú Soliskovú vežu. Není to ovšem snadné. Dostat se musím přes skalní hrany, exponované plotny, velmi kluzkou trávu. Nalezení správné cesty, která nekončí srázem, se komplikuje. Traverz trvá dlouho, téměř pětačtyřicet minut. Konečně stojím v Nižnej Soliskovej štrbine. Pohled vzhůru, zpět, aha… Už vím, proč tu nebyla žádná slaňovací stanoviště. Ten sestup vůbec nebyl nereálný. Jenže správná cesta shora nebyla vidět…

Zadná Solisková veža. Na rozdíl od Prednej sestry štíhlá, hodně nepřístupná. To je ovšem jen první pohled. Nahoru to není tak těžké. Co mě čeká tam?

Čeká mě slanění. Jiné cesty dolů není. Slaňovací stanoviště: rezavá skoba s kruhem, v ní několik smyček. Kousek vedle popruh kolem malé skalní jehly. Rezavé skobě příliš nevěřím. Lano protahuji popruhem a kontroluji, zda třicet metrů bude stačit…

Jsem v Prostrednej Soliskovej štrbine. Soliskové hrby, které mě dělí od Vyšnej Soliskovej štrbiny, se většinou obcházejí po straně Furkotskej doliny. Činím tak i já.

Výstup na Prostredné Solisko. Monumentální rozhledy, alespoň na chvíli se musím zastavit. Po chvilce však pokračuji dál, místo s rozhledem nejhezčím se blíží…

Solisková lávka a Veľké Solisko. Výstup vede po vysokých stupních a není úplně jednoduchý. Protáhnout se skulinou mezi balvany a jsem na vrcholu. Ten tvoří velký, naležato posazený balvan. Okamžitě se mi vybavuje vrchol Končistej. Tam  leží podobný balvan, i když mnohem větší. Říkají mu Nákova. Dobrá. Tento, na Veľkom Solisku, se bude jmenovat Solisková nákova.

Rozhled z Veľkého Soliska je úchvatný. Sedím na Soliskovej nákove a vychutnávám si zcela mimořádné pocity, fantastické rozhledy. Nad Tatrami se usadila úžasná atmosféra. Podepsalo se na ní neuvěřitelně krásné počasí, podepsala se na ní i moje povedená hřebenovka. Už dlouho jsem ji plánoval a až teď realizoval…

Pohled přes Mlynickou dolinu, na Hrebeň Bášt. Tam mám namířeno zítra. A už se těším!

Volím sestup do Mlynickej doliny a je to špatně. Sestup Furkotskou dolinou je sice delší, ale příjemnější. Tráva nad Mlynickou dolinou, ještě před pár dny pokrytá sněhem, je velmi kluzká. Udržet se na ní ve stoje vyžaduje eskamotérský postup. Nicméně tu hodinu jsem nakonec ušetřil. O ni se budou moci mé nohy déle regenerovat…

Sobota, Hrebeň Bášt

Hrebeň Bášt zahrnuje úsek mezi Hlinskou vežou a Patriou. Podobně jako Soliskový hrebeň je celá trasa velmi dlouhá. Z toho důvodu se často dělí na dvě samostatné části, které vymezuje vrchol Satana.

Vybral jsem si úsek první. Z Patrie na Satana. S tím, že budu v rámci možností pokračovat dál a prozkoumám začátek dalšího úseku.

Ze Štrbského Plesa – jak jinak – za tmy. Chodníkem pod vodopád Skok a žlabem k  Sedlu nad Skokom. K vrcholu Patrie je to pár kroků…

Patria není vysoká. Je však vysunuta daleko do popředí Tater a nabízí úchvatné pohledy ke Spiši, k Liptovu, k Nízkým Tatrám. Pohledy ne ledajaké. Pohledy vrývající se do duše, pohledy nezapomenutelné. Dnes tu ovšem nemohu setrvat dlouho. Mám před sebou náročnou cestu, vrchol Satana je daleko.

Z Patrie dolů do Sedla nad Skokom a vzhůru na Malú Baštu. Rozhledy, fotodokumentace. Až na tomto vrcholu začíná vlastní hřebenovka. Nejprve sestup do Sedla nad Širokým žlabom, pak výstup na Prednú Baštu a dále na Satana.

Když hřebenovka, tak hřebenovka. Do Sedla nad Širokým žlabom sestupuji po hraně, nepodcházím ji. Je to časově delší a náročnější. Chci ovšem, podobně jako včera, dát cestě sportovní punc. Chci, aby měla jistou sportovní hodnotu. Jen v jednom místě se od hrany na deset metrů vzdaluji. Sestup a traverz po kolmé stěně, končící kdesi dole, v Mengusovskej dolině, jsem nepovažoval za bezpečný.

Ze sedla na vrchol Prednej Bašty. Nejprve deset metrů na skalní předstupeň, za kterým následuje dlouhá skalní hrana. Prohlížím si onen desetimetrový úsek a usuzuji, že bude lepší ho absolvovat v lezečkách. A udělal jsem dobře. V mých ochozených pohorách bych tento úsek nezvládl…

Těch deset metrů bylo nejtěžším místem celé cesty. Na spáře nebyly žádné známky lezení, úsek se nejspíš obchází. Co však? Jdu hřebenovou túru, musím tedy po hřebeni či po hranách.

Dlouhá skalní hrana zvedající se pod vrchol Prednej Bašty se mi nesmírně líbí. Dvojkové lezení, velmi příjemné. Je radost takto se pohybovat po skalách…

Predná Bašta. Nádherné pohledy do Mengusovskej doliny, k Hincovým plesům, k majestátným Mengusovským štítům. Dlouhé zastavení, vyrývám si pohledy do paměti, vstřebávám radost z dosažení dalšího tatranského vrcholu.

Na Satana to už není daleko. Sedlo nad Červeným žlabom, cesta v tomto úseku nemá lezecký charakter.

Poslední metry k vrcholu Satana. Je sobota, přenádherný den, na vrcholu spousta lidí. Vylezli klasickou cestou, žlabem z Mlynickej doliny. Hřebenem jsem dnes lezl jenom já.

Zápis do vrcholové knihy (můj předchozí je starý jen 5 dnů), přestup na druhý Satanův vrchol. Tam je klidněji…

Je krátce po poledni. Zvažuji další postup, pohledem pátrám po hřebeni, který následuje. Dlouhý sestup do Satanoveho sedla. Pak nejtěžší úsek cesty. Vrchol Pekelníka. Nelze z tohoto pohledu posoudit obtížnost výstupu. Vystoupím na Čertov hrb, to je malý vrcholek mezi Satanovým sedlom a Pekelníkom. Z tohoto místa bych si mohl další cestu prohlédnout a posoudit její obtížnost. To, zda jsem schopen bez jištění na vrchol vystoupit.

Pohled ke hraně Pekelníka není povzbudivý. Exponovaná hrana, v její polovině se musí traverzovat na majestátnou plotnu strmě ukloněnou do Mengusovskej doliny. Úzkou spárou pak na vrchol. Nakonec slanění na opačnou stranu.

Okusil jsem už několikrát letos trojkové lezení bez jištění. Nepochybuji o tom, že bych výstup zvládl. Jenže riziko je z mého pohledu neúměrné. Stejně jako jsem musel trénovat na Železného muže, i trojkové lezení vyžaduje poctivou přípravu. Jen talent od Boha toto dokáže bez přípravy, bez tréninku. Takový talent já nejsem. Volím tedy variantu důsledné zimní přípravy na umělé stěně a pak se uvidí… Pekelník tu bude i nadále (horší je to ovšem se severozápadním vrcholem Satana, ten se ulamuje po velkých kusech…)

Posedávám na vrcholku Čertova hrbu a kochám se pohledy na Pekelníka a Diablovinu (další vrchol v hřebeni). Dnes stačilo. Sestoupím dolů a popřemýšlím o trase zítřejšího dne. Tu ještě připravenu nemám.

Sestup žlabem ze Satanova sedla je v průvodci pana Puškáše popisován obtížností I. Tedy jako snadný. Čím víc sestupových metrů mám za sebou, tím více o tom pochybuji. Blížím se k velmi vysokému skalnímu prahu a nenapadá mne, jak se pod něj dostat. V zimě by to nebyl problém, ale jak teď?

Je už odpoledne, ztráta času pátráním po sestupové cestě žlabem by mohla přijít vniveč a co pak? Ne. Budu pokračovat pod hřebenem dál, některým z dalších žlabů určitě sestoupit půjde.

Začala nepředstavitelná anabáze. Všechny další žlaby končí strmými srázy, několik desítek metrů nade dnem Mlynickej doliny. Žádný nevede až dolů. Navíc do žádného z nich se nedá dostat hned. Je třeba mnoho metrů sestoupit nebo naopak vystoupit, pak se daří žlab přejít.

Čas rychle utíká. Mám dvě varianty řešení. Buď se vrátit na Satana a známou cestou sestoupit, to už ovšem za tmy. Nebo pokračovat dál a dostat se ke žlabu spadajícímu z Vyšného Baštového sedla. O tom vím, že je obtížně schůdný (podle Puškáše II – III), ale vede až dolů. Volím variantu druhou. Žlab se přibližuje, už stojím u něj…

Pode mnou je padesátimetrová skalní stěna. Kam až moje oko dohlédne, nahoru či dolů, nikde se hrana nepřibližuje ke dnu žlabu. Dvojnásobné slanění nepřichází v úvahu. Jediná možnost je vystoupit až na hřeben a do žlabu se dostat přes vrchol Zadnej Bašty.

Náročné, nekonečné lezení. Slunce se už nachyluje k západu, když vystupuji na další vrchol v Hrebeni Bášt. Na Zadnú Baštu. Nádherný vrchol, vlastně vrcholy tři.

Západ slunce maluje okolní štíty, dává horám barvu nepředstavitelně nádhernou… nedá se jinak, než se zastavit.

Sestoupit do žlabu už není problém. Navíc je sestup poměrně jednoduchý, v žádném případě II, natož III. Velmi nepříjemné suťovisko, to ano, ale ne technické problémy ani technická obtížnost. Po hodině a půl jsem u Kozích ples…

Nečekaně se vyvinula dnešní túra. Moc nechybělo a musel jsem přečkat noc venku (co by se však stalo?). Zkušenost z dnešního dne praví, že třeba při plánování tras počítat i s tím, že terén se během desetiletí mění, že žlab může dnes vypadat zcela jinak, než vypadal před padesáti lety, kdy ho pan Puškáš popisoval…

Neděle, hrebeň Ostrej

Naplánoval jsem trasu jednodušší, kratší, večer musím cestovat domů.

Mezi Furkotskou dolinou a Kriváňom se nachází oblast i pro horolezce přístupná jen omezeně. Hranici této oblasti na východě tvoří hřeben táhnoucí se od Sedielkovej kopy k vrcholu Ostrej. Výraznými objekty v tomto hřebeni jsou Sedielková kopa, sedlo Sedielkový priechod, Ostrá veža, Liptovská veža a Ostrá.

Z Furkotskej doliny stoupám na Sedielkový priechod. Do sedla kdysi vedla značená turistická cesta, dodnes je zřetelná. Pokukuji po možnosti pokračovat přímo hřebenem, přes tři vrcholky Ostrej veže. Je to však podobné jako u Pekelníka. Až příště…

Podcházím Ostrú vežu a stoupám zpět na hřeben, mířím k vrcholu Liptovskej veže. Je jasné, že tady setrvám delší dobu.

Zcela mimořádný pohled do Furkotskej doliny. Na obě Wahlenbergova plesa, na Soliskový hrebeň. V závěru doliny se tyčí Furkotský štít, za ním vystupuje vrchol Triumetalu (Hrubého vrchu). Na straně západní majestátný Kriváň. Úžasné, bez přehánění úžasné.

Pokračuji po hřebeni, který se táhne až k vrcholu Ostrej. Nic nenaznačuje, že by se mohl objevit nějaký lezecký problém. Lehké popolézání, hřeben je v některých místech krásně exponovaný. Jenže… Najednou je přede mnou žlab. Hluboký, podobně jako ten včerejší, spadající od Zadnej Bašty.

Jak se do žlabu dostat? Přímo po hřebeni to nejde, je to velmi strmé a neschůdné. Žlab je hluboce zaříznutý až dolů, ke dnu doliny. Nalezení ze strany je možné nejspíš až tam. Ale tak hluboko nechci, vlastně ani nemohu. Dolina Suchej vody je nepřístupná všem. Zbývá jediné řešení. Slanit. Na protější straně není problém ze žlabu vylézt.

Třicetimetrové slanění, je vyhráno. Na Ostrú to už není daleko. Krátce před polednem stojím na vrcholu.

Dnes se bude přepisovat pořadí v mé tabulce nejhezčích rozhledových míst Vysokých Tater. Na čelné místo se dostává Ostrá. Vrchol, na kterém se spojují tři horské hřebeny, vrchol na pomezí tří tatranských dolin: Furkotskej, Suchej vody a Nefcerky.

Dobrou hodinu setrvávám na vrcholu Ostrej. Pozoruji tatranské štíty, tatranské doliny, tatranská plesa. Pozoruji celé Tatry. Skutečně celé, protože z Ostrej je překrásný pohled nejen na Tatry Vysoké, ale i Západní a Nízké.

Jsem po třech dnech, po třech překrásných túrách zcela naplněn Tatrami. Nádherná agónie podzimního tatranského léta, zážitky navždy vyryté v mé mysli…