Téryho chata, Téryho kuloár, v maďarském a německém názvosloví také Téryho štít a Téryho sedlo.
Kdo byl doktor Edmund Téry a jaký měl vztah k Vysokým Tatrám?
Na tyto otázky odpovídá kniha z dílny Ivana Bohuša (spoluautorem je Ivan Bohuš mladší) Dr. Téry a Vysoké Tatry. Mimořádně poutavým způsobem popisuje život lékaře, filantropa, aktivního turisty i turistického činovníka, horolezce, a v neposlední řadě člověka s mimořádně vyvinutým lidským cítěním.
Edmund Téry, v maďarských pramenech Téry Ödön, v oficiálních písemnostech Téry Ödön Vilmos, nikdy nežil v bezprostřední blízkosti Vysokých Tatier. Navštěvoval je jen z jeho poměrně vzdálených působišť – z Banskej Štiavnice a Budapešti. Přesto se významně zapsal do tatranských dějin. Jako organizátor celouherské, ale především na Slovensko a Tatry zaměřené turistiky, jako neúnavný a nadšený propagátor slovenských velehor, jejich vybavenosti a exploatace, jako iniciátor založení turistické chaty v Malej Studenej doline u Piatich Spišských plies. Lidský a etický profil dr. Téryho snad nejvýstižněji charakterizuje fakt, že si historický název – Téryho chata – objekt zachoval bez ohledu na státoprávní změny, bez ohledu na režim.
Kniha Dr. Téry a Vysoké Tatry je členěna do devíti kapitol. Profesní dráhu dr. Téryho popisuje kapitola první – Curriculum vitae doktora Téryho.
Edmund Téry se narodil 4. července 1856. Do školy byl zapsaný jako Téry Ödön. Jeho původní příjmení Ricker se změnilo poté, co si otec dal úředně pomaďarštit své jméno. V roce 1874 Téry dokončil studia na gymnáziu. Již během posledních dvou let na střední škole navštěvoval přednášky na lékařské fakultě a po maturitě byl zapsán přímo do druhého ročníku medicíny. Zpočátku se věnoval chirurgii, v ročníku čtvrtém ho zaujalo všeobecné lékařství a veřejné zdravotnictví. To se stalo později náplní jeho profesionálního lékařského působení.
Jako asistent lékařské fakulty se cítil nedostatečně vytížený, požádal proto o místo lékaře „v terénu“; v roce 1880 se tak stal státním báňským lékařem v Banskej Štiavnici. Netrvalo dlouho a svým citem a vztahem k nemocným se stal velmi oblíbeným v řadách prostých horníků. Téry pomáhal, kde mohl. Od svých pacientů nepřijímal žádnou odměnu. Naopak jeho žena Emília často poskytovala chudým pomoc v podobě potravin či drobného obnosu. Tuto pomoc si mohli dovolit díky Filipu Coburgovi, majiteli antolského panství, který si zvolil Téryho za svého osobního lékaře a honoroval ho částkou dvě stě forintů měsíčně.
Profesně mimořádně dobře zvládnutý byl Téryho boj s epidemií dětských spalniček v letech 1883 – 1884 v oblasti Banskej Štiavnice.
Pozornosti ústředních orgánů uherského zdravotnictví neunikly Téryho organizační schopnosti. Sedminásobným funkčním povýšením dosáhl hodnosti ministerského rádce. V roce 1890 se jako čtyřiatřicetiletý stal inspektorem veřejného zdravotnictví. Mnoho času trávil na služebních cestách, na odborných konferencích. Své zkušenosti dokázal využít již v roce 1892, kdy pomohl zvládnout epidemii cholery v podtatranském kraji.
V době první světové války, na inspekční cestě po zajateckých táborech, se Téry nakazil nebezpečnou chřipkou. Nedoléčil se, následoval zápal plic a srdeční potíže. Přidala se i deprese z válečných hrůz. Organismus dr. Téryho se již nezotavil. Zemřel 11. září 1917 v Budapešti.
********************************************************************************
Druhá kapitola knihy je věnována Téryho dráze turistické a horolezecké
Zvláštní přitažlivost měly pro Téryho hory. Miloval zajímavé vyhlídkové body. Jako gymnazista navštěvoval Matru a Bukové hory. Roku 1874 absolvoval okružní cestu Štýrskem, Tyrolskem, Solnohradskem a Bavorskem. Jako medik chodil po Švýcarsku. Miloval Sitno, znal dobře Súľovské skály, Manín. Věnoval se poznávání Pilišských vrchů. O svých cestách si však nevedl – až na výjimky spojené s prvovýstupy ve Vysokých Tatrách – žádné záznamy.
Do Vysokých Tatier přišel Téry poprvé jako devatenáctiletý student, v roce 1875. Z druhotných pramenů je známo, že ještě téhož roku podnikl společně s horskými vůdci Jánom Stillom a Pavlom Spitzkopfom pokus o výstup na Gerlachovský štít. Dosáhli však „pouze“ Kotlového štítu. Na nejvyšší bod Karpat vystoupili o rok později, 31. července 1876. Téhož roku vystoupil Téry také na Slavkovský štít a Lomnický štít. Na všechny dosažené vrcholy se opakovaně vracel. Na Gerlachovský a Lomnický štít pak v roce 1894 i s manželkou a dcerou Etelkou. Mimořádný ohlas způsobily dva Téryho prvovýstupy: na Prostredný hrot (1876) a na Pyšný štít (1877). Oba vrcholy patřily až do té doby do kategorie „nedobytných“.
Prvovýstup na Prostredný hrot podrobně popisuje třetí kapitola knihy. Ve zkrácené podobě si jej můžete přečíst na jiném místě mého blogu.
Podrobný popis výstupu na Pyšný štít byl zveřejněn až v roce 1892. Poté, co smokovecký lázeňský lékař Ladislav Jármay objevil na vrcholu Pyšného štítu lahev s podrobnou Téryho zprávou o výstupu. Budapešťský matematik a horolezec Karol Jordán zmiňuje i třetí prvovýstup Edmunda Téryho: na Poslednú vežu, nejvyšší bod mezi Pyšným a Lomnickým štítom.
Kapitola čtvrtá shrnuje zásluhy Edmunda Téry jako turistického funkcionáře
Členem Uhorského Karpatského spolku se Téry stal roku 1875. V roce 1882 založil v Banskej Štiavnici Sitnianský oddiel UKS s vlastním výborem. Ke dni založení měl oddíl 122 členů (!). V Štiavnických vrchoch bylo Téryho přičiněním vyznačeno kolem sta kilometrů turistických chodníků. Na vrcholu Sitna, nejvyšším bodě Štiavnických vrchov, dodnes Téryho působení připomíná vyhlídková věž.
Řádné valné shromáždění, které se sešlo roku 1884 v Starom Smokovci, rozhodlo, že UKS připraví vlastní turistickou expozici na celostátní výstavě roku 1885 v Budapešti. Realizací byla pověřena komise ve složení Móric Déchy, Móric Bexheft a Edmund Téry. Ve spolupráci s Gejzom Emericzym, profesorem ze Spiškej Novej Vsi, se úkolu se ctí ujala. Expozice měla mimořádný ohlas a velmi dobrý dopad na návštěvnost Tatier.
Během Téryho působení v Banskej Štiavnici začal velmi upadat budapešťský oddíl UKS. Výsledkem toho a výsledkem dalšího působení Edmunda Téryho bylo založení nového spolku roku 1891. Pojmenován byl Maďarský turistický spolek. V roce 1892 měl již jedenáct oddílů, z toho čtyři působily na Slovensku.
Tatranský oddíl MTS měl sídlo v Kežmarku a vyhradil si po dohodě s UKS zpřístupnění Malej Studenej doliny a péči o ni. Stavěl však chodníky i v jiných částech Tatier. V Mengusovskej doline, Veľkej Studenej doline, později to byla cesta přes Prielom a od Zeleného plesa na Jahňací štít. Nejvýznamnějším a nejpopulárnějším úspěchem oddílu i ústředí byla výstavba chaty u Piatich Spišských plies. Její potřebu zdůvodňoval Téry už od roku 1891. Prezentoval ji pod názvem Budapešťský dům. Roku 1899 ji pod jeho jménem slavnostně předali veřejnosti.
Definitivní usnesení o stavbě chaty vydal ústřední výbor MTS na svém zasedání 5. července 1898 v Budapešti. Výstavbou chaty byl pověřený spišskosobotský architekt Gedeon Majunke, který se zavázal postavit ji do 15. června 1899.
Již 19. května 1898 se sešla stavební komise pod vedením Edmunda Téryho ve složení prof. Ľudovít Petrik, inženýr Jozef Pfinn, stavitel Gedeon Majunke a zástupci obce Stará Lesná, která v tom čase vlastnila dolinu, vybrat vhodné místo pro stavbu. Vybrali parcelu nad Jezerní stěnou, v blízkosti Piatich Spišských plies. Místo slibovalo krásný výhled na okolní štíty i na jezera. A také do Popradské kotliny.
Několik dní po obhlídce místa předložil stavitel Majunke komisi projekt. Základní projekt a rozpočet vypracoval Ing. Pfinn, Majunke ho přizpůsobil podmínkám a konfiguraci terénu. K projektu nebyly žádné výhrady. Spolek odhlasoval rozpočet 6000 forintů a stavět se začalo v polovině června 1898.
Stavělo se z kamene a písku, tohoto stavebního materiálu bylo v místě dostatek. Majunke se rozhodl použít na vazbu portlandský cement. Nejen pro jeho kvalitu, ale i proto, že dle názoru lovců vápno a cement působí rušivě na kamzičí zvěř. Podle rady odborníků stavěl severní stěnu jako oblý segment, aby ulehčil proudění větru a přesouvání sněhu.
Práce se netýkaly jen budovy samotné. Bylo nutné zajistit přísun veškerého materiálu do výšky 2015 metrů nad mořem. Z Popradu na Hrebienok vše vozily koňské potahy. Odtud pokračoval materiál na zádech dělníků z podtatranských obcí. Pro netrénované to byl velký výkon. V místě zvaném Ohnisko byl vybudován jednoduchý kamenný domek pro odpočinek nosičů. Na podzim byly veškeré práce přerušeny. Obnoveny mohly být až po dlouhé zimě, 5. června 1899. 18. července byla pak stavba dokončena.
Dvacátého prvního srpna 1899 byla chata slavnostně předána veřejnosti. Pojmenována byla Téryho jménem: Téry-menedékház, Téryho chata. Přes mimořádně nepříznivé počasí, sníh a déšť, se ceremoniálu zúčastnila asi stovka lidí.
Další podrobnosti o výstavbě chaty, o její další neméně zajímavé historii vypráví osmá kapitola knihy
Nezmínil jsem blíže kapitoly zbývající. Pátá se týká vztahu Edmunda Téryho a Mikuláša Szontagha, zakladatele lázní v Novom Smokovci, šestá přibližují Téryho zájem o meteorologii a sedmá poodhaluje pohled na Vysoké Tatry v roce 1875.
Poslední kapitola, devátá, je nazvána „Z úcty k Térymu“.
Zmiňuje další místa, která nesou Téryho jméno. Je to jedno ze skalních bradel na Sitne, mohutný Téryho kuloár pod západní stěnou Lomnického štítu, názvy Malého Pyšného štítu a Baranieho sedla v maďarském a německém názvosloví. Jméno Edmunda Téryho nese chodník vinoucí se napříč Pilišskými vrchy i turistický chodník v Štiavnických vrchoch. K Téryho odkazu se hlásí a názvem to deklarují členové Klubu slovenských turistov Dr. Téryho z Banskej Štiavnice.
Největší poctou pro Téryho bylo ovšem pojmenování chaty v Malej Studenej doline jeho jménem.
Knihu Dr. Téry a Vysoké Tatry vydalo v roce 2013 nakladatelství I&B Tatranská Lomnica. Zájemci si ji mohou objednat na stránkách ibtatry.sk
Zaujímavé čítanie, dík!
Akurát jedna otázka – odkiaľ pán Téry pochádzal? Nezmieňuješ ani miesto narodenia, ani miesta štúdií.
Nemohu vyzradit všechno 😉 .
Otec E. Téryho pocházel z Dolních Rakous. E. Téry se narodil již v Uhersku, v tehdejší Torontálské župě. Se studiemi je to komplikovanější, medicínu absolvoval v Budapešti.
Mne môžeš, ja to nikomu ďalšiemu nepoviem. 😎
🙂
super, dík!
Všeci dobrý Slováci jsme z Uherska – igen! Takže i ta rumunská Torontál župa byla naša.
Musím Ti nechat, že máš skvělý čuch na kvalitní informace. Nenapadlo by mě, kde to vše vyhledat. Díky
Od té doby, co mám virtuální povědomí o Tobě, tak mě vždy vyděsí info v mediíích, že zas další Čech se zabil nebo přizabil v Tatrách. Hned sem letím a Ty dáš Téryho, jak dobře.
Tak to je hezké… 😉
Tak koukám, že na sledování takového infa v mediích jsme dva. 😉
😎
Včera mi kniha přišla poštou 🙂
Okamžitě jsem jí přečetla 🙂
Krásný zážitek 🙂
Děkuji 😉