Vysoké Tatry ve znamení draka

Draci či šarkani prý hlídali nerostná bohatství v útrobách tatranských vrcholů…

Tento názor dokonce přijímali i uznávaní vědci. Až na přelomu 18. a 19. století se z draků stali pouzí hrdinové bájí a povídaček.

Jedna z nich vypráví o šarkanovi, který žil vysoko nad Zlomiskami a nechal se obsluhovat dívčinou unesenou z podtatranských Mengusoviec. Lidé se ho báli; jen zoufalá matka našla odvahu jít za ním do hor. Když draka našla, proklela ho slovy: „Zaklínám tě kamennou kletbou, aby ses už nikdy nepřiblížil k lidem!“

Drak se zapotácel a zkameněl. Zubatý hřeben, který se táhne z Vysoké k jihu, jsou prý pozůstatky onoho draka. Hřebenu dodnes všichni říkají Dračí.

Proč hovořím o dracích a Dračom hrebeni? Jeho přelezení by mělo být vyvrcholením první z mých tří zamýšlených zářijových expedic do Vysokých Tatier.

************************************************************************************

Cesty do hor musím z pracovních důvodů plánovat nějaký čas dopředu. Snadno se tak stane, že je příznivá týdenní předpověď na poslední chvíli vystřídána tou méně ideální. Tak je to i v případě soboty, která je prvním dnem mého pobytu. Ještě včera ráno meteorologové slibovali krásný, prosluněný den. Teď je vše jinak. Zataženo, alespoň však bez deště.

Na Dračí hrebeň dnes mohu zapomenout. Napadá mě, že bych se mohl podívat pod východní stěnu Mlynického Soliska. Z vrcholu tam sbíhá mohutné žebro, doslova napěchované ostrými věžemi a věžičkami. Jmenuje se po jednom z prvních lezců, kteří je v předválečných letech zdolali. Kubínove rebro. Vede po něm lezecká cesta obtížnosti III. Chci se podívat, zda by byla někdy do budoucna vhodná pro sólo lezení.

Vodopád Skok, Pleso nad Skokom, vlevo se už rýsuje žebro. Odbočuji z chodníku a prudkým travnatým svahem vystupuji k hřebeni. Čím více se přibližuji, tím je mi jasnější, že tento terén k nějakému sólo experimentování nebude. Orientační dezorientace. Snažím se nalézt alespoň první úsek cesty podle popisu Arna Puškáša, vcelku marně. Nicméně žebro je poměrně frekventované, horolezci je často vyhledávají. Dnes, v pošmourném počasí, tu však není nikdo. Koho bych mohl chvíli sledovat, kdo by mi poradil, kudy vede výstupová cesta.

Shrnuto – žádné pozitivní zjištění. Vracím se na turistický chodník a pokračuji vzhůru dolinou. S blížícím se polednem ji začíná halit hustá mlha. Kam půjdu? Nepřemýšlím dlouho, už několik let jsem nebyl na Štrbskom štíte. Dnes z jeho vrcholu sice nebude vidět nic, ale jako fyzická příprava dobré.

Zprava obcházím Capie pleso a v travnatém svahu nabírám výšku. Přecházím široký žlab, po jehož pravé straně vede výstupová trasa.

V mlze nad sebou slyším hlasy. Rychle dávám na hlavu přilbu; ti nade mnou netuší o mé přítomnosti (kdo by tu v tomto počasí co hledal?) a v neopatrnosti mohou snadno shodit nějaký kámen. Nic takového se však neděje. Za chvíli se z mlhy vynořují dvě postavy. Mladá děvčata, sestupují velice jistým a bezpečným krokem. Zdravíme se. Sdělují mi, že nade mnou už nikdo není, že mohu bez obav přilbu odložit. Cestou vzhůru přemýšlím o jejich sebejistém vystupování; rozuzlení přináší až zápis v návštěvní knize na vrcholu štítu. Datum, podpisy s dovětkem dcéry horských vodcov. Jména uvádět nebudu, ale jejich poznámka není výmyslem. Klidně mohly napsat slavných horských vodcov. Protože ta jména jsou v Tatrách opravdovými legendami.

Mlha sem, mlha tam, dnes opravdu neuvidím nic. Tak zas dolů. Nevadí, zítra už má být počasí mnohem lepší. A mě čeká Dračí hrebeň.

Jenže lidé míní a počasí mění. Večerní aktualizace meteorologické předpovědi na zítřek přináší jednu drobnou, leč zásadní změnu. Pěkné počasí bude doprovázeno silným větrem.
Tak to je čára přes rozpočet. Lézt po exponovaném hřebeni v silném větru je hazard.

V nedělním ránu vycházím vybaven jen na lehkou túru. Žádné lano, žádné pomůcky na slaňování. Procházím kolem Popradského plesa, mířím do Zlomísk. Patro u Ľadového plesa je rozzářené, okolní štíty hrají všemi barvami. Vidím, že jsem udělal chybu. Po větru ani památky, ideální podmínky pro lezení. Co teď?

Musím někam, kde nebudu potřebovat lano, kde budu moci bez problému sestoupit. Jinými slovy do terénu, který znám, který mě nepřekvapí ničím nečekaným. Napadá mě Východný Železný štít. Podobně jako na Štrbskom štíte, i tam jsem léta nebyl. Vlastně na samotném vrcholu tohoto štítu jsem byl jen jednou.

Nevím proč, ale poslední patro Doliny Zlomísk, Železná kotlina, na mě vždy působí pochmurně. I dnes. Mám toto místo velmi rád, čím to tedy je? Nechápu, nad tímto pocitem se musím zamyslet. Možná je to ta barva. Všude tmavá žula, nikde žádná tráva, žádná voda…?

Na dosud modrém nebi se začínají objevovat rychle plynoucí oblaka. Znamená to jediné. Silný vítr nebude výmyslem, na vrcholech začalo pěkně foukat. Do jisté míry to vnímám jako satisfakci za rozhodnutí vynechat dnes Dračí hrebeň.

Hodně rozbitým žlabem stoupám do Zlomiskovej štrbiny. Z ní vede lezecká cesta na hranu a posléze na vrchol Východného Železného štítu. Lezení žlabem je nepříjemné. Ještě pár metrů a budu v sedle.

Takovou facku od větru jsem ještě nedostal. Naštěstí jsem byl intuitivně přikrčen a čekal, že něco takového může přijít. Ze severní strany hor fouká velmi ostrý vítr. Krčím se pod sedlem a přemýšlím, co dále. Moc toho ovšem nevymyslím. Budu muset někam níže, kde vítr tolik nefouká. Kozia stráž, říkám si. Je to kousek pode mnou, nedaleko.

Sestupuji zpět do Železnej kotliny a po pár metrech opět stoupám. Tentokrát ke Strážnemu sedlu. Snadný terén, po chvíli jsem nahoře. Je to tu podle předpokladu za větrem, téměř žádný pohyb vzduchu. Byl to dobrý tip vydat se sem.

Ze sedla pokračuji hřebenem k vrcholu Kozej stráže… ale jako bych to nevěděl. V hřebeni je hluboký zářez, do něhož vede sestup ne příliš bezpečným terénem. Spousta volných balvanů a popukaná skála. Pokud jsem skutečně zamýšlel dostat se až na nejvyšší bod této hory, měl jsem sestoupit níže, zářez podejít, a až za ním pokračovat hřebenem.

Vracet se mi však nechce. Vůbec se mi ale nelíbí, že dnes jen a jen míjím své cíle, že nic nedotáhnu do konce. Tak co štít nade mnou? Západný Železný štít?

Opatrně stoupám a snažím se kontrolovat sílu větru s přibývající nadmořskou výškou. Po půlhodině jsem na vrcholu – a světe div se. Nesfouklo mě to. Možná se pohybuji ve větrném stínu, možná už se vítr na to moje trápení nemohl dívat.

Rozhlížím se, fotografuji, vzhlížím k Dračiemu hrebeni. Celý den jsem tam nikoho neviděl. Co bude zítra, netuším…

V klidu sestupuji Zlomisky, užívám si přítomnosti v této nádherné dolině. Je plná podzimu. I ten vítr se v odpoledních hodinách zcela utišil a umoudřil. Usoudil, že by neměl svými bláznivými kousky kazit babí léto.

Večerní nahlédnutí do předpovědi počasí mi přináší radost. Zítra by měly být konečně ideální podmínky k lezení na Dračom hrebeni.

************************************************************************************

Pondělní ráno, rychle směřuji do Zlomísk.

Dračí hrebeň začíná v Zlomiskovej bráne. Hlubokém sedle, které odděluje samotný hřeben od Zlomiskovej veže, která přirozeným způsobem na hřeben navazuje. Málokterý z horolezců proto při přelézání Dračieho hrebeňa výstup na Zlomiskovú vežu vynechá. Nabízí úchvatné pohledy okolních dolin a na protější vrcholy, především ke Končistej, Tupej a k Lúčnemu sedlu.

Nechce se mi Zlomiskovú vežu obcházet, cesta do Zlomiskovej brány vede z opačné strany vrcholu. Na jihovýchodní straně, ze které do Zlomísk přicházím, také existuje výstupová cesta. Přímo pod vrchol věže. Vede travnatým svahem a v závěrečné fázi širokým, skalnatým žlabem. Určitě rychlejší varianta, ne příliš často se však využívá. Travnatý svah je dosti nepříjemný.

Dívám se vzhůru a ejhle. Někdo už ke žlabu stoupá. Ti dva nade mnou měli stejný nápad jako já.

Žlab k vrcholu Zlomiskovej veže je na dvou místech přepažen skalami. První třeba obejít, druhou přelézt. Jako rozcvička na lezení je to dobré. Ještě dvojkový úsek k samotnému vrcholu a nástup je za mnou.

Bezvětří není, jak předpověď slibovala. Vane čerstvý vítr, bude třeba dávat pozor na jeho poryvy. Oproti včerejšku ovšem pohoda.

Výhled z vrcholu Zlomiskovej veže je opravdu krásný. Kruhová fotodokumentace, poté sestupuji do Zlomiskovej brány. Ještě kousek pokračuji lehkým terénem. Až u první skalní věže nazouvám lezečky, upevňuji sedák a do pohotovostní polohy připravuji pomůcky pro slanění.

Mírně stoupající hřeben, skalní zuby, leze se tu opravdu dobře. Je to velmi navštěvované místo, proto je tu jen málo volných balvanů a uvolněných kamenů. Lezu čistě po hřebeni, nic neobcházím. Až ostrý zub pod skalním výšvihem, ten jinak než okolo nezdolám.

 

Trojkové lezení na první vyšší výšvih. Přede mnou už se rýsuje Malá Dračia hlava. Výstup na ni je nejspíš nejtěžším místem celé trasy. Nejprve sestup žlábkem pod východní stěnu, potom po hladké plotně k vrcholovým balvanům.

Slyším hlasy, doháním dvojici, která lezla přede mnou. Z vrcholu Malej Dračej hlavy mají spuštěné lano pro slanění. Říkám si, že je zbytečné, abych vytahoval svoje. Domlouvám se s hochy, slaním na tom jejich.

Jsme dole a pokračujeme k Veľkej Dračej hlave. Ta je nejvyšším místem celého hřebene. Zastavujeme se tu, rozhlížíme se, povídáme.

Ti dva jsou členové Horské služby České republiky, jejich působiště je v Krušných horách. Tady mají výjezdové cvičení a školení, sem si přijeli zalézt.

Hned se cítím bezpečněji. Je to asi už potřetí, co zde v záři české horské záchranáře potkávám. Jednou na Martinově cestě na Gerlach, ti byli z Jizerských hor, podruhé už ani nevím, potřetí dnes.

Další dlouhé slanění, po něm ještě jedno krátké. Už jen pár kroků po skále a jsme v Dračom sedle. Tady naše lezení končí.

Jeden z hochů pokračuje za dalšími kolegy na Vysokou, s druhým poklidně sestupujeme do Zlomísk. Neustále obracíme zrak vzhůru a pozorujeme hřeben nad námi. Byl to velký zážitek, nádherné lezení.

U Ľadového potoka se loučíme. Já pokračuji na Štrbské Pleso, záchranář tu bude čekat na své kolegy.

Úžasný, nanejvýš vydařený den. Poděkování horám.