Řeka Rokytná pramení na Českomoravské vrchovině, asi 15 kilometrů západně od Třebíče. Délka toku je 89,3 km, do Jihlavy se vlévá u Ivančic.
Rokytná má podobný ráz, jako severněji tekoucí řeky Jihlava a Oslava. Pro východní část Českomoravské vrchoviny je tedy vodním tokem typickým. Stéká z prameniště na náhorní planině a postupně se hluboko zařezává do okolní krajiny. Na dolním toku pak protéká krajinou otevřenou, rovinatou.
Asi čtyřicet kilometrů dlouhý úsek řeky, kdy protéká hlubokým údolím, se nachází mezi Jaroměřicemi nad Rokytnou a Tulešicemi. Řeka se tu kroutí se v četných meandrech, divoké úseky se střídají s klidnými v místech, kde tok zpomalují přirozené či umělé jezy. Tato oblast (přesněji její převážná část) byla v roce 1978 vyhlášena Přírodním parkem Rokytná (původně oblast klidu).
Mezi Jaroměřicemi nad Rokytnou a Moravským Krumlovem, to je v délce asi padesáti kilometrů, sleduje tok řeky žlutě značená turistická cesta. Pěší turisté libující si v osamocení, milovníci divoké přírody budou nadšeni. Převážná část této cesty skutečně vede mimo civilizaci. Rekreační zařízení, kdysi v této oblasti četná, se pomalu rozpadají. V údolí řeky zůstalo nemnoho chatařů a novodobých mlynářů. Ano, řeka Rokytná kdysi byla řekou vodních mlýnů. Dodnes je jich tu spousta, jsou pěkně zrenovované, ovšem klapot vodních kol už neuslyšíte.
V části padesátikilometrového úseku řeky, o kterém hovořím, tvoří řeka Rokytná hranici krajů Vysočina a Jihomoravského kraje. V obou případech se jedná o nejzapadlejší části krajů a tomu odpovídá i dopravní obslužnost. Zjednodušeně se dá říci, že z jedné strany řeky jedou autobusy pouze do Třebíče, z druhé strany do Znojma. Je velmi obtížné naplánovat smysluplnou celodenní trasu, pokud jste závislí jen na dopravě veřejné. Jednu z možných variant nabízím v následujícím vyprávění. Pokud cestujete autem, máte to jednodušší. Budete řešit „pouze“ návrat k parkovišti.
********************************************************************************
Náměstí v Moravském Krumlově, osm hodin ráno, moje putování začíná. První kroky vedou kolem zámku. Pohled na něj je neutěšený, stav objektu je žalostný. Před nedávnem odstěhovali Muchovu Slovanskou epopej do Prahy a od té doby zámek nejspíš nikoho nezajímá.
Musím až na konec města, tam teprve scházím k řece. Postupuji proti proudu po jejím levém břehu až k Týnskému rybníku. Těším se, že uslyším křik vodního ptactva a nějaké i uvidím. Smůla. Rybník je vypuštěn, všude klid. Nedá se nic dělat.
Za hrází rybníka sázejí tři ženy stromky. Jak se k nim blížím, zvedají hlavu. Úsměv jim mizí ze rtů a já nevím proč. Vysvětlují mi to. Mysleli si, že jsem kominík (jsem celý v černém a na hlavě mám světlou čapku) a nesu jim štěstí. Říkám jim, že štěstí je potkat dobrého člověka, to je však evidentně neuspokojuje.
Za Týnským rybníkem značená cesta opouští řeku. Prochází obcí Rybníky, poté pokračuje rozlehlou loukou až na úroveň Vémyslic ležících za řekou. Tady se k řece opět vrací.
Rokytná v těchto místech teče rovinatou krajinou. Stále však je poměrně divoká, kroutí se v meandrech a na mnoha místech podemílá břehy. Říční niva, nepříliš široká, je porostlá vrbami a olšemi. Obdivuji starý jez pod Vémyslicemi, jeho stáří nedokážu odhadnout.
Přicházím k prvnímu mlýnu, Kuchyňkovu. Pěkně opravené stavení, původní charakter budovy se při renovaci podařilo zachovat.
Přes lávku na druhou stranu řeky a krátkým úsekem ke státní silnici. Tabule na druhé straně silnice mě upozorňuje, že vstupuji do Přírodního parku Rokytná. Udivuje mne to. Podle mapy se hranice parku nachází o několik kilometrů dále.
Po silničním mostě přecházím řeku. Tady se nachází další z mlýnů, Jarolímův. Patrně nejrozsáhlejší z těch, co jsem cestou viděl. GPS ukazuje, že bych se měl vrátit k řece. Skrze stavení mlýna bych se k ní nejspíš nedostal. Trasa musela být změněna.
Ano, je to tak. Od Jarolímova mlýna do Tulešic musím šlapat po frekventované silnici. Je to nejnepříjemnější úsek celé cesty, ale vyhnutí nejspíš není. Soukromý majetek nutno respektovat.
Rychle k Tulešicím, ať už tu frekventovanou cestu mám za sebou. Rychlým pohledem mrknu na tulešický zámek a pokračuji dál. Ještě kousek po vedlejší silnici a jsem znovu u řeky. A tady začíná nejkrásnější úsek celé cesty.
Je na co se dívat. Rovinatá krajina se změnila v hluboké údolí, řeka zdivočela. I značená cesta změnila svůj charakter. Úzká pěšinka vede místy vysoko ve strmé stráni nad řekou. Některé kroky jsou velmi adrenalinové. Adrenalinový je i přechod přes lávku u rozcestí Pod oborou. Vratká kláda s ještě pochybnějším zábradlím. Pokud by někoho napadlo zábradlí se chytit a opřít se o ně, asi by měl smůlu.
Náročné úseky střídají snadnější. I v těch snadnějších je však můj postup pomalý. Každou chvíli stojím a fotografuji. Škoda, že dnes není příznivější světlo. Slunce se schovalo za mraky a hluboko v údolí řeky je světla málo. Dělám, co mohu.
Šumění peřejí, zpěv ptáků. Mezi nimi hlas, který nepoznávám. Až bedlivější pozorování mi říká, komu patří. Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), nádherný černobílý pěvec, kterého jsem nespatřil už pěkně dlouho. Natož, abych si vybavil jeho hlas. Pokouším se ho vyfotografovat, ovšem mé pokusy přiblížit se neakceptuje.
Bývalé rekreační středisko Spálený mlýn. Možná ještě funguje, kdo ví, je mi to vlastně jedno. Řeka v těchto místech dostává na chvíli poklidnější parametry. Naopak divokost získává krajina nad řekou. Strmá skaliska, kolem nichž se proplétá stezka.
Asi kilometr nad Spáleným mlýnem se do Rokytné zleva vlévá Rouchovanka. Říčka, která stejně jako Rokytná bývala sídlem mnoha mlýnů, většina dodnes stojí.
Dva kilometry a je tu další mlýn. Bendův. Přiznám se, že tento se mi líbil nejvíce ze všech. Osamocené stavení na ostrůvku mezi řekou a mlýnským náhonem, přes který vede pěkná lávka. Voní to tu samotou a mlýnský duch se tu dodnes vznáší.
Ještě tři další kilometry pokračuje nádherný úsek řeky. Pak vše na chvíli přerušuje civilizace. U silničního mostu pod Tavíkovicemi značená cesta řeku opouští. Stoupám po silnici, pod obcí uhýbám vpravo. Krátké klesání a jsem opět u řeky.
Stojí tu další mlýn, jeho jméno se mi z mapy vyčíst nepodařilo. Kousek nad mlýnem velký jez, od kterého se odděluje mlýnský náhon. Průtok vody v náhonu kdysi regulovalo jednoduché stavidlo, jehož torzo – patrně však funkční – si prohlížím. Technických památek, velkých i těch drobných, zbylo v údolí Rokytné mnoho. Je třeba pochválit ty, kteří se o ně alespoň trochu starají.
Údolí se nad jezem na chvíli rozevírá. Říční niva je širší, objevují se podmáčené louky. Odhalené kořeny stromů rostoucích přímo z vody napovídají, že největší příval jarní vody už skončil. Naopak mokré louky, přes které sotva přejít mohu, mě vyvádějí z omylu. Kdepak. Vlhké jaro stále neskončilo!
Postupuji nyní po pravém břehu řeky. Nade mnou se tyčí strmá skaliska, obklopena suťovisky mechem porostlých balvanů. Krásné přírodní scenérie mne opět nutí zpomalit krok.
Další mlýn nese jméno Vilímův. Nevím, kde vlastně stojí, od turistické směrovky vidět není. Je mi to v této chvíli vcelku jedno. Kousek ode mne je velká ohrada s pasoucími se koni. Ti mne v této chvíli zajímají víc.
U Vilímova mlýna značená cesta na nějaký čas opouští řeku. Stoupá vysoko vzhůru a obchází několik roklí, které se k vodě svažují a které jsou patrně cestou u vody nepřekonatelné. Nepříjemný úsek, ale co se dá dělat.
Po půlhodině se k řece opět vracím. Čeká mne poslední úsek cesty, ke Kašparovu mlýnu. Úsek, ve kterém již řeka ubrala na síle a výrazně se zúžila. Stále však neubrala na kráse. Stále je to krásná řeka, která určitě stojí za to, aby se k ní člověk vypravil a poznal ji.
U Kašparova mlýna Rokytnou opouštím. Jediné použitelné spojení zpět je autobusem z Přešovic, které leží vysoko nade mnou. Stoupám serpentinami silnice vzhůru a obraz krajiny se mění k nepoznání (jak jinak také). Na horizontu se vynořují chladící věže Dukovanské elektrárny, všude vedení velmi vysokého napětí. Nu což? Romantiky, samoty a divočiny jsem si užil dnes až až…
Cesta zpět je komplikovaná. Nejprve do Tavíkovic, kde mám asi 45 minut času. Jsem však za něj vděčný. V Tavíkovicích se nachází moderní katolický kostel, který si tak mohu prohlédnout. Skutečně se mi líbí. Jen je škoda, že se nemohu podívat dovnitř. Nevadí, příště. I tak to bylo příjemné završení mé dnešní cesty.
********************************************************************************
O putování kolem Rokytné v úseku pod Moravským Krumlovem se můžete dočíst v mém vyprávění Krajem tří řek
Drobné informace: Popsaná trasa měří 35 kilometrů, s četnými fotografickými přestávkami jsem ji ušel za osm hodin. Každou cestu v této oblasti třeba pečlivě naplánovat, vzhledem k omezeným možnostem spojení. Možnosti občerstvení jsou skromné. Rybníky, Tulešice, dál už nic, pokud nechcete odbočovat z trasy. Vodu lze nabrat u pump, které se nachází u některých chat. Mapy: KČT č. 80 – Třebíčsko; KČT č. 83 – Okolí Brna, Ivančicko
„Popsaná trasa měří 35 kilometrů, s četnými fotografickými přestávkami jsem ji ušel za osm hodin.“ dovolím si jednu drobnú informaci: Pepo je všetko možné, len nie priemerný turista 😎
kostolík wellmi pekný! 😯
Ano, ten se mi líbil opravdu moc.
…niektoré fotečky tiež wellmi pekné, ale ja pôjdem do údolí Rokytné, až keď tam bude nebo blankytné 😉
Ahoj. Zrovna včera jsem sel usek s mym synem od cca. Tynskeho rybnika po Vemyslice. Škoda Pepo že jsi nesel kolem reky, ale po znacene ceste. Je to tam sice velmi divoke, ale viděl by jsi bobří hráze a při troše štěstí možná i bobry. ….
Děkuji za příspěvek. Tak teď už vím, že se kolem řeky dá jít! Ještě jednou díky! 😉
no super! 😉