Šumavské lesy, kůrovec, ekoteroristé. Část první

Letecké pohledy na mrtvý šumavský les. Záběry nebojácných dřevorubců, kteří s Husquarnou v ruce nastoupili do boje s všeničícím hmyzem. Domorodé šumavské ženy drvoštěpům nabízející domácí buchty a koláčky. Řetězy ke stromům připoutaní ekoteroristé…

Není těžké dostat veřejné mínění na tu správnou stranu barikády. Zvláště když se k problému v pravou chvíli vyjádří náš vševědoucí pan prezident, když jakási paní zubařka z nedalekých Vodňan projeví dřevorubcům podporu hladovkou…

Jen málo objektivních pohledů na umírající šumavský les se  v poslední době dostalo na světlo boží. Či spíše do sdělovacích prostředků. Možná jediný. Je to filmový dokument Za tajemstvím šumavských lesů, který ve spolupráci s evropskými odborníky v oboru lesnictví a ochrany životního prostředí vydalo Hnutí Duha. Ten se vám v následujícím povídání pokusím zprostředkovaně interpretovat…

********************************************************************************

Úloha lesů v krajině, poslání chráněných území

O úloze a postavení lesů v krajině netřeba příliš hovořit. Jsou to fakta všeobecně známá. I dnes na lesech záleží obyvatelnost krajiny a je nemálo příkladů na světě, kdy vyvinuté lidské kultury zanikly poté, co zničily lesy ve svém okolí. Lesy regulují klima, vodní režim, čistí vzduch od škodlivých látek. Lesy zdaleka nejsou jen stromy. Je to systém, ve kterém žijí milióny bakterií, rostliny, živočichové.

Lesy nevypadaly vždy tak, jak vypadají dnes. Lidé nejprve vymýtili lesy v úrodných nížinách a přeměnili je na pole. Během posledních dvou stovek let pak převážnou část zbylých smíšené lesů nahradili smrkovými či borovými monokulturami. Uměle vypěstovanými produkčními lesy. Tím se však lidé naprosto zbavili informací, jak se les vyvíjí v závislosti na změnách vnějšího prostředí. A v době globálních změn klimatu může mít tato chyba fatální důsledky. Jaké lesy v budoucnu pěstovat, aby jim změněné klimatické podmínky vyhovovaly? Přírodní procesy je třeba chránit. Člověk je součástí přírody a potřebuje pochopit, jak to v přírodě chodí. Co si může dovolit a kam až může jít.

Z lesů, ve kterých se hospodaří, vymizelo velké množství bakterií, hub, vyšších rostlin a samozřejmě i někteří živočichové. Stromy se těží mnohem dříve než dospějí, veškeré dřevo se odváží. Ptáci nemají v hospodářských lesích staré stromy s dutinami k hnízdění, některým houbám chybí tlející dřevo na kterém rostou, půdním organizmům ničí životní prostor pojezdy těžké techniky.

V souvislosti s těmito fakty hovoří Dipl. Ing. Bernhard Schőn ze Světového svazu ochrany přírody (IUCN) – Světové komise pro chráněná území (WCPA), který na dokumentu spolupracoval, o poslání národních parků:

Obecně je třeba si uvědomit, že národní parky jsou něco jako ostrovy přírody v krajině, protože krajina, která chráněná území obklopuje, je převážně člověkem kultivovaná. Cílem managementu národních parků by mělo být zajištění ochrany nerušeného vývoje přírody. V  chráněných územích chráníme různé ekosystémy, různé druhy rostlin a živočichů, ale ochrana volného vývoje přírody tam často chybí. Ochrana přírodních procesů a dynamiky přírodních procesů. Národní parky by se měly stát jakousi Noemovou archou, která dává všem druhům možnost žít a ekosystémům dává možnost přizpůsobovat se měnícím se podmínkám prostředí.

Národní park Šumava

Národní park Šumava byl vyhlášen po pádu železné opony v roce 1991, v roce 1997 byl ve východní části rozšířen až k Železné Rudě. Přilehlý Národní park Bavorský les (NP Bayerischer Wald) vznikl o dvacet let dříve, v roce 1970. Oba parky chrání mimořádné přírodní hodnoty mezinárodního významu. Významným přírodním pokladem jsou komplexy rašelinišť, rašelinných a podmáčených lesů, mokřady kolem Vltavy, zařazené na seznam míst chráněných mezinárodní Ramsarskou konvencí o ochraně mokřadů. Na rašeliništích zde žijí endemitní druhy hmyzu, které se nikde jinde na světě nevyskytují. Šumava a Bavorský les představují největší souvislou plochu lesa ve střední Evropě; oběma parkům se často říká „Zelená střecha Evropy“. S přilehlou částí rakouské Šumavy se jedná o oblast mimořádné ekologické hodnoty, mimořádně významnou pro Evropu.

Nejcennějším lesním společenstvem Šumavy jsou horské smrčiny. Na bavorské straně přecházejí v níže položené smíšené jedlo-buko-smrkové lesy. Na české straně je pod hraničním hřebenem náhorní plošina – Šumavské pláně. Horské smrčiny tu tvoří mozaiku s rašeliništi a podmáčenými smrčinami. Perlami Šumavy je osm ledovcových jezer. Při ústupu ledovců vznikla kamenná moře, která se dále zvětráváním rozšiřovala. Nádhernou přírodou protékají horské řeky Vydra a Křemelná, v jihovýchodní části pak meandrující Vltava. Na Šumavě žije jediná samostatně životaschopná populace tetřeva hlušce ve střední Evropě. Znovu se zde zabydlel rys ostrovid. V jižní části parku se objevuje los evropský. Na české straně se dochovaly malé zbytky původních pralesů, tedy takových lesů, které se delší dobu vyvíjejí bez významnějšího zásahu člověka.

Když se řekne šumavský prales, většina z nás si představí především Boubínský prales. Málokdo ví, že dříve se tento ostrov přírody rozkládal na ploše 144 hektarů. Dnes z něj zbylo pouhé torzo. Po větrné a kůrovcové kalamitě v 19. století lesníci odvezli polámané a kůrovcem napadené stromy. Prales proto na velké části rezervace, vyhlášené v roce 1858, zanikl. Dnes můžeme Boubínský prales obdivovat pouze na 48 hektarech. Ve smíšených lesích, kde lesníci proti kůrovci nezasáhli…

Pozoruhodnější je více než pětisethektarový Trojmezenský prales. Největší a nejlépe dochovalý zbytek horského smrkového lesa ve střední Evropě. Chráněnou rezervací se stal již v roce 1933. Od roku 1991, kdy byl vyhlášen Národní park Šumava, je jeho nejpřísněji chráněnou 1. zónou. Dochovalé pralesovité porosty se ovšem nacházejí i na jiných místech Šumavy.

Horské smrčiny a jejich životní cykly

Horské smrčiny najdeme v nejvyšších polohách Šumavy. V místech, kde v drsných klimatických podmínkách dokáže přežít jen smrk a odolný jeřáb ptačí. Na balvanitém podloží horských hřebenů je jen tenká vrstva na živiny chudé půdy. Hluboko kořenící jedle a buk by zde jen obtížně hledaly žívotní místo; smrk je těmto podmínkám přizpůsoben. Má mělký kořenový systém, kořeny nejdou většinou hlouběji než do třiceti centimetrů. Daní, kterou za to smrk platí, je nepříliš velká odolnost proti silnému větru. Smrk také potřebuje časté dešťové srážky.

Životní cykly horských a na ně navazujících podmáčených smrčin tu tedy určuje vítr. A také malý brouk – lýkožrout smrkový (kůrovec). Klíčový druh tohoto typu lesa. Lýkožrout a smrk se společně vyvíjejí tisíce let. Jeden druhého potřebuje. Smrk je pro kůrovce potravou, horský smrkový les potřebuje kůrovce pro svou obnovu. Horské smrkové lesy se pomocí kůrovce obnovují. Díky smrti starých stromů způsobené kůrovcem se uvolňuje místo pro stromy mladé.

Jedné kůrovcové gradace (kalamity) na Šumavě jsme svědkem právě nyní. Je již třetí během posledních pětadvaceti let. V minulosti se gradace tak často neopakovaly.

Ing. Karel Kaňák byl lesní inženýr, vědec, zakladatel plzeňského arboreta Sofronka, kde shromáždil největší kolekci borovic na světě. Po vzniku Národního parku Šumava založil na jeho Správě oddělení evoluce lesa.

Ing. Kaňák zemřel v roce 2007. Osud šumavských lesů předpověděl dlouho dopředu. Na základě poznatků o vývoji teplot a srážek v posledním století již v roce 1993 s jistotou tvrdil, že na Šumavě dojde k hromadnému hynutí smrků. Stromy, které žijí až stovky let, potřebují na přizpůsobení se změnám velmi dlouhou dobu. V životním prostředí ale podle Ing. Kaňáka dochází k takovým změnám, kterým se smrky nedokáží rychle přizpůsobit a dojde k jevům, které vědci nazývají katastrofický rozpad populací a efekt zakladatele. Nastávají tehdy, jsou-li pro některý druh změny prostředí příliš rychlé a uhynou při nich všichni, kteří nejsou přizpůsobeni.

O boji s kůrovcem Ing. Kaňák říká:

Dokud budou chřadnout smrky, tak tam bude ten brouk a nikdo mu nezabrání. Mohou tam dělat všechno. Museli by to však celé zapálit nebo celé vykácet, ale to by asi nebylo to pravé lesnictví… To je všechno vyhazování peněz, nikdy to tímhle nezachránili a nezachrání…

V každé populaci se ale najdou jedinci, kteří jsou na změnu prostředí adaptováni. Přežijí a stanou se zakladateli populace nové. Předají pak dál svoji genetickou výbavu vhodnou pro změněné prostředí. Bývá jich jedno až deset procent původní populace.

Ať už je příčinou cokoli, předpověď Ing. Kaňáka se do puntíku naplnila. Lidé ovšem nebyli připraveni. Pohled na plochy mrtvých stromů vyvolává i v národním parku rozporuplné reakce a otázky. Splní se i druhá část vědecké teorie o efektu zakladatele? Přežily vůbec nějaké živé stromy přemnožení kůrovce? Dokáží se i tentokrát lesy samy obnovit tak, jak tomu bylo vždy v minulosti?