Tatranský podzim rychle přichází a ještě rychleji odchází. Před dvěma týdny jsem popisoval posun léta k podzimu. Pár dnů uplynulo a vše je jinak. Podzim jakoby neměl rád sám sebe, šíleným tempem přechází do zimy. První ostrůvky nového sněhu, tráva pozbyla zlatavého odstínu. Když ji však osvětlí sluneční paprsky, je neuvěřitelně krásná…
Úterý. Apokalypsa má v mých představách neporovnatelně mírnější podobu než dnešní ráno. Předpověď slibuje protrhání oblačnosti ještě dopoledne, jenže to by tu musel být alespoň nějaký náznak změny. Není.
Půl jedenácté a první sluneční paprsky si prorážejí cestu závojem oblaků. Počasí se v horách může změnit během minuty, zažil jsem to mnohokrát. Znovu a znovu mě to překvapuje…
Cíl dnešní túry musím přizpůsobit časovým možnostem. Zubačkou vyjíždím na Štrbské Pleso a rychlými kroky mířím do Mlynické doliny. Je nejblíže.
Blížím se k vodopádu Skok a přemýšlím, kterou stranou vzhůru. Do Soliskového sedla a na hřeben Solisk? Nebo do Sedla nad Širokým žlabom a na některou z Bašt? Volím variantu první.
Do Soliskového sedla stoupám nepříjemným kameniskem. Neporovnatelně snazší výstup je tu v zimě, po sněhu. Ze sedla je to kousek na Mlynické Solisko. Snadno dostupný vrchol nabízející úžasné pohledy do Mlynické doliny.
Ještě ne zcela protrhaná oblačnost dává pohledům na Vysoké Tatry dramatickou podobu. Osvětlenou dolinou postupují stíny oblaků, krajina každou vteřinou mění svoji podobu. Stíny se trhají, spojují se, mizí. Divadlo v režii přírodních živlů, nikdo jiný než ony by něco takového nedokázal. Jak jsem v úvodu poznamenal, barva pozdně podzimní trávy je neuvěřitelně krásná v okamžiku, kdy ji osvětlí sluneční paprsky. To horské drama bych vydržel sledovat donekonečna…
Limitujícím faktorem je ovšem čas. Musím pokračovat o kousek dál. Sto metrů, možná dvě, je další Solisko. Štrbské. Odmítám lacinou cestu pod skalami a lezu přímo hřebenem, přes všechny hrby, hrboly a hrbolky (a také jeden skalní jehlánek). Malé rozcvičení, rozhýbání.
Štrbské Solisko, na rozdíl od Mlynického, nabízí mnohem širší pohledy i na stranu západní. Do Furkotské doliny, ke Kriváni. Furkotská dolina je mým velkým tatranským prohřeškem. Během posledních dvou – tří let, kdy intenzivně jezdím do Tater, jsem ji navštívil jen jednou. A to ještě krátce. Přitom je nádherná, nabízí mimořádně krásné túry a výstupy, není daleko od Štrbského Plesa. Napravím to určitě v nejbližší době a těším se.
Pod Štrbským Soliskem, těsně pod hřebenem, je řada skalních věžiček, skalních bloků, míst, která pohledy do Furkotské doliny ještě zviditelňují, zkrášlují. Obíhám, co se dá, fotografuji. Odpoledne se však chýlí ke svému konci, musím pomalu dolů. Přelézám Soliskový hrb, vystupuji na turisticky velmi oblíbený vrchol Predné Solisko a sestupuji na Štrbské Pleso.
Středa. Po čtvrté hodině ranní opouštím svůj base camp. Cestou na nádraží mě několikrát málem sfoukne poryv větru. Co to je? Silný vítr už tady dole, jaký bude nahoře?
Ze Smokovce na Hrebienok a dále do Malé Studené doliny. Nad Zamkovského chatou se dostávám nad hranici lesa. Zde už vítr nic neomezuje, řádí s plnou vervou. Musím se přidržovat balvanů, aby mě nesmetl, a pomalu postupuji dál. Potají věřím, že sluneční paprsky mohou vítr uklidnit, že může být ve vyšších polohách doliny mírnější. Je to tak.
U Téryho chaty je rychlost větru přijatelná a mohu pokračovat dál. Připraveny mám dvě varianty další cesty. Výstup na Ľadový štít nebo na Prostredný hrot. Na Téryho chatě se formuje sestava dvou vůdců se dvěma klienty mířící právě na Ľadový štít. Nebýt na tak exponovaném místě, ve větrných podmínkách sám, by bylo nespornou výhodou. Půjdu na Ľadový štít.
Postupuji k závěru Malé Studené doliny, pod Sněhový štít. Balvany, suťoviska, porost už žádný. Ostrůvky nového sněhu, krajina ve velké nadmořské výšce jakoby se nemohla dočkat zimy. Občasným slunečním paprskům se daří eliminovat jakýsi smutek z krajiny vycházející. Proč smutek? Vůbec nevím…
Rampou do Ľadové priehyby, občas již po sněhu. V Ľadové priehybe, sedle pod závěrečným výšvihem na Ľadový štít se přioblékám, rozhlížím, fotografuji. Vítr je stále silný, ale únosný. Mohu pokračovat na vrchol. Pořád mám náskok před čtveřicí následovníků a je to dobře. Nechci, aby si vůdci mysleli, že je sleduji, nemají to rádi. A já to nepotřebuji, cestu dobře znám.
Hranou k Ľadovému koni. Tak je pojmenováno obtížnější místo v závěrečném stoupání k vrcholu. Exponovaná hrana, pěkné popolézání, někteří klienti horských vůdců prý místo překonávají skutečně obkročmo, jako na koni.
Od mé poslední návštěvy na vrcholu přibyla schránka s vrcholovou knihou. Kovový triangl zůstal. Zajímalo by mne, kdy se tu objevil, zda to byla původně rozhledová růžice… teď tu straší, asi by ho měli odnést dolů…
Ze strany Javorové doliny na mě dorážejí silné poryvy větru. Uvažoval jsem o tom, že přímo po hřebeni budu pokračovat na Malý Ľadový štít nebo na straně Javorové doliny kousek sestoupím a budu pokračovat na Sedielko. Turistický přechod mezi Javorovou dolinou a Malou Studenou dolinou.
Sestupovat na stranu Javorové doliny by ovšem nebylo rozumné. A po hřebeni? Jsou tu dvě obtížná místa, z této strany na sestupu… ne. Až budou přijatelnější podmínky.
Mezitím na vrchol přicházejí vůdci s klienty. Říkají, že budou pokračovat po hřebeni. Navazují si klienty mezi sebe, nic neponechávají náhodě. Jejich příprava na postup hranou mě utvrzuje v tom, že jsem se rozhodl správně. Sám sebe jistit nemohu.
Počasí neumožňuje setrvat na vrcholu dlouho. Sestupuji zpět stejnou cestou, vracím se k Téryho chatě.
Mám čas. Mohl bych si ještě prohlédnout nástupovou cestu k Dubkeho lávce, tou vede cesta na Prostredný hrot. Bude-li zítra přijatelné počasí, pokusím se na Stredohrot vystoupit.
Prostredný hrot (společně se Žlutou stěnou, která je jeho jakousi předsunutou hradbou) je mohutný vrchol tyčící se přímo nad Téryho chatou. Jedna z dominant Malé Studené doliny. Stejně tak ovšem dominuje pohledům od Zbojnické chaty ve Velké Studené dolině.
Od Téryho chaty mířím do Dolinky pod Sedielkom. Zde začíná žlab vedoucí do Štrbiny za Žlutou stěnou, která ji odděluje od Prostredného hrotu. Ze štrbiny třeba pokračovat hranou a krátkou stěnou na Dubkeho lávku. Tak je pojmenována suťovisková rampa určující další cestu k vrcholu.
Prohlížím si žlab vedoucí do Štrbiny, snažím se pohledem poodhalit i obtížnosti další cesty. Překvapuje mě její délka. Rozhodně nebudu na vrcholu za hodinu ani za dvě.
Dobře. Zítra tu musím být brzy.
Čtvrtek. Ještě včera jsem si ve Starém Smokovci přečetl zprávy Horské služby. Byla mezi nimi výstraha varující před nárazovým větrem ve středu a ve čtvrtek. Ve středu jsem si ho užil, ve čtvrtek má být ještě silnější. Uvidím. Třeba to bude stejné jako včera a nahoře bude mírnější.
Nad Zamkovského chatou, nad hranicí lesa se předpověď naplňuje. Vítr je mnohem silnější než včera a několikrát mě poráží na zem. Ne. Toto není bezpečné, vrátím se.
Míjí mě trojice mužů, mají přilby na hlavách, postupují však dále. Říkají, že chtějí na Prostredný hrot. Viklají mé rozhodnutí vrátit se, pokračuji za nimi dále. A je to anabáze. Každou chvíli se skrčit za balvan a počkat, až poryv větru zeslábne. Pomalý postup, velmi pomalý. Se stoupajícími výškovými metry však vítr slábne.
Trojice míří k Téryho chatě. Já jsem však včera objevil daleko kratší nástupovou cestu ke žlabu padajícímu ze Štrbiny za Žlutou stěnou. Cestu si zkracuji minimálně o hodinu.
Výstup do štrbiny není tak složitý, v některých místech však nepříjemný. Bylo by nestoudné vynechat vrchol Žluté stěny, je to jen pět minut.
Vrchol Žluté stěny tvoří krátký hřeben ostrých věžiček. Na některé se dá vylézt, nabízejí malebné pohledy do Malé Studené doliny a především na masív Lomnického štítu, Pyšných štítů a Baraních rohů. Všech pět Spišských ples mám jako na dlani, překrásné.
Pohled na stranu druhou, k Dubkeho lávce je však jiný. Ještě více zde vyniká mohutnost Prostredného hrotu a délka výstupové cesty. Kalkuluji čas. Musím odpoledne cestovat zpět, ráno musím být v práci, časově je to zcela na hraně. Ne. Dnes to nepůjde. Nechám to napříště, kdy budu mít času dostatek a celou výstupovou trasu si budu moci plně vychutnat. Možná to už nebude letos, hory brzy pokryje sníh a kdo ví, jak je cesta zdolatelná v zimě…
Trávím dlouhé chvíle na Žluté stěně. Je to tu za větrem a je tu příjemně. Sluneční paprsky dnes nejsou ničím stíněny. Jejich síla posunula dolinu o pár dnů zpět. Do podzimu. Do zlatavého podzimu, po kterém v předchozích dvou dnech už nebylo ani stopy…
wellmi krásne!
díky!
„Když ji však osvětlí sluneční paprsky, je neuvěřitelně krásná…“
je. a ešte je celkom pekne hladkacia 😎
„Trávím dlouhé chvíle na Žluté stěně.“ ano? 😯 😎 😯
fotečky pekné, tráva zlatistá, svetlo dramatické. zaujal ma pohľad na Malú Studenú dolinu zo Žltej steny. dík moc.
„Znovu a znovu mě to překvapuje…“ to je dobre 😎
Hm, zase toľko krásnych fotiek… ja sa už tuším budem niekedy musieť do tých Tatier vybrať! 😉
vyber, rád ti některá krásná místa ukážu… 😉
tuším aj tvoja najmilenejšia sa tam chystá 😉