Tři tatranské štíty v zimní podobě

Březnová zimojarní tatranská expedice

Začátek března. Období, kdy ve Vysokých Tatrách obvykle vrcholí zima. Letos je to však jiné. Krajina se probouzí ze zimního spánku dříve než kdykoli jindy. Do nejvyšších slovenských hor přichází jaro…
(Úvod k fotogalerii z 12. 3. 2014)

Pročítám mé starší příspěvky. V šest let starém textu dnes nemusím měnit vůbec nic. Mohu ho s klidným svědomím zkopírovat. Ctrl+C, Ctrl+V, Tatry se v březnu 2020 nijak neliší. Jsou stejné jako tehdy a platí totéž.

Sobotní ráno. Velmi špatná předpověď počasí se mění doslova na poslední chvíli. A slibuje pravý opak, nádherný den. Balím kompletní zimní výstroj a uháním k zubačce. Vyváží mě z mého base campu v Tatranskej Štrbe na Štrbské Pleso. Odtud pokračuji horskou tramvají ještě dále, na zastávku Popradské Pleso. Do Mengusovskej doliny chodím raději odtud, pěšky je to ze Štrbského Plesa delší.

U Popradského plesa se nezastavuji, pokračuji dále k Rázcestiu nad Žabím potokom. Sněhu je tady opravdu dost, z rozcestníku vykukuje jen jeho malá část.

Od posledního sněžení už pár dní uplynulo. Předpokládal jsem, že sníh bude slehlý a spojený s tvrdou spodní vrstvou. Skutečnost tak ideální není. Navíc tu během týdne moc pěších turistů neprošlo, stopy tu zanechali pouze skialpinisté. Musím prošlapávat. Ve výsledku však nic nepřekonatelného. Pod dvaceticentimetrovou vrstvou měkčího sněhu je tvrdý firn, příliš se tedy nebořím. Rychle stoupám, snažím se držet trajektorii letního značeného chodníku k Žabím plesám.

V zimě se však často chodí jinak. Do Kotliny Žabích plies vede z opačné strany lyžařská trasa, spoře značená směrovkami, které jistě pamatují začátek druhé poloviny dvacátého století. Snažím se na tuto trasu napojit a postupovat po ní. Jenže tady je sněhu nepoměrně více. A lyžaři, kteří tu procházeli přede mnou, odbočili jinam. Tady by prošlapávání bylo namáhavé. Vracím se.

Setkávám se se skupinou tří mladých hochů. Také váhají, kudy dále. Shodujeme se, že se budeme snažit co nejvíce držet letního chodníku. A volba to byla správná. Střídáme se v prošlapávání, po necelé půlhodině stojíme u Žabích plies.

Vychází slunce, rodí se překrásný den. Rozplynula se oblačnost, sluneční paprsky ozařují okolní štíty. Třpytí se sníh, kterým jsou pokryty. Zpomalujeme, abychom si tuto nádheru vychutnali.

Sledujeme také dění před sebou. Limitujícím faktorem pro výstup k Chatě pod Rysmi bývá stav sněhu v závěru kotliny. V létě se chodí po skále, po cestě zajištěné řetězy. V zimě to nejde, řetězy jsou pod sněhem. Cesta vede po strmé rampě, kde bývají natažena fixní lana. Pokud je sníh na rampě ztvrdlý a nehrozí jeho sesunutí, nebývá s výstupem žádný problém.

Zvědavi přicházíme k rampě. Mnoho stop svědčí o tom, že není třeba mít obavy. Snadno rampu zdoláváme. Po dalším patře doliny míříme k chatě.

Na rozdíl od hochů jsem si už pod rampou připevnil stoupací železa, mačky. Cítím se bezpečněji, i když to nebylo bezprostředně nutné. Hoši se zastavují na chatě, Viktor má otevřeno. Já pokračuji dále. I v dalším úseku, do sedla Váha, je cesta prošlapaná. A ještě dále. Až k hřebeni spadajícímu z jihovýchodního vrcholu Rysov. Tady stopy končí a pokračují až vysoko pod hlavním vrcholem štítu.

Doháním německého turistu. Bádá, kudy pokračovat dále. Tady už jednoduchý výstup končí a začínají techničtější partie. Obvykle je třeba překročit hřeben a v linii letního chodníku traverzovat pod hlavní vrchol. Německý turista se snaží na chodník napojit. Měkký nafoukaný sníh ho však odrazuje od dalšího postupu. Tudy to bezpečné nebude.

Po hřebenu stoupám ke skalisku, nad kterým se vysoko objevují stopy. Do lezení se mi nechce, navíc následný traverz je velmi strmý. Vracím se níže, přemýšlím, co dál. Znám se, vím, že mi v zimě chvíli trvá, než se „otrkám“ a odvážím se do obtížnějších partií. V létě to tak není, v lezečkách se na skále cítím poměrně bezpečně. Ale v zimě…

Přichází trojice hochů. Chvíli také váhají, pak se pouští do lezení. Sleduji je, nemají žádné problémy. Váhám. Nemusím být všude za každou cenu, naučil jsem se být opatrný. Možná někdy zbytečně moc. Za trojicí leze i německý turista. Já sestupuji dolů, smířen s tím, že dnes na vrcholu Rysov nestanu.

Pozoruji hochy v traverzu. Pár minut a jsou na vrcholu. Nedá mi to. Vracím se, přelézám v naprostém klidu skálu a traverzuji strmý svah. Sníh je tvrdý, nevím, co by se muselo stát, aby ujel. Po chvíli stojím na vrcholu štítu.

Přesně tohle jsem potřeboval. Osahat si skálu, osahat si sníh, seznámit se s ním, udělat pár obtížnějších kroků. Už cítím naprostý klid a věřím si. Teď už to bude dobré.

Z vrcholu Rysov toho moc nevidíme. Zatáhlo se, hory zahalila mlha. Zmizely nedaleké Kôpky, Vysoká i Ťažký štít, Galéria Ganku. Na severní straně se z mlhy pode mnou vynořují pouze kontury Ťažkej veže. Jinak není vidět nic. Vůbec to nevadí, vždyť výstup byl okořeněn úžasnými pohledy.

Navíc mlha netrvá dlouho. Už během sestupu se protrhává. Tím, že přes její nejvyšší patra nepronikají sluneční paprsky, dostává krajina zcela jinou podobu, než měla cestou nahoru. Tisíc podob tatranské krajiny. Úžasné proměny během pár chvil. Pomalu sestupuji k Popradskému plesu, onu nádheru si dokonale vychutnávám.

Po sestupu se cítím unaven. Zapracoval fakt, že v posledním čase zanedbávám chození a preferuji lezení. Navíc chůze v zimě zaměstnává jiné svaly, nohy zvedají těžké boty s mačkami. Uvažuji, že sestoupím k zastávce Popradské Pleso a na Štrbské Pleso pojedu horskou tatranskou tramvají. Nikdy to nedělám, chodívám zásadně pěšky. Teď mě však únava od toho odrazuje. Na poslední chvíli však své rozhodnutí ruším. Budu trénovat, odpočinu si zítra.

A bylo to dobrá volba. Téměř žádní turisté, klid.

Pondělí

Neděle byla pošmourná. Jak jsem si slíbil, využil jsem ji k odpočinku. Dnes má být naopak zase nádherný den. Už prvním spojem odjíždím do Starého Smokovca. Směřuji do Malej Studenej doliny. A až tam se rozhodnu, kam dále. Nejspíš to však bude na Baranie sedlo a na Baranie rohy.

Cesta na Hrebienok je zledovatělá, uklouzaná, chůze je nanejvýš namáhavá. I dále to není o mnoho lepší. Chodí tu velké množství turistů, jezdí lyžaři, a podle toho chodník vypadá. Jsem rád, když u Studeného potoka odbočím na chodník nosičů, kde se šlape mnohem lépe.

U Zamkovského chaty je překvapivý klid. Buď ještě všichni spí, nebo už jsou pryč? Nevím. Nezastavuji a pokračuji dále.

Malá Studená dolina je ozářena ranním sluncem. Vlevo se tyčí Prostredný hrot, vpravo Lomnický štít, Pyšné štíty a …Baranie rohy. Vzhlížím k nim, je rozhodnuto. Půjdu tam.

Sněhové podmínky jsou doslova ideální. I horní, novější vrstva sněhu sesedla, rychle se spojuje s tvrdým firnovým podkladem. Výstupy do sedel jsou za pomoci zimní výstroje zcela bezpečné. Bezpečná je i celá cesta na Téryho chatu. Hang (strmý kopec) pod chatou je dokonale prošlapán, výstup je rychlý, téměř jako v létě. Ale to se chodí serpentinami, tudy by to nešlo.

Procházím pod stěnami Prostredného hrotu a Žltej steny. Potkávám nosiče, který se svlékl do plavek, odpočívá, a vychutnává si nezvyklé teplo a sluneční paprsky. Vyměňujeme si pár slov, rozplýváme se blahem nad nádherným dnem.

U Téryho chaty je živo. Tady se dělí kroky turistů, skialpinistů. Dolina nabízí nespočet možností kam nasměrovat kroky i lyže. Dívám se, do Baranieho sedla mnoho turistů nesměřuje. Vidím šestici lidí a to v nádherném dni není mnoho. Skialpinisté možná čekají, až ztvrdlý ranní sníh trochu povolí.

Překvapuje mě, že po předvčerejšku necítím únavu. Pravda, často zastavuji, není to však z důvodu odpočinku. Rozhlížím se, fotografuji. Jen naprostý ignorant by bezhlavě letěl vzhůru a nedíval se kolem.

V Baraňom sedle koketuji s myšlenkou, že bych při návratu sestoupil na opačnou stranu, k Brnčalovej chate. Tato strana sedla je však velmi strmá a není prošlapaná. Na severní straně bude sníh určitě méně stabilní. Takže nejspíš ne.

Závěrečná partie výstupu na Baranie rohy obnáší nejprve přechod žlabu, poté stoupání poměrně dlouhým strmým svahem. Odhaduji, že může mít v nejstrmějším místě až šedesát stupňů. Do svahu svítí slunce, dolů to bude zajímavé.

Nad svahem začíná Barania galéria. Tady je už postup snadný. Mířím k vrcholu štítu, na nejvyšším bodě se zdravím se šesticí Čechů. Stejně jako oni se rozhlížím do všech světových stran. Je nádherný den. Nevadí, že od jihozápadu přichází oblačnost, ta naopak přidává obrazům hor na kráse. Stovky cvaknutí fotoaparátu, tohle se nedá jen tak přehlédnout.

Sestup sněhovým žebříkem, ze kterého jsem měl jisté obavy, proběhl bez problémů. Šestice za mnou se už ve změklém sněhu raději jistí. Je to namístě. Po několika šlápnutích do stejného místa mohou stopy povolit.

Z Baranieho sedla sestupuji klouzavým pohybem. Sníh měkne každou minutou. Koketuji s myšlenkou, že sednu na zadek a pojedu dolů. Měkký sníh by mne určitě nepustil, brzdil by mne. Ale co kdyby, a navíc, mé gatě by to nemusely vydržet.

U Téryho chaty už je to jak pod Michalskou bránou. Raději pryč.

Oblačnost přicházející od jihozápadu se částečně protrhala a dorazila jen v omezené míře. I cestou dolů více stojím, než jdu. Je mi líto, že nemohu v horách strávit více času. Ale třeba si všímat toho krásného, nemudrovat nad tím, co by mohlo být.

Úterý

Daří se mi konečně zaktivovat zbylou část výpravy. Vyhlašuji túru na Kôprovský štít. Dnes by mělo ještě pokračovat velmi pěkné počasí a bylo by ostudné toho nevyužít.

Stoupáme Mengusovskou dolinou. Očekáváme, že cesta k Veľkému Hincovmu plesu bude dokonale prošlapaná, o víkendu tu musela projít spousta turistů.

Omyl. Od Rázcestia nad Žabím potokom pouze stopy lyží, pěšky tu nešel nikdo. Podivné. Na sporé stopy narážíme až na prvním skalním výšvihu. Ale ty nejsou čerstvé. Nu což. Až k největšímu plesu na slovenské straně Tatier musím cestu prošlapávat.

Více stojíme, než jdeme. Nádherný den nabízí další a další úchvatné pohledy na okolní štíty. Monumentální Hrebeň Bášt, Mengusovský Volovec, Mengusovské štíty, a má oblíbená Čubrina, na kterou jsem v loňském roce několikrát vystoupil. A vlevo táhlý Kôprovský štít.

Přicházíme ke svahu vedoucímu k Vyšnému Kôprovskému sedlu. Zvažujeme, zda budou stačit lyžařské hůlky, nebo zda máme raději použít cepíny. I když je cesta vzhůru prošlapaná, svah je v horní části poměrně prudký. Nakonec hůlky stačí, i když sám bych se cítil bezpečněji s cepíny.

Z Vyšného Kôprovského sedla už zase stopy chybí. Prošlapuji je co nejblíže hřebeni. Níže po sněhovém poli bychom zbytečně ztráceli výškové metry. Pěkných pár stovek metrů od nás se tyčí jakýsi předvrchol Kôprovského štítu. Říká se mu Kôprovské plece. Září do daleka, zasněženy souvislou sněhovou pokrývkou jiskřící v černi okolních skal. Zbylá část expedice tady končí výstup. K samotnému vrcholu Kôprovského štítu už pokračuji sám.

Počasí se kazí. Na vrcholu štítu už nevidím téměř nic. Pouze v hlubině Temnosmrečinskej doliny se chvílemi objevuje soustředná duha; něco takového jsem ještě neviděl. Vyfotografovat se mi ji však nedaří.

Těšil jsem se, že pozdravím mého kamaráda, Druhého Mnícha na opačné straně Temnosmrečinskej doliny. Mlha je však příliš hustá a vytrvale vše halí. Dnes se s ním nepozdravím.

Pěkné počasí v Tatrách skončilo. Na pár dnů. Ovšem naše dovolená končí. Vlastně musí končit, ve hře pomalu začínají být možné problémy s návratem do Česka. Sestupujeme Mengusovskou dolinou, na problémy nemyslíme, vychutnáváme si znovu a znovu pohledy, které nám hory nabízejí.

S letošní zimojarní expedicí můžeme být navýsost spokojeni.