Cesta Marie Szechy

Několik let jezdím pravidelně do Národního parku Muránska planina. Kraj strmých srázů a zrádných jeskyní, jak ho ve své ´Nejkrásnější sbírce´ nazývá Miloslav Nevrlý, nepatří mezi oblasti, kde člověka potkáte na každém kroku. Chcete-li spatřit krásnou a zachovalou přírodu, nebýt při tom rušeni davy turistů, neváhejte. Muránska planina je ideální volbou. A pokud zároveň patříte k milovníkům historie, platí toto tvrzení dvojnásob.

Určitě nejzajímavějším historickým objektem je zřícenina hradu Muráň. Zcela nelogicky by se zachoval člověk, který by na Muránskou planinu přijel a přitom ji nenavštívil. Sám jsem mnohokráte stoupal červeně značenou cestou z Muráně k bradlu Cigánka, na kterém hrad stojí. V záhlaví turistických směrovek jsem přitom četl honosný nápis: Cesta Márie Széchy. Nevím, jak nejvýstižněji definovat můj vztah k historii. Odměřený, to je nejspíš to pravé slovo. Proto mne také nikdy nenapadlo pátrat po tom, co se za tímto názvem skrývá. Úplně mi stačila další informace na směrovce: Stará mezihradní cesta z roku 1644, která spojovala Fiľakovský a Muránský hrad. Co si o tom myslet? V tomto kraji je tisíc zajímavějších věcí a od hradu k hradu vedlo cest…

…Až letos na jaře. Po přečtení knihy Ing.Pavola Hlodáka: Muránsky hrad a jeho páni jsem konečně pochopil některé souvislosti z dějin Muránského hradu. A pochopil jsem také, že Cesta Márie Széchy patří k historickému i kulturnímu dědictví tohoto kraje. Výsledkem bylo, že jsem ji zařadil mezi cíle letošních cest.

Na podzim, po nádherném týdnu stráveném na Muránské planině, jsem vykročil směrem k Fiľakovu. Cestu jsem celou prošel. Poznal jsem kraj, který je z mého pohledu až ´za´ Muránskou planinou, který jsem doposud při svých toulkách opomíjel. Začal jsem se zajímat o historické souvislosti, o kterých jsem dosud neměl ani potuchy. A dospěl k názoru, že by bylo na škodu nechat si vše jenom pro sebe. Sedl jsem k počítači a začal psát. Záměr byl jasný: Ve stručnosti zmínit historická fakta, dopodrobna popsat cestu, upozornit na zajímavá místa, vybavit čtenáře informacemi na cestu. Ale ouha, narazil jsem velice brzy. Pochopil jsem, že historii v tomto případě nelze seškrtat do několika řádků. A k sepsání rozsáhlejšího povídání, ze kterého by čtenář souvislosti pochopil, nejsem z výše uvedených důvodů kompetentní. Proto jsem si vzal na pomoc zmíněnou knihu Pavola Hlodáka…

Nuže, seznamte se nejprve s historií:

Kdo byla Mária Széchy a proč spojila mezihradní cestou právě Fiľakovský a Muránský hrad? K zodpovězení těchto otázek je potřeba nahlédnout do historie jejího rodu a do historie hradu Muráň.

Muránský hrad vznikl pravděpodobně v první polovině třináctého století. První písemná zmínka je z roku 1271. V té době zřejmě plnil strážní funkci na cestě do Horehroní a byl také loveckým sídlem královské družiny. Během následujících dvě stě padesáti let patřil několika majitelům. Za zmínku stojí především jeden z nich, loupežný rytíř Matej Bašo, který hrad spravoval v letech 1529 až 1549. Ještě dlouho po jeho smrti vzpomínali lidé ze širokého okolí na nelidské a kruté chování neomezeného pána hradu Muráň.

V roce 1612 hrad odkoupil od uherského panovníka Mateja II. gróf Tomáš Széchy, hlavní župan Gemerské stolice. A tady začíná sláva Muránského hradu.

Tomáš Széchy vždy sympatizoval se Štefanem Bockaiem, vůdcem protihabsburského povstání v roce 1604. Zůstal však na straně krále. V roce 1612 byl jmenovaný županem Gemerské stolice, v letech 1612 až 1615 byl také županem Šoproňské stolice. Zúčastňoval se mnoha vojenských akcí a mnoha diplomatických jednání. Bojoval proti hajdukům a porazil je 28. října 1611 u obce Kálló. (Hajduci byli hlavní silou vojska Štefana Bockaie. Potomci utečenců z jižních oblastí Balkánu, kteří se živili chovem a prodejem dobytka. Byli ozbrojeni a měli určité výsady.) Hned nato se zúčastnil mírových jednání v Tokaji a byl jedním z těch, kteří podepsali dohodu s Gabrielem Bethlenem (Další z vůdců protihabsburských povstání. Sedmihradský kníže, hlásící se k odkazu Štefana Bockaie. Byl podporovaný Turky). Nejvyšších hodností dosáhl Tomáš Széchy na sklonku svého života.

Po jeho smrti v roce 1618 se stává dalším vlastníkem Muránského hradu Juraj Széchy, nejstarší syn Tomáše Széchyho a Barbory Perínské. Kromě Muránského hradu odkázal otec Jurajovi v závěti také Balogský hrad (Veľký Blh, rodinné sídlo rodu Széchy). Juraj Széchy byl tělem i duší voják. Jak miloval kord, tak nenáviděl pero. Všechny listiny, včetně těch nejdůvěrnějších, pouze podepisoval. V roce 1593 byl v tureckém zajetí v Sobotce, dnešní části Rimavské Soboty. V roce 1605 byl zvolený vojevůdcem uherských vojsk. Byl stoupencem Štefana Bockaie. Zastával funkci důvěrníka a stále se pohyboval v jeho blízkosti. V roce 1608 Juraj Széchy užíval titulu župana Gemerské, Zemplínské a Marmárošské stolice. V témže roce uzavřel manželství s Márií Drugethovou. V roce 1619 se otevřeně spojil s Gabrielem Bethlenem, ten mu za věrnost daroval další majetky. Věrnost Juraje Széchyho však trvala jen potud, pokud měl Bethlen úspěchy. V roce 1621 podepisuje věrnost králi. Využívá svého postavení a z Muráně podniká výpady za účelem rozšíření panství a majetku. Napadá okolí Košic, jeho útoky směřují na Banskou Bystricu, kterou také dobyl. Obsazuje Nové Zámky. V roce 1622 ho panovník Ferdinand II. jmenoval svým tajným rádcem a posléze kapitánem severovýchodní části Uherska. Nejvýznamnějšími funkcemi, které zastával v té době, byly župan Gemerské stolice, svobodný pán hradů Muráň, Lupča, Balog a Vyšná Lindava. V létě 1625 se vydal Juraj Széchy na cestu do Trebišova. Cesta se týkala správy jeho nemovitostí, jeho známí si ji však vysvětlili jako možnost tajně se střetnout s Bethlenem. Informace se donesla i do Vídně. Na cestě do Trebišova byl Juraj Széchy zavražděn vlastním zbrojnošem. Důvod vraždy nebyl objasněný, nabízí se však zmíněný politický motiv.

Za svého života postavil Juraj Széchy na Muránském hradě dvouposchoďový palác, pod hradem na svahu byla slévárna děl.

Po smrti Juraje Széchyho se vlády na Muráni ujala jeho žena Mária Drugethová. Musela však složit věrnostní přísahu panovníkovi. Složila ji na Muránském hradě a dodržovala ji až do konce života. Mária Drugethová podporovala protestantskou církev, podílela se na stavbě kostelů a škol, dohlížela na úroveň vyučování, podporovala chudé žáky. Suverénně vládla dětem, poddaným i hradní posádce. Vynášela rozsudky, usměrňovala náboženské cítění, byla přísným strážcem mravů a poklesky trestala vězením na hradě. Na Muráni vládla jako malá královna. Byla sebevědomá, ušlechtilá, povinnosti si plnila vzorně. Hrad Muráň skoro nikdy neopouštěla. Starala se i o bezpečnost poddaných celé Gemerské župy. Velmi dobře znala situaci panství a hradu. Obklopovala se vzdělanými lidmi, kteří jí pomáhali spravovat majetky. Musela po smrti svého muže také spravovat velké nemovitosti pro svoje dcery, což bylo spojené s nemalými starostmi. Měla velké spory se svými příbuznými, kteří se dožadovali majetků, v roce 1625 tak o některé přišla. Problémy měla i se svými dcerami, kterým vadila puritánská výchova matky. Mária Drugethová zemřela 28. května 1643.

Během sedmnáctiletého manželství s Jurajem měla Mária Drugethová devět dětí. Čtyři syny a pět dcer. Žádný ze synů nedosáhl věku dospělosti a tím vymřel po meči rod Széchy.

Po smrti Márie Drugethové vládla na hradě její dcera Eva s manželem Jurajem Illesházyim.

Poslední a nejvýznamnější osobností tohoto rodu na hradě Muráň je Mária Széchy. Nejstarší dcera Márie Drugethové, nazývaná také Muránská Venuše, se narodila se v roce 1610. 30. května 1627 se provdala v Jelšavě za Štefana Bethlena. Údajně jediným důvodem sňatku byl přislíb pomoci při dopadení vraha jejího otce. Vraha se najít nepodařilo, navíc Bethlen po dlouhé chorobě zemřel. Měla dvaadvacet let, když se provdala podruhé a stala se manželkou Štefana Kuna, sedmihradského šlechtice. Mária byla krásná, měla ráda poezii, byla dobrou jezdkyní a na rozdíl od svého muže byla vzdělaná a inteligentní. Kun se s její osobností nemohl vyrovnat. Po čase Mária od manžela utekla na hrad Déva. Kun hrad obléhal, ale Mária odolala. S Kunem se hned nato, po třech letech manželství, nechala rozvést. Byla to záležitost v té době zcela mimořádná, nicméně máriino protestantské vyznání rozvody umožňovalo.

Po rozvodu žila Mária Széchy na Muránském hradě se svojí mladší sestrou Evou a jejím manželem Illesházyim, který se stal po smrti Márie Drughetové právoplatným majitelem hradu. Mária byla přívrženkyní krále, Eva s manželem však byli přívrženci stavovského povstání Juraje I. Rákocziho. V té době se Mária začala stále častěji stýkat s Františkem Vesselényim, kapitánem Fiľakovského hradu. Oba se znali z doby máriina mládí a už tehdy jí Vesselényi projevoval svoji náklonnost. Byl však ženatý a máriin otec Juraj Széchy jakémukoliv vztahu všemožně bránil.

Po smrti máriiny matky byl Muránský hrad, díky přítomnosti stoupenců Juraje I. Rákocziho, baštou protihabsburského odporu. Proto Mária a František připravili plán na získání hradu. Jednoho večera se měl František tajně dostat do máriina pokoje. Plán však byl vyzrazen, na Vesselényiho čekali vojáci. Zajali ho a i se společníky uvěznili. Říká se, že Vesselényi musel podstoupit zkoušku oddanosti panovníkovi, kterou připravila samotná Mária. Jednoho dne dostal do vězení vzkaz: „Paní hradu Ti vzkazuje, že ruku svojí Ti dá a o majetek se rozdělí, jestliže se krále zřekneš a k Rákoczimu se připojíš“. Vesselényi prohlásil, že raději zemře, než by přestoupil na stranu Rákocziho. Obstál tím ve zkoušce a zároveň získal oddanost Márie. V květnu 1644 zemřela Vesselényiho zákonitá manželka Žofia Bosniaková, která žila na hradě Strečno. V srpnu 1644 byli František a Mária v Muráni oddáni a Vesselényi se stal pánem hradů Muráň, Ľupča a Balog. Toto období bylo vrcholem slávy Muránského hradu a je nazýváno Zlatým věkem hradu Muráň. Vesselényi byl zakrátko povýšen do baronského stavu a v roce 1655 se stává uherským palatinem. To byla druhá nejvýznamnější osoba po králi a Muránská Venuše byla v Uhersku první ženou po královně. Hrad byl přestavěný s nebývalou pompou a nádherou. V té době tu vznikly všechny barokní stavby a nákladně byl přestavěný i renesanční  széchyovský palác. Vesselényi nechal vybudovat nemocnice v Muráni, Jelšavě i v Pohorelé. Muráň ožil. Jezdil sem výkvět uherské šlechty, velmoži, zemani a grófové ze všech krajů.

V roce 1657 se vlády v Uhersku ujal Leopold I. Omezoval výsady šlechty a nedodržoval Zlatou bullu. Tím pobouřil a proti sobě postavil šlechtu celé země. Vesselényi zorganizoval spiknutí, které však bylo prozrazeno. Od veřejné popravy ho zachránila předčasná smrt v květnu 1667. Majetek Márie Széchy byl zkonfiskovaný a Mária byla uvězněna. Bylo s ní krutě zacházeno, byla zbavena všech práv. Zemřela 18. června 1679. Její smrtí zhasla i sláva Muránského hradu.

Tolik tedy historická fakta. Proč Mária nechala vybudovat cestu, která nese její jméno? Dnes už bychom asi marně hledali odpověď na tuto otázku. Cesta rozhodně nevznikla proto, aby mohla Mária jezdit za Františkem na Fiľakovský hrad. Vesselényi byl ženatý a dodržoval přísahu manželské věrnosti. Mária však často navštěvovala Kyjatice, Babinec a Kraskovo. Místa při cestě, kde vlastnila rozsáhlé nemovitosti. Tam se zřejmě oba setkávali. Naopak Vesselényi při svých toulkách zavítal až k hradu Muráň. Muránčané ještě dnes nazývají pramen vody u cesty do Tisovce (lokalita Peprovice) pramenem milenců. Jisté je však to, že cesta nevznikla v roce 1644, jak se uvádí na turistických směrovkách. Z výše uvedených historických skutečností vyplývá, že letopočet jejího vzniku musíme posunout asi o osm let nazpátek.

Kdo a kdy vytáhl na světlo boží někdejší podobu Cesty Márie Széchy? Dá se zjednodušeně říci, že to tak zkomponovali historici. V turistickém průvodci ČSSR, Svazek 51/b, Slovenské rudohorie stredná časť (Zdeno Hochmut a kolektiv, rok vydání 1968, Šport, vydavateľstvo SV ČSZTV Bratislava), se na straně 56 píše: „Značka přichází do oblasti (Slovenského rudohoří) z Rimavské kotliny a Fiľakova a je součástí 64 km dlouhé červené magistrály, která po celé délce sleduje starou historickou vojenskou cestu, která spojovala Fiľakovský hrad s Muránským a nesla jméno své budovatelky, grófky Márie Széchy. Místní lidé dodnes toto staré označení používají.“

Cesta Márie Széchy se stále více dostává do podvědomí místních lidí i turistů, kteří k nám zavítají. Bude však zapotřebí vynaložit ještě spoustu úsilí a prostředků, než bude celý projekt dotažen do úplného konce.

********************************************************************************

To byl tedy pohled do minulosti. Jaká je dnešní podoba Cesty Márie Széchy? Celá trasa (to znamená vzdálenost mezi Muránským a Fiľakovským hradem) je dlouhá 77 kilometrů. Výškový profil je zřejmý z obrázku. Pro zdatného turistu by to znamenalo dva dny šlapat od rána do večera a to ještě v letním období, kdy je dostatečně dlouhý den. Tím chci naznačit, že zvládnout trasu takovýmto způsobem nemá pražádný smysl. Nezbude vám čas na nic jiného než na chůzi samotnou. Přitom na každém kilometru lze spatřit něco zajímavého, ať už je to historická či přírodní zajímavost. Proto by bylo nanejvýš neprozřetelné zaměňovat cestu s dálkovým pochodem. Po zkušenostech získaných během putování bych volil jednu z variant: Buď úměrně prodloužit čas věnovaný akci nebo (dle mého názoru lepší řešení) cestu absolvovat po částech. Spojit vždy určitý úsek s prohlídkou okolních míst. Zcela přirozeně se tak nabízí spojení cesty v úseku Muránský hrad – Trstie s návštěvou Národního parku Muránska planina nebo úsek mezi Rimavskou Sobotou a Fiľakovem spojit s poznáním zajímavých míst Cerové vrchoviny. Já sám jsem si vybral variantu dvoudenní. To proto, že některá místa na trase jsem už v minulosti navštívil a nejsou mi neznámá.

Poslední říjnovou sobotu se vydávám na cestu. Chata Zámok, kde jsem strávil noc, stojí přímo pod Muránským hradem. Je tu také první směrovka s nápisem Cesta Márie Széchy. Škoda, že jako poslední z cílových míst není uveden Fiľakovský hrad, informace by tak byla stoprocentní. Včera skončilo dlouhé a překrásné babí léto. Po mnoha týdnech si oživuji, jak vypadá zatažená obloha. Není to ovšem skutečnost, kterou bych vítal s povděkem. Přinejmenším budu muset oželet překrásné rozhledy z mnoha míst na trase.

O historii Muránského hradu, respektive o historii do doby Zlatého věku Muráně, se v předchozí části hovořilo. Co může spatřit dnešní návštěvník? Muránský hrad patří mezi nejrozsáhlejší a nejvýše položené hradní zříceniny (935 m.n.m.) na Slovensku. V letošním roce byla dokončena oprava vstupní brány, ta už důstojným způsobem vítá návštěvníky. Na hradě je rozmístěno velké množství informačních tabulí. Podávají ucelené informace nejen o historií hradu, ale také o přírodě Národního parku Muránska planina. Nově rozmístěné tabulky pak označují jednotlivé hradní objekty, ze kterých zbyla jen torza. Hradní zřícenina je zároveň úžasným rozhledovým místem. Vyhlídky na severní a jižní straně hradu jsou nově opravené. Vyhlídky na západní a východní straně hradu jsou osazeny informačními tabulemi s reliéfy krajiny, které umožňují orientovat se v terénu. Za pěkného počasí můžete na východě spatřit nejvyšší vrcholy Stolických vrchů (Stolica, Kohút), na severu Kráľovu holu, na západě Muránskou planinu, na jihu pak část Stolických vrchů okolo Trstia, Muránskou brázdu a část Muránské planiny.

Zde tedy Cesta Márie Széchy začíná. Kolem chaty Zámok scházím dolů do Muráně. Tento úsek je zároveň Naučnou stezkou k Muránskému hradu. Osazena je informačními tabulemi s různými náměty. Vždy se zastavuji u té, která přibližuje geologii Muránské planiny. Miniexpozice hornin (vápenců a dolomitů různého geologického stáří), ze kterých je toto území vybudováno.

Cesta z hradu do obce Muráň (394 m.n.m.) trvá necelou hodinu. Historie obce se úzce prolíná s historií hradu. Na náměstí a v jeho nejbližším okolí je několik nových, skutečně pěkně vyhotovených informačních panelů, kde se může návštěvník s bohatou historií obce seznámit (bez nadsázky vyčerpávajícím způsobem). Další panely pak seznamují návštěvníky se zajímavostmi Muránské planiny. Informační středisko národního parku je v rekonstrukci, otevřeno by mělo být po Novém roce.

Červená značka mě vyvádí polní cestou z Muráně. Krátké stoupání, strmý sestup a přicházím do Muránské Lehoty. Obce, jejíž existence je dokladována už v roce 1453. Za obcí začíná stoupání na Čierťaž, táhlý kopec s překrásným bukovým porostem. Za vrcholem se ocitám na loukách, odkud je možné spatřit ty nejkrásnější pohledy na Muránskou planinu a masív Kráľovej hole. Rozhled ze všech nejkrásnější je pak ze sedla Nemcová (918 m.n.m.). Skutečně stojí za to zastavit se a vychutnat si tu nádheru. Teprve při pohledu z určité vzdálenosti člověk pozná, proč v názvu tohoto geomorfologického celku je slovo planina.

Mírně zvlněným hřebínkem bez rozhledů pokračuji na Tri chotáre. Podle mě jich tu je víc, ale počítat se mi je nechce. Cestou do sedla Korimovo se na několika místech otevírají pohledy do okolního kraje, ten nejhezčí je určitě na Stolicu a Kohúta. Ze sedla je omezený výhled k Tisovci a na Veporské vrchy. V lese nad sedlem se zpracovávají polomy a značení je stejně prořídlé jako les, je třeba bedlivě ho sledovat. Se stoupajícími výškovými metry les houstne a následně se mění v prales. To už se objevují podmáčené paseky a louky s typickou mokřadní květenou. Dostávám se k hranici Přírodní rezervace Trstie, která ještě leží v ochranném pásmu Národního parku Muránska planina. Přírodní rezervace Trstie je územím, kde se zachovaly přirozené slatinní a rašelinní biocenózy, ve kterých se vyskytují vzácné druhy rostlin a živočichů. Za zmínku stojí alespoň tetřev hlušec, tetřívek malý, z rostlin pak masožravá rosnatka okrouhlolistá, u té se jedná o jedno z nejvýše položených míst výskytu na Slovensku. Do prapodivných tvarů zde vyrostly buky a břízy. Některé z nich bych bez váhání nazval uměleckými díly.

Přicházím k rozcestí značených cest. Znám toto místo a vím, že se vyplatí udělat krátkou odbočku. Červená vede přímo k vrcholu Trstia, žlutá míří k chatě na Trstie. Ideální místo k odpočinku. Stolky, lavičky a pramen velmi chutné vody. Od chaty je pěkný pohled na Veporské vrchy, kterým dominuje Klenovský Vepor. Vrchol s morbidním tvarem rakve, ze kterého je neuvěřitelně krásný pohled na Západní a Nízké Tatry. Vidět je také Hradová, vápencový kopec nad Tisovcem. Na zápraží chaty nacházím vrcholovou knihu, poslední zápis je zhruba jeden měsíc starý. Příliš turistů sem mimo hlavní turistickou sezónu nechodí. (Z Muráně k chatě 4,5 hod.)

Doplňuji energii ze svých zásob, sedím a přemýšlím. Napadá mě otázka vcelku logická. Proč jezdila Mária Széchy přes Trstie? Vždyť Rimavskou kotlinou vedla pohodlnější obchodní cesta. Další otázka, kterou dnes těžko někdo zodpoví.

Pokračuji po žluté a po chvilce stojím na vrcholu Trstia (1121 m.n.m.), kde se znovu setkávám s červenou značkou. Dále cesta klesá jedním z hřebenů. Při pohledu na okolní lesy mohu plně vychutnávat barvy podzimu. Je úžasné, co dokáže příroda vyčarovat z monotónní letní zeleně během podzimních měsíců. V tomto úseku jsou dva dobře označené prameny vody. Za rozcestím Kvakov vršok (863m.n.m.) přicházím na louku, ze které se otevírá pohled do údolí Rimavy a na Klenovské vrchy. Rozeznávám dva nejvýraznější, Sinec a Ostrou. Viditelnost směrem k jihu je silně omezena zamlžením, na východě více tuším než vidím vrchol Železníku s jeho charakteristickým skoseným tvarem.

Dostávám se do obce Polom. Tady se zastavil čas. Jediným stavením, které není možné označit za letité, je bývalá hospoda, dnes už značně zdemolovaná. Vzbuzuji zájem, turista je tu nejspíš vzácným úkazem. Jeden z občanů se se mnou dává do řeči. Říká, že hospodu zavřeli už dávno, nedaleký rekreační objekt Březina zlikvidovali, není tu nic. Vůbec nic. Upozorňuje mne na důležitou skutečnost. Po několika stovkách metrů budu procházet objektem statku, kde volně pobíhají psi. A je to tak. Musím se dostat přes smečku asi deseti čuvačů. Ti zde plní úlohu pasteveckých a strážních psů. Objevuje se však jejich majitel a ten psy pacifikuje.

Rozcestí Láz, kde se připojuje zeleně značená cesta z Hnúšty. Hned za rozcestím místo, které je v mapě označeno jako vyhlídka. Vidět je však zase jen Železník, počasí jakékoliv další rozhledy maří. Brezina (632 m.n.m.). Tak tady někde stávalo ono rekreační středisko. Což o to, místo je to pěkné, určitě vhodné pro postavení stanu a nocleh. Marně však pátrám po zdroji vody. (z Trstia 2,5 hod.)

Serpentinami lesní cesty klesám k sedlu Brezina, kde křižuji silnici Hnúšta – Jelšava. Další tři kilometry vede cesta lesem, bez jediného rozhledu. Následující úsek už tak nezáživný není. Cesta les opouští a vede jeho okrajem. Místy se otevírají široké rozhledy směrem k východu. Ovšem dnes není den, kdy by se dala viditelnost počítat v desítkách kilometrů. Míjím samotu, kde opět volně pobíhají psi. Majitelka je s omluvou odvolává a navíc ochotně vyhovuje mé žádosti o doplnění zásoby pitné vody.

Zmiňoval jsem se o tom, že celou cestu je možné rozdělit na několik kratších úseků a ty pak spojit s návštěvou zajímavých míst v jejím okolí. Sedlo Prievady, do kterého přicházím (z Breziny 1:45 hod.), je příkladem místa, kde lze cestu ukončit nebo naopak odtud pokračovat. Je tu zastávka autobusu, projíždí tu spoj z Rimavského Brezova. Směrem do údolí Rimavy je několik minerálních pramenů, jeden přímo u silnice, necelý kilometr pod sedlem. Je tu i další zajímavost, která určitě stojí za shlédnutí. Dva kilometry od sedla (po silnici vlevo) jsou Kyjatice. Milovníci historie velmi dobře znají tuto obec. V její blízkosti bylo odkryto téměř dvě stě hrobů popelnicového pohřebiště z let 1100 až 700 před naším letopočtem. Nálezy byly tak bohaté, že podle Kyjatic se nazývá celá kultura daného vývojového typu v podmínkách střední Evropy. Nálezy připomíná Památník lidu kyjatické kultury. Dominantou dnešní obce je románsko – gotický kostel ze 13. století, renesančně upravený v roce 1637. Jeho hodnotu znásobují nástěnné malby ze 14. a 15. století. Kostel je národní kulturní památkou.

Ze sedla Prievady pokračuje cesta lesem k rozcestí Klinovo (připojuje se tu značená cesta z Rimavského Brezova). Mám trochu problém s nalezením dalšího směru cesty, posléze objevuji značení na rozhraní pole a lesa. Schyluje se k večeru, musím si najít vhodné místo pro bivak. Příliš možností nemám, po chvíli usínám pod mohutnými buky v lese.

Vstávám brzy, mám před sebou ještě dlouhou cestu. Les brzy končí a další úsek vede po silnici. Míjím odbočku do Kraskova. Ti, kteří prahnou po návštěvě historických památek, mohou udělat krátkou odbočku a prohlédnout si raně gotický evangelický kostel, postavený na místě staršího kostela ze 13. století. Uvnitř se dochovaly nástěnné malby ze 14. století. Zajímavostí je opevnění kostela vysokou zdí.

Dva kilometry po asfaltu mám za sebou, odbočuji k samotě Bolfovo. Brzké nedělní ráno a opět psi, zbavuji se jich s pomocí výstražně zvednuté ruky, ve které svírám veliký balvan. Les a čtyřkilometrový úsek silnice, během něhož procházím obcí Horné Záhorany. (ze sedla Prievady 2:15 hod.) Ve všední den je tu možnost doplnění zásob, přímo u silnice je studna s pitnou vodou.

Nezáživné šlapání po asfaltu končí, značení uhýbá do lesa. Nacházím se v oblasti Pokoradzské tabule, která je součástí Revúcké vrchoviny. Klikatící se lesní cesta mě po půlhodině přivádí k informační tabuli s nápisem ´Prírodná rezervácia Pokoradzské jazierka´. Dovídám se, že jde o nejcennější oblast Pokoradzské tabule. V chráněném území se nacházejí tři zamokřené terénní deprese (jezírka), kde se vyskytují vzácné rostliny a živočichové. Součástí chráněného území jsou i skalní teplomilné stráně nad jezírky s výskytem kriticky ohrožených druhů rostlin.

V dalším úseku mám potíže se značením, několikrát se musím vracet a hledat správný směr. Značka asi kilometr sleduje vedení vysokého napětí a poté pokračuje vpravo po silnici. Ta stoupá a v místě, kde kulminuje, se otevírá pohled do Rimavské kotliny. V obci Nižná Pokorádz značka silnici opouští a do Rimavské Soboty přicházím polní cestou. (z Horných Záhoran 2:45 hod.)

Průchod Rimavskou Sobotou je bezproblémový. Značená cesta vede kolem železniční stanice a kolem autobusového nádraží. Vyhýbá se ovšem historickému středu města. Pokud se chce návštěvník s historickým centrem seznámit, musí z cesty odbočit. Zdaleka viditelné kostely na náměstí ho spolehlivě nasměrují. Tam také najde Informační centrum.

Popisovat bohatou historii města a zmiňovat se o všech pamětihodnostech by bylo nad rámec tohoto povídání. Vřele doporučuji návštěvu Gemersko – malohontianského múzea, které se nachází v objektu bývalých dělostřeleckých kasáren. Zde je možné spatřit vzácné sbírky přibližující přírodu, historii, etnografii a výtvarné umění regionu.

Z Rimavské Soboty šlapu po silnici k rekreačnímu komplexu Zelená voda – Kurinec. (1,5 hod. od žel. stanice Rimavská Sobota) V letní sezóně tu má návštěvník k dispozici vše, co k rekreačnímu zařízení patří. Koupání, občerstvení, je tu možné stanovat. Na pravém břehu vodní nádrže se rozprostírá Národní přírodní rezervace Kurinecká dubina. Je typickou ukázkou nížinných lesů Slovenska. Kromě starých dubů (nejstarší asi 300 let) se tu nachází hnízda vzácných ptáků.

Lesem a kolem potoka vede cesta do Dúžavy. V obci je krásná, sto let stará zvonice. Žel, zohyzděna je tlampačem místního rozhlasu. Kolem hřbitova mířím do polí a do lesa k rozcestí Majša. Les po chvíli končí, polní cesta mě přivádí k dalšímu rozcestí Nad Mojínskou kyslou. Směrovka upozorňuje na pět minut vzdáleny minerální pramen. V hustém trnkovém porostu je těžké najít nějakou cestu, natož minerální pramen. Měl jsem na minerálku chuť, hledal jsem ji dobrých dvacet minut, leč nenašel.

Cesta pokračuje loukami. Z některých míst by byl zcela určitě pěkný rozhled do Lučenecké kotliny, ale v pochmurném podzimním počasí nevidím zhola nic. Louky opět vystřídal les, který se následně mění v jakýsi lesopark, tvořený zvláštními duby. Teprve podle chlupatých čepiček plodů poznávám, že se jedná o dub cer, strom běžný na jihu Evropy. Pátrám v paměti: Dub cer, Cerová vrchovina… ano, je to tak! Nacházím se na Cerové vrchovině a podle tohoto stromu dostalo pohoří název. Na samém konci lesoparku roste exemplář, který by byl zcela jistě ozdobou kteréhokoliv arboreta.

Rozcestí Trojchotár. (ze Zelené vody 4 hod.) Polem, okrajem lesa a následně lesem přicházím k chatě Bučeň. V lese se značení ztrácí, je třeba pozorně sledovat cestu. Ještě chvíli šlapu lesem a jsem na silnici, která v serpentinách stoupá na Velký Bučeň (514 m.n.m.). Průseky před vrcholem nabízejí rozhled do Lučenecké kotliny. Nepochybuji o tom, že za pěkného počasí bych viděl hodně daleko. Samotný vrchol je bez rozhledů.

Cerová vrchovina je pohoří, kde se na mnoha místech dochovaly stopy vulkanické činnosti v podobě čedičových lávových proudů. Velký Bučeň je jedním z těchto míst. Není problém najít tady podivně vytvarované kousky lávy. Jeden takový, v podobě ulity, si odnáším jako suvenýr. Na vrcholu Velkého Bučňa stávala dřevěná strážní věž Fiľakovského hradu. Dnes se tu nachází radarové zařízení pro řízení letového provozu.

Sestup je strastiplný. Úzký průsek lesa, kterým cesta vede, je vybagrovaný. Musím hledat průchod okolním porostem, který se podobá džungli. Podobné je to i dále, cestu už hodně dlouho nikdo neprořezával. Nakonec se přece jen z hustého porostu vymotávám a přicházím do obce Bulhary. Přede mnou jsou poslední tři kilometry cesty. Do Fiľakova vcházím kolem zrenovovaného židovského hřbitova. U železniční zastávky Fiľakovo – mesto je poslední (či spíše první) směrovka s nápisem Cesta Márie Széchy. Ke skutečnému konci cesty, k Fiľakovskému hradu, je to jen pár kroků.

******************************************************************************

Legenda:   lokalita ( km / m.n.m.)

1. Muránský hrad (0,0 / 935)

2. Muráň (4,0 / 394)

3. Muránska Lehota ( 5,5 / 380)

4. Nemcová (8,5 / 918)

5. Tri chotáre (10,0 / 963)

6. Sedlo Korimovo (12,0 / 955)

7. Trstie (16,0 / 1121)

8. Kvakov vršok (19,5 / 862)

9. Polom (22,0 / 694)

10. Brezina (23,5 / 632)

11. Sedlo Prievady (29,0 / 495)

12. Klinovo (32,0 / 498)

13. Bolfovo (36,5 / 420)

14. Horné Záhorany (40,0 / 472)

15. Nižná Pokorádz (47,0 / 342)

16. Rimavská Sobota, žel. st. (51,0 / 208)

17. Kurinec (55,0 / 213)

18. Dúžava (57,5 / 230)

19. Nad Mojínskou kysľou (61,5 / 321)

20. Trojchotár (65,0 / 359)

21. Chata Bučeň (69,5 / 430)

22. Velký Bučeň (71,5 / 514)

23. Bulhary (73,5 / 215)

24. Fiľakovo (77,0 / 192)

 

****************************************************************************************************

Informace na cestu

Trasa: Náročné stoupání v úseku Muránska Lehota – Trstie, ostatní úseky lze označit jako středně náročné. Značení je v celém úseku dobré, zvýšená pozornost je nutná pouze v oblasti Velkého Bučně. V úseku Tri chotáre – Klinovo lze na mnoha místech bez problémů sestoupit do údolí Rimavy.

Mapy: Cesta Márie Széchy je vyznačena v mapách VKÚ Harmanec:

č. 135 (Stolické vrchy – Revúca)

č. 141 (Cerová vrchovina – Lučenec)

č. 144 (Bodvianska pahorkatina – Rimavská Sobota)

 

Možnosti ubytování

45 minut od Muránského hradu (Velká lúka – Piesky) je možnost táboření, pramen vody je u chaty Zámok pod Muránským hradem

Penzion Muráň (tel.: +421 584 494 440)

Brezina, bývalý rekr. objekt. Vhodné místo ke stanování (je však nutné mít s sebou zásobu vody)

Rekreační oblast Kurinec – Zelená voda (možnost stanování)

Rimavská Sobota, Fiľakovo (ubytování různé kvality lze vyhledat bez problémů na internetu)

Spojení

Muráň: autobusová linka z Popradu do Revúce (do této autobusové linky je možné přistoupit v železniční stanici Červená Skala na trati Banská Bystrica – Brezno – Margecany).

Poznámka: po dohodě s řidičem je možné vystoupit v sedle Javorina nad Červenou Skalou. Odtud značenou cestou po vrstevnici na Velkú lúku a k hradu

Fiľakovo: rychlíková zastávka na železniční trati Bratislava – Zvolen – Košice. Autobusové spojení do Zvolena a Banské Bystrice.

Spojení do jiných míst na trase je třeba vyhledat individuálně dle plánu trasy.

********************************************************************************

Zdroje:

Slovensko I. Dejiny (Ján Tibelský a kol.)

Doprovodné texty map VKÚ Harmanec č. 135, 141, 144