Cheb

Cheb

Cheb

Jsou lidé, možná je jich většina, kteří nikdy neopustí své rodné město. Prožijí v něm celý život a představa jakékoli změny je pro nepřijatelná a často i děsivá. Já sám k nim nepatřím. Bydliště jsem čas od času měnil, důvodem však nikdy nebyla touha poznávat svět. Důvody migrace byly veskrze racionální.

Člověk, který nikdy na delší čas neopustí své rodné město nebo místo, kde vyrůstal, je ochuzen o pocit návratů. Tímto termínem označuji vnitřní drama, které se ve mně odehrává ve chvílích, kdy se po čase vracím do rodného města. Emotivní retrospektiva, která je syntézou vzpomínek, prožitků, vztahů.

Rodné město většině z nás přiroste k srdci, ale to není vztah, se kterým se narodíme. Vyvíjí se postupem času, stejně jako vztahy jiné. Na rozdíl od těch mezilidských však bývá trvalejší. Neznám nikoho, kdo by se rozvedl s rodným městem.

Kdy si vlastně člověk uvědomí, že má rodné město rád? Po nějakém čase odloučení? S přibývajícím věkem, skrze vzpomínky, prožitky, úspěchy a zmary? Nejsem schopný sám u sebe identifikovat okamžik, kdy jsem lásku k rodnému městu pocítil. Ale existuje a sílí. To vím zcela jistě.

Cheb ze Zlatého vrchu

Cheb ze Zlatého vrchu

V časech mého mládí byl Cheb nevzhledným šedým městem. Šedá převládala všude. Šedé byly staré domy po Němcích, šedé byly novostavby. Tvrdit však, že šedá byla v Chebu v módě, by bylo scestné. Spíše to byl ošklivý zvyk, jakási setrvačnost, možná i záměr. Co už šedé bylo, šedým zůstalo. A nové nemohlo vyčnívat z řady. Za provokatéra by byl označen stavitel vytvářející fasádu v pastelové barvě.

Při zevrubné prohlídce města bylo možné objevit i barvy jiné. Cihlová byla barva starých továren. Vznikly před mnoha a mnoha lety, z ničeho jiného se tehdy nestavělo. Stavební materiál byl velmi kvalitní, dokonce válku přežil. Proč to měnit? Ve stejném provedení byla i největší chebská kasárna. Mnohým mužům dodnes jejich cihlová červeň straší v hlavě. Cihlově červené bylo i nové nádraží. Svého času nejkrásnější nádražní budova celého Československa nemohla být šedá. Splývala by s nebem a to by byl ideologický podraz.

Ve městě bylo i místo, které barvami doslova hýřilo. Historické centrum města. Tady bylo šedé pomálu. I tehdejší památkáři museli uznat, že je třeba náměstí a jeho okolí barevně odlišit. Kupecké domy s charakteristickými vysokými střechami tak byly nejkrásnějšími stavbami celého města. Šedá však nemohla být zcela opomenuta. V samém rohu náměstí se tyčila hrdá budova hlavní pošty. Tu bylo třeba udržovat v tradiční chebské barvě.

Cheb. Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad

Cheb. Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad

Cheb, Špalíček

Cheb, Špalíček

Cheb, Špalíček

Cheb, Špalíček

Cheb. Kostel svatého Mikuláše a svaté Alžběty

Cheb. Kostel svatého Mikuláše a svaté Alžběty

Největší chloubou náměstí i celého města byl a dodnes je Špalíček. Soubor jedenácti kupeckých domů oddělených úzkou uličkou, kde se trpící klaustrofobií necítí dobře. Jednotlivé domky byly vždy barevně odlišeny a připomínaly severská hansovní města. Ta jsem však znal jen z fotografií. U Špalíčku se shromažďovali turisté, zde se nechávali fotografovat. Fotografie se Špalíčkem v pozadí byla důkazem toho, že turista v Chebu byl. Fotografie před jiným objektem mohla být příčinou pochybností. Mohla být pořízena v kterémkoli jiném městě.

Chebské náměstí bylo místem, kde se v máji a v listopadu konala slavnostní shromáždění. Dělníci, studenti, vojáci, ti všichni si přišli dvakrát do roka vyslechnout břitké projevy o tom, jak je nám na této straně hranice dobře. Že pár kilometrů od nás je zcela jiný svět, kde bychom za pár dnů hladem skonali. Proto nás tam raději vůbec nepouštěli. Pravdou však je, že ve dnech oslav bylo náměstí nejbarevnější. Převládala rudá a zelená. Rudá byla barva praporů a pionýrských šátků. Zelená byla barva uniforem. Rudá a zelená překryly všechny ostatní barvy. Alespoň nebe v těchto dnech zůstávalo šedé.

Výčet barev města bych mohl doplnit, těch dosud nejmenovaných by však bylo poskrovnu. Zmínit však musím žlutou. Žlutá byla barva porodnice, kde jsem spatřil světlo světa. Kdyby v té samé budově nebylo i onkologické oddělení, dalo by se uvažovat o záměru přivítat novorozence na svět jasnou barvou.

Dodnes si myslím, že byl Cheb udržován v šedi zcela záměrně. Černá byla Ostrava. Rudé bylo Kladno. Sousední Sokolov byl hnědý. I Cheb si zasloužil svoji barvu, svůj barevný přívlastek. Barevná škála však byla v rámci republiky rozdána a zbyla jen šedá. Byla přijatelná, neměla tak daleko k černé, která byla symbolem rozvinutého průmyslu. Byla přiměřená tomu, který v tom čase v Chebu byl.

Nekorunovaným králem městské šedi byl chebský viadukt. Obrovské šedé monstrum jako hradba uzavírající jihovýchodní okraj města. Projeli jste pod viaduktem a byli jste v Chebu. Projeli jste opačným směrem a byli jste venku z města. Viadukt byl hranicí, opevněním. Novodobou imitací středověkých hradeb. Dodnes ho nikdo neopravil. Stále je šedý, oprýskaný, nevzhledný. Ale je chebský. Bez viaduktu by Cheb nebyl Chebem.

Chebský viadukt

Chebský viadukt

Každé slušné město, každá slušná vesnice končí hřbitovem. Cheb hřbitovem začínal. Pokud jste do města přijížděli z vnitrozemí – vlastně odjinud jste ani nemohli – vítal vás hřbitov. Nemusím zdůrazňovat, že byl celý šedý.

Zeptejte se Chebských, koho považují za nejvýraznější osobnost v profilu dějin města. Odpoví vám bez váhání, stejně jako před lety: Generalisimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna. V Chebu byl zavražděn. Bylo třeba ho sprovodit ze světa. Trpěl proslulou pohlavní chorobou v nejpokročilejším stadiu, dementní, konal už chybná rozhodnutí. Cheb na sebe vzal úděl exekutora a stal se místem, kde byl vojevůdcův osud zpečetěn. Každoročně je tato akce připomínána a oslavována.

Nemohu nevzpomenout turisty. Bylo snadné je identifikovat, byli to pouze Němci. Ti hluční byli z východu, ze západu přijíždějící se chovali tiše, decentně. Od těch prvních jsme nikdy nedostali plátkové žvýkačky exotické chuti a exotických obalů. Asi je sami neměli. Od těch druhých jsme je dostávali často. Proces škemrání žvýkaček jsme zvládali mistrně. Věděli jsme, jakým pohledem se sousedům podívat do očí. A sousedé měli slitování. Věděli o nás a žvýkačky měli připravené. Jinak to ovšem viděli rodiče. Kárali nás a nazývali žebráky. Vím však, že se jim při pohledu na žvýkačky často sbíhaly sliny.

Nedaleká státní hranice byla něčím, co nad městem viselo jako Damoklův meč. Kdo mohl mít radost z toho, že má za humny krásná města, krásnou bavorskou krajinu, když tam stejně nemohl? Stačilo se o tom zmínit a už jste mohli mít problémy. Stačilo vyjít kousek za město západním směrem a už bylo zle. Nikdo vám nevěřil, že se nechcete probít za drátěný zátaras chránící zemi před rozvraceči režimu a bránící v útěku těm, kteří nejsou ochotni řádně se podílet na budování národního hospodářství. Bylo těžké mužům s tmavě zelenou brigadýrkou vysvětlovat, že se opravdu chcete vrátit domů; jednou mi to vysvětlování na pohraniční rotě trvalo tři hodiny.

Městem protéká řeka Ohře. Býval jsem smutný při pohledu na řeku. Od hráze přehrady Skalka, kde její vody vstupují na území města, od až po místo, kde svůj tok směruje pod jeden z oblouků chebského viaduktu, nabrala tolik špíny, že to už nebyla řeka, ale stoka. Hned za viaduktem dílo zkázy dokončil kanál vytékající z jatek. Víc špíny a zápachu nemohlo být ani u posvátné Gangy.

Okolí města jsem znal jako málokdo. Myslím okolí, kde nebyl volný pohyb zapovězen. O okolí jiném jsem si mohl nechat jenom zdát. Miloval jsem místa poznamenaná válkou. Letiště, kde v obrovských kráterech po leteckých pumách zaplavených čirou vodou žili nádherní čolci. Ve vysoké trávě kolem ranveje nebylo těžké najít orezlé zbytky kulometů, esesácké helmy. Nebylo ani těžké si pořídit munici, ale pro tu bylo třeba zajít na opačný konec města. Za ploty kasáren na periferiích. Tam ležely náboje nejrůznějšího kalibru. Slepé i ostré. Ještě, že nebyly kompatibilní s těmi kulomety.

Naprostá většina vzpomínek je však prosta agrese. Nejmilejším místem naší dětské party bylo lokomotivní depo a obrovské seřazovací nádraží. Prosebnými pohledy jsme přemlouvali mašinfíry, aby nás naložili do lokomotivy a kousek popovezli. Často nám vyhověli. A my se cítili jako nejmocnější muži světa.

V letech studentských se obraz města v mých očích změnil, přestal jsem ho vnímat. Jak jen to bylo možné, město jsem opouštěl a toulal se po okolí. Zajímaly mě přehrady, kopce, lesy. Po maturitě jsem z Chebu odešel navždycky. Přesto, že jsem se do Chebu pravidelně vracel, dodnes tu žijí mí rodiče, město se mi začalo odcizovat.

Přišla revoluce a v Chebu nastaly obrovské změny. Město se změnilo k nepoznání. Moderní, barevné vstřícné. Změnili se lidé. Mezi vrstevníky je už málo těch, které poznávám.

Šeď zmizela. A já ji marně hledám.

********************************************************************************

další fotografie

Cheb. Kostel svatého Bartoloměje

Cheb. Kostel svatého Bartoloměje

Chebský hrad

Chebský hrad

Chebský hrad

Chebský hrad

Chebský hrad

Chebský hrad

Cheb, Mlýnská věž

Cheb, Mlýnská věž

Cheb. Kostel svatého Václava

Cheb. Kostel svatého Václava

Chebská cechovní kašna

Chebská cechovní kašna

Domovní znamení

Domovní znamení

Cheb. Bývalá pošta

Cheb. Bývalá pošta

Cheb, Ohře

Cheb, Ohře

Cheb, Ohře

Cheb, Ohře

Cheb, Ohře

Cheb, Ohře

Cheb, přehrada Skalka

Cheb, přehrada Skalka

Cheb. Stadión v Poohří

Cheb. Stadión v Poohří

Cheb. Sídliště Zlatý vrch

Cheb. Sídliště Zlatý vrch

Cheb. Brána času

Cheb. Brána času

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Můj rodný kraj. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

28 komentářů u Cheb

  1. lojzo napsal:

    Pekne si to napísal!
    S prekvapením zisťujem, že aj k mestu vieš mať vzťah rovnako vrúcny ako ku kopcom. 😉

  2. SV napsal:

    Cheb. Kostel svatého Václava – vynikajúca fotka, skvelý uhol pohľadu! 😉

  3. SV napsal:

    zaujímavé emotívne rozprávanie. len ten záver ma trošku mätie, vyznieva to tak, že ti chebská šeď chýba. 🙄

  4. SV napsal:

    btw, Eger je aj veľmi pekné mesto v Maďarsku 😉 aj tam majú pekný hrad.

  5. ludovit greguš napsal:

    Krásně jsi mi připomenul toto město, navštívil jsem ho častěji, ale moc mi uloženého nezůstalo. Ve Špalíčku v patře skvělá kuchyň s s prima pivem. Přes náměstí nějaké občerstvení s grilovanými kuřaty,tak dobrými, že jsem jednou sežral celé /außerhalb des Knochens/. Jó, ještě se mi připomíná fabrika ESKA. Po převratu přestup z budu od Frantovek do Němec/. Obrázky jako vždy.
    Tady máme už nekonečnou dobu dvojí počasí, buď prší nebo jsme v mracích a tudíž mží /ku.va/

    • pepa napsal:

      Díky! Eska byla taky celá šedá. Myslím fabrika. Kola byla zelená, červená a modrá 😉

      • lojzo napsal:

        Skaladacie Esky sa robili u vás? To som veru netušil. Mal som modrú, bol to môj prvý bicykel. Strašne som ho chcel, až som ho na nejaké narodeniny dostal (netuším koľké, tipujem okolo 12) a potom som na ňom jazdil až do konca gympla. Skvelý stroj, mal len jedinú nevýhodu – nedali sa na váze voziť dievčatá. 😎 (samozrejme, chýbala mu aj prehadzovačka, ale to mi vtedy vôbec nevadilo)

        • pepa napsal:

          Ano. Eska byla prvním ze dvou nejznámějších chebských podniků. Ve druhém – Kovo se jmenoval – se vyráběly nízkozdvižné paletové vozíky.

    • SV napsal:

      a kávyčka je tam tiež dobrá? 😉

  6. Jago napsal:

    Pěkné povídání, ale poněkud nesouhlasím s tím, že člověk má nejkladnější vztah k rodnému městu. Spíš bych řekl, že ho má k městu, kde prožil mládí. Proto já, ač Pražák, fandím Příbrami a Příbramsku a naopak mé děti, které se v Příbrami narodily, k ní necítí skoro nic.

  7. Vlastina napsal:

    Ahoj,
    moc hezky jsi to napsal, vím, o čem mluvíš, vždy , když přijedu do Chebu – a to ho mám podstatně blíž než Ty a jsem tam minimálně 2x do měsíce – padají na mě vzpomínky a radost z chůze po Chebu. Doslova do sebe nasávám atmosféru města a užívám si pohledy na měnící se tvář města – k lepšímu. Tím, že naši bydlí u hradu, musím projít tou historickou částí a vrací se mi toho pokaždé spousty. Jen to chebské nádraží je ted už spíš ostuda. Myslím vlakové, autobusové máme nové…
    Taky zjišťuji, žes byl v Chebu a neozval ses, mohl jsi mi tu knížku předat osobně. A mohla jsem aspoň na chvíli přerušit blátnivý tok pracovních povinností a vydat se s tebou někam do kopců, jako dřív…. 😉
    Měj se
    Vlastina

  8. lojzo napsal:

    „Bydliště jsem čas od času měnil, důvodem však nikdy nebyla touha poznávat svět. Důvody migrace byly veskrze racionální.“
    Takže ak tomu dobre rozumiem, túžbu poznávať svet považuješ za iracionálnu? 😯 😎

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.