Z Hané na Velehrad

Velehrad

Velehrad

Mí prarodiče žili v malé vesnici na Vyškovsku, na pomezí Hané a Slovácka. Jezdíval jsem tam každé prázdniny. Těšil se na chvíle, kdy děda zabalí batoh a společně vyrazíme na výšlap do okolních lesů.  

Od dědy a babičky jsem se dovídal spousty zajímavých věcí. Z nich mi v hlavě utkvěla zvláště jedna: v době první republiky chodívali poutníci ze vsi každoročně na cyrilometodějskou pouť na Velehrad… 

Z Moravských Málkovic na Velehrad! Jako malý jsem měl pocit, že se jedná o podstatnou část nekonečna a něco takového jsem si vůbec nedokázal představit. Putování na Velehrad zůstalo v mé hlavě synonymem něčeho velkého, určeného pro ty nejschopnější.

V pozdějším věku mě několikrát napadlo, že bych se mohl na Velehrad vydat, projít trasu předválečných poutníků. Myšlenka z hlavy nevypadla a napadla mě i koncem minulého týdne. Protože jsem nic jiného v plánu neměl, a co víc, předpověď slibovala nádherný den babího léta, bylo rozhodnuto.

Možnost získat informace od pamětníků se nenabízela. Žádné neznám. Ani moje maminka si na žádné užitečné podrobnosti nevzpomenula. Jen kudy vedl začátek cesty. Ani ji nenapadlo, koho se zeptat. Musel jsem tedy improvizovat.

V mapě jsem se snažil vytipovat směr cesty, procesí zcela jistě volilo trasu nejkratší a nejjednodušší. Prvním cílem byla nepochybně kaple na Jezírku, poutním místě nepříliš vzdáleném od vsi. Odtud už je možné pokračovat napříč hřebenem Litenčických vrchů a přes nejvyšší bod pohoří, Hradisko, sejít do údolí říčky Litavy. Toto údolí odděluje Litenčické vrchy od Chřibů. Odtud pak vystoupat na Buchlov a sejít z hřebene Chřibů na Velehrad.

Délka této trasy je kolem padesáti kilometrů. Nepředpokládám, že ji procesí absolvovalo během jediného dne. Putování na Velehrad nebylo turistickým závodem a procesí muselo plnit i jiné zbožné úkoly.

Po podrobném prozkoumání mapy jsem navíc dospěl k názoru, že není nutné striktně se držet trasy poutníků. Mohu ji přizpůsobit svým požadavkům a poznat tak místa, kam moje noha dosud nevstoupila. Nepůjdu přes Buchlov. Hřeben Litenčických vrchů přejdu, na rozdíl od poutníků, ve směru západo-východním a nasměruji si to na Brdo, nejvyšší vrchol Chřibů. Stojí tam pěkná rozhledna a nabízí úchvatné pohledy do celého Slovácka.

Jediným nevyřešeným problémem je kilometráž. Odhaduji, že délka cesty bude kolem pětapadesáti kilometrů. Skutečnost ovšem může být jiná. Něco jiného je výpočet z mapy, něco jiného reálná kilometráž. To druhé, bez výjimky, nenabývá hodnot menších. Z toho vyplývají i možnosti spojení. Vyjít mohu nejdříve v 7:15, poslední autobus z Velehradu jede v 18:40.

Moravské Málkovice, pondělí, 7:15

Zapínám GPS a vyrážím. Přes pole k lesu, kterému místní neřeknou jinak, než Háj. První zajímavost je kousek za obcí. Nová věc, chráněné území! Tady, kde antropogenní činnost krajinu změnila k nepoznání. Přírodní památka Nad Medlovickým potokem chrání  jižně orientované svahy s teplomilnou květenou. Zajímavé, muselo se to tu změnit. Dřív jen pole a pole, teď tohle. Co je však mimořádně zajímavé, objevil se tu prý bolševník velkolepý. Musím se mojí maminky zeptat, zda v oblečení, ve kterém chodila kolem Chebu, nezašla sem ;-) .

Moravské Málkovice

Moravské Málkovice

Stoupám k lesu. Po včerejším celodenním jezdění na kole cítím každý krok. Bude to dnes náročné, přitom je třeba dodržet určité tempo, abych nespal na Velehradě pod bazilikou.

Okrajem Háje, kolem stařičkého dubu, který měl můj děda nesmírně rád, mířím k jižnímu konci lesa. Tady někde se nachází pramen vody, kterému místní říkají Duchnová studánka (duchna = peřina). Chodíval jsem sem s dědou, kamarády. Místní nadšenci pramen udržovali a upravovali do vzhledné podoby.

Jak dlouho jsem tu nebyl? Pětadvacet let? Tak nějak to může být. Duchnovou studánku bez problémů nacházím, cesty lesem se ani po letech nezměnily. Stále je upravena, místní ji mají skutečně rádi. Jen nevím, jak je to s kvalitou vody. Jeden čas byla vlivem hnojení okolních polí téměř nepoživatelná…

Švábenský dub

Švábenský dub

Duchnová studánka

Duchnová studánka

Třeba jít dál. Následující úsek cesty bude orientačním oříškem. Tuto část Háje jsem nikdy neznal. Podle mapy musím klikatě projít na protilehlý konec lesa a tady se napojit na červeně značenou turistickou cestu.

Oceňuji se výbornou. Projít tak hustým lesem a trefit se přesně do místa, kam jsem dojít chtěl, opravdu se musím pochválit. Pět set metrů přes pole a jsem na Jezírku.

Jezírko, poutní kaple

Jezírko, poutní kaple

Poutní kaple tu stále stojí, navíc je pěkně opravena. Nedaleko odtud musí být hájovna a u ní pramen vody, které se říkalo Zdravá. Cestu si však nepamatuji a ani nevím, kde ji hledat.

Po chvíli příjemné překvapení. Cesta vede přímo kolem hájovny, přímo kolem pramene. Mám velkou radost. Našel jsem všechna místa, která jsem jako malý s dědou navštívil, která jsem vždy chtěl znovu najít a podívat se k nim.

Zdravá Voda, pramen v kapličce

Zdravá Voda, pramen v kapličce

Zdravá Voda, kaplička

Zdravá Voda, kaplička

Další úsek je pro mne velkou neznámou. Nikdy jsem tu nebyl a nemám tušení, jak to tu vypadá. Bukovým lesem do Lhoty u Pačlavic a dále opět lesem až k rozcestí U Jelínka. To je nejspíš místo, kde se odděluje trasa moje a trasa původních poutníků. Oni směřovali na Hradisko a pod Chřiby, já budu pokračovat Litenčickými vrchy k východu.

Rozcestí U Jelínka je zároveň místem, kde mohu do reálu postavit celou moji další cestu. Údaj na směrovce, kilometráž k dalšímu cíli cesty je rozhodující. S ní mohu srovnávat všechny další vzdálenosti a zjistit, zda dnes na Velehrad vůbec dojdu. Tuším: bude-li to k hájence Vinohradčík patnáct a méně kilometrů, bude to dobré. V opačném případě vylezu na Brdo a vrátím se do nejbližší obce s autobusovým spojením.

Devět kilometrů. Ani se mi to nechce věřit. Že by tady platila zmíněná nerovnost? Že by reálná kilometráž zaostávala za teoretickou? Jsem mile překvapen…

Nekonečné listnaté lesy, jen sporadicky přerušené pásem polí. Tak vypadá moje cesta Litenčickými vrchy. Pohořím, které patří k území Vnějších Západních Karpat. Z bohatého zalesnění  vyplývá i minimum míst s rozhledem do krajiny. Ano, již při plánování cesty jsem si všiml, že v mapě není označeno v této oblasti jediné místo s rozhledem.

Krajina Litenčických vrchů

Krajina Litenčických vrchů

Krajina Litenčických vrchů

Krajina Litenčických vrchů

Přes druhý nejvyšší bod Litenčických vrchů, Kleštěnec, se dostávám k hájovně Vinohradčík. Opouštím modře značenou cestu, čeká mě sestup předlouhou kaštanovou alejí k zámku v Hošticích. Musím alej opustit a pochodovat okrajem pole. Spousta popadaných kaštanů rychlé chůzi brání.

Z okraje pole se mi nabízí pohled k Brdu. Nejvyšší vrchol Chřibů se tyčí nad obcí Roštín, do které musím co nejrychleji dojít. Je poledne, slunce pálí, co nejdříve musím být opět v lese.

U překrásného zámečku v Hošticích mě kamarádsky vítá obrovský vlkodav, vděčný je za každé pohlazení. Opravdu milé zvíře.

Hoštice, zámek

Hoštice, zámek

V Hošticích končí žluté značení, nenacházím pokračování. GPS ukazuje, že ještě před zámkem se cesta stáčela do polí a obec míjela. Žádnou odbočku jsem však neviděl. Nevadí, popojdu kousek po silnici a znovu se na cestu napojím. Dotaz směrovaný na dva týpky kouřící v autobusové zastávce – kudy vede nejkratší cesta do Roštína – je zbytečný. Proč jsem se vůbec ptal…?

Na žlutou bych se měl znovu napojit za obcí Honětice. Značení však nenacházím. GPS jasně ukazuje na polní cestu, ta tu v reálu je, značení však chybí. Co nadělám? Nezbývá nic jiného, než jít podle navigace. To se daří. Ale ne dlouho. Cesta končí. Pod sebou mám strmý sráz, dole louka s potokem. Za ním obrovská pole, až za nimi Roštín. Pole třeba přejít, jenže nejsou ledajaká. Vypadá to, že tu pěstují ostropestřec. A jít přes něj je zážitek.

V další půldruhé hodině jsem zúročil veškeré mé životní zkušenosti v oblasti orientace v neznámém terénu a zkombinoval je s údaji vyčtenými z  GPS. Teprve pak jsem do Roštína došel. Ostudné. Hrozná zkušenost, ať raději značkaři tuto trasu zruší…

Ztratil jsem více jak hodinu času. Časový plán to nejspíš neohrozí, vyplýtval jsem však zbytečné množství energie, kterou budu ještě hodně potřebovat.

V Roštíně doplňuji zásoby vody a zásoby cukru z půllitru kofoly. Kolem pěkné Roštínské kaple, velmi prudkým svahem směřuji na Brdo.

Brdo

Brdo

Roštínská kaple

Roštínská kaple

Několik zklamaných tváří kráčících v protisměru dává tušit, že rozhledna bude zavřena. A je to tak. Tady sezóna skončila. Otevřeno jen o víkendu. Pro pár bláznů tu v pracovní dny (byť s přenádherným počasím) nikdo pokladníka dělat nebude. Vybavují se mi krušnohorské rozhledny otevřené každodenně i v druhé polovině října a je mi z toho smutno. Tady mají asi vyděláno.

No nic. Rozhledna (její páni) přede mnou hřbet neskloní. Musím přijít jindy.

Brdo, rozhledna

Brdo, rozhledna

Buchlov z Brda

Buchlov z Brda

Modře značenou lesní cestou, nádherným listnatým lesem sestupuji do obce Salaš. Ves s pohnutou partyzánskou historií, na každém rohu otevřený bufet, co to? To je tu tolik turistů? Jak to koresponduje se zavřenou rozhlednou na Brdu?

Po chvíli je mi to jasné. U rozcestníku na dolním konci obce, kde si poprvé mohu přečíst, jak daleko je do cíle mé cesty, se důvod dovídám. Z Velehradu (a snad až ze Starého Města) sem vede překrásná cyklostezka. A na ní spousta cyklistů. Po cyklostezce je vedena i pěší turistická cesta na Velehrad.

Velehrad, 16:20

Poslední hodina chůze a jsem v cíli mé cesty. Velehrad. Nejvýznamnější poutní místo České republiky.

Velehrad

Velehrad

Velehrad, bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Velehrad, bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Velehrad, klášter

Velehrad, klášter

Velehrad, bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Velehrad, bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Velehrad, bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Velehrad, bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Velehrad, klášter

Velehrad, klášter

Velehrad, bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Velehrad, bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

Velehrad, svatý Cyril

Velehrad, svatý Cyril

Velehrad, svatý Metoděj

Velehrad, svatý Metoděj

GPS ukazuje, že jsem ušel přesně 50 kilometrů. Nebýt bloudění kolem Roštína, rychlost chůze bych udržel nad šesti kilometry za hodinu.

Musím vzdát hold prvorepublikovým poutníkům. Byli zvyklí na ledacos, s fyzickou zdatností určitě problémy neměli, ale padesát kilometrů je padesát kilometrů. Byť nejspíš ne v jednom dni. Pouť na Velehrad pro ně byla svátkem, na který se určitě těšili celý rok. Byl to rituál, při kterém se setkávali s věřícími z celé země, kde měli čas oprostit se od všedních povinností a útrap. Přemýšlím, že by přece jen bylo dobré nějakého pamětníka najít, vyzpovídat ho a dovědět se víc.

Procházím areálem poutního místa, prohlížím si překrásnou baziliku, fotografuji a přemýšlím. I pro mne byla dnešní cesta svátkem. Především její první kilometry: Po dlouhých letech jsem navštívil místa, která jsem vždy měl rád a která mě pojí s mými prarodiči. Není špatné občas zavzpomínat…

Z Hané naVelehrad, mapa 1. části cesty

Z Hané na Velehrad, mapa 1. části cesty

Z Hané naVelehrad, mapa 2. části cesty

Z Hané na Velehrad, mapa 2. části cesty

Z Hané naVelehrad, mapa 3. části cesty

Z Hané na Velehrad, mapa 3. části cesty

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

28 komentářů u Z Hané na Velehrad

  1. SV napsal:

    „Putování na Velehrad nebylo turistickým závodem a procesí muselo plnit i jiné zbožné úkoly.“ jojo, a taky väčšina pútnikov nedisponovala tvojou zdatnosťou 😉

  2. SV napsal:

    „abych nespal na Velehradě pod bazilikou“ tak na to máš fakt ešte čas! 😉

  3. SV napsal:

    Švábenský dub – majestátny strom….koľko má rokov, čo myslíš?

  4. SV napsal:

    „Spousta popadaných kaštanů rychlé chůzi brání.“ gaštany jedny nevychované! 😉

  5. SV napsal:

    krásne počasie, zaujímavý a pre teba obzvlášť hrejivý výlet….
    a ešte aj milého vlkodavka si postretol! 🙂

  6. SV napsal:

    „opravdu se musím pochválit“ aj za článok sa pokojne môžeš! 😉

  7. SV napsal:

    Duchnová studánka – hm, zaujímavý názov! 8 – )

  8. Jago napsal:

    Pozoruhodnou trasu jsi vymyslel. Jen ta procesí asi chodila podstatně pomaleji… 😉

  9. SV napsal:

    pepa mal by si si z nich vziať príklad! 😉

  10. Buteo napsal:

    Můj děda /ten rezbár/ mi vyprávěl, že chodila pouť z Rajca a okolí na Staré hory /a nevím kde to je, ale někde směrem na východ/. Protože byl vtipálek, tak mi zpíval jejich písně ve vlastní úpravě. cit : Máme buchty máme chléby, ave Máríá, dajte pózor tu je jáma zdravas Máríá. Dál jsem to pozapomněl

  11. SV napsal:

    deduško vtipálek, ale nejak moc sa mu to nerýmuje 😉
    na Starých horách mám korene, pochádzala odtiaľ moja prababička….

  12. petr napsal:

    Dagoťák (ten vlkodav) posílá pozdrav 😉

  13. SV napsal:

    netuším, co to dagoťák, asi je to meno oného hodného pejska 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.