Tři tatranské trojky (Návraty)

Tři tatranské trojky (Návraty)

Tři tatranské trojky (Návraty)

V čase studentských let jsem jako rekreační horolezec zavítal do Tatier jen občas. Bylo to daleko a cesta z Prahy nebyla levnou záležitostí. Nemohl jsem se tedy chlubit bezpočtem zdolaných tatranských vrcholů a cest…

Musel bych možná dlouho přemýšlet, abych si i na to málo vzpomenul. Ovšem tři z nich se v mé mysli uchytily nesmazatelným způsobem.

Osmatřicet let mi trvalo, než jsem si je zopakoval…

Když jsem před pěti-šesti lety znovu začal koketovat s lezením, byly tyto cesty nedostupnou metou. Musel jsem oživit lezecké znalosti a dovednosti. Říkal jsem si tehdy, že by bylo dobré potkat parťáka – spolulezce, který by mne znovu do tajů lezení zasvětil. A pomohl mi postupně se zdokonalit tak, že bych s ním tyto tři cesty mohl zdolat.

Roky ubíhaly. Lezl jsem sám, žádný spolulezec se neobjevoval. Jak by také. Sladit se s mými pracovními volny je téměř nemožná věc. A horolezci zdokonalují především sebe. Málokdo je ochoten učit nováčky. A za nováčka jsem se po těch letech musel považovat.

Pomalu jsem se smiřoval s tím, že na východní hranu Žabieho koňa, jižní hranu Volej veže a Komarnického komín na Ošarpancoch budu muset zapomenout. Zůstat u svých dvojek, které jsem schopen lézt bez jištění. V trojkových cestách se v Tatrách (a nejen v Tatrách) běžně jistí.

Jenže nebyl bych to já, abych se s takovou skutečností jen tak smířil. Začal jsem tvrdě trénovat. Techniku, sílu. Trávil jsem spousty hodin na lezecké a boulderové stěně, posiloval jsem. Tři trojkové cesty jsem chtěl znovu zdolat a nepřipouštěl jsem si, že to není možné. Začal jsem pracovat s faktem, že to bude jedině sólo způsobem.

Neděle. Žabí kôň, východní hrana

Brzké ráno. Žabí kôň je jedním z nejfrekventovanějších tatranských vrcholů. Bylo by zvláštní, kdybych v tak krásném dni lezl na vrchol sám. Ještě před nástupem předbíhám dvě dvojky polských horolezců. A doháním šestici horolezců slovenských. Vlastně pětici. Ten šestý,, to je takový horolezec amatér. Jožo Kubáni, redaktor TV JOJ. Na Žabom koni chce složit lezeckou maturitu.

Je to skutečně tak. Cesta východní hranou Žabieho koňa je považována za tatranskou horolezeckou maturitu. Obtížnost III, extrémní expozice. Nástup slaněním, sestup taktéž. Navíc sestupové slanění není úplně jednoduché.

Přestože Jožo úplný začátečník není, obdivuji jeho odvahu. A snažím se ho povzbudit.

Žabí kôň (blíže)

Žabí kôň (blíže)

Žabí kôň byl v minulosti symbolem nedostupnosti. První velmi těžká cesta v Tatrách (IV), první smrtelná nehoda v dějinách tatranského horolezectví a ještě několik dalších NEJ.

11. září 1905 sestoupil král horských vůdců Klimek Bachleda a dva významní lezci té doby – Jędrzej Marusarz a Janusz Chmielowski – západním hřebenem Rysov k jimi nedávno objevené rozsedlině Žabieho sedla. Když se dostali přímo nad sedlo, objevila se před nimi neuvěřitelně úzká, nebezpečně vyhlížející skalní věž. Při minulé návštěvě ji vidět nemohli, byla hustá mlha. Oněmělý Klimek Bachleda pronesl tehdy jednu z nejznámějších vět v tatranské historii:

„Ještě se nenarodil ten, kdo by vylezl na tuto věž!“

To ovšem nevěděl, že druhého dne na vrcholu stanou Simon Häberlein a Käthrin Bröske.

Cesta východní hranou Žabieho koňa je skutečně velkolepá. Jak řekl dnes jeden z přítomných slovenských lezců – je to srdcovka. Každý, kdo cestu zdolal, se k ní rád vrací. A pokud ne naživo, alespoň ve vzpomínkách.

Já u vzpomínek zůstávat nechci. Udělal jsem vše pro to, abych se vrátit mohl naživo.

Přicházím pod západní hřeben spadající z Rysov k Žabiemu sedlu. Skupina slovenských horolezců se připravuje k výstupu. Připravit se musím i já. Na hřebeni už to nejde, je tam místa poskrovnu.

Obout lezečky, připevnit sedák, upevnit odsedací popruh s karabinou a připravit potřebné komponenty ke slaňování.

Následuje výstup asi patnáctimetrovým komínem na travnatou plošinu. Poté traverz travnatou plošinou za skalní hranu. Tady je vlastní nástup cesty.

Komín k nástupu cesty

Komín k nástupu cesty

Na jiných místech Tatier by mi přítomnost mnoha lezců nejspíš vadila. Tady však tento fakt kvituji s povděkem. Slovenští lezci nabízejí ke slanění své lano. Jsem jim za to vděčný, nemusím vytahovat a rozmotávat svoje. Tady to není až tak důležité, mnohem praktičtější bude jejich nabídka na sestupu.

Žabí kôň od slaňovacího stanoviště na nástupu cesty

Žabí kôň od slaňovacího stanoviště na nástupu cesty

První dvojice přelezla úvodní úsek cesty. Dokončila traverz ostré skalní hrany, které se říká Dolný kôň. Jsem teď na řadě já.

Slaňuji do Žabieho sedla. Je potřeba trefit sedlo, neodlétnout na jednu ani na druhou stranu. Vyvstal by velký problém.

Slanění mám za sebou, odepínám lano ze slaňovacího kyblíku (tak se říká přípravku, který se používá ke slanění). Volám na další kolegy, že mají volné lano. Vtom cinknutí, kyblík mi padá z ruky. Letí hluboko do slovenských strží.

Nepříjemné. Slaňování pomocí kyblíku mám nacvičené. Teď budu muset oživit slaňování pomocí polovičního lodního uzlu. Jeden z lezců mi následně nabízí slaňovací osmu. S díky však odmítám. Jistější budu s půlloďákem.

Jsou jedinci, kteří hranu přelézají ve vzpřímené poloze. Já však lezu bez jištění a nebudu pokoušet osud.

Nad Dolným koňom následuje asi desetimetrový výšvih. Nejtěžší místo výstupu. Chvíli přemítám, jak nejlépe tento úsek zdolat. Kolega nade mnou si mé rozmýšlení vysvětluje tak, že potřebuji pomoc. Hází mi lano, abych se navázal. Je to od něj milé a nechci mu kazit radost. Symbolicky se karabinou připínám ke smyčce lana a další dva metry zdolávám s tímto symbolickým jištěním.

Žabie sedlo a Dolný kôň z Horného koňa

Žabie sedlo a Dolný kôň z Horného koňa

Horný kôň, tak se jmenuje další úsek hřebene. Po lezecké stránce není těžký.  Popolézám za první dvojicí a po pár minutách stojíme na vrcholu Žabieho koňa.

Dvojice lezců přede mnou

Dvojice lezců přede mnou

Úžasný pocit. Mám nesmírnou radost, která je umocněna krásným slunným dnem, nádhernou atmosférou letních Vysokých Tatier, kamarádskými horolezci kolem mne.

Poslední lanová délka

Poslední lanová délka

Chvíli klábosíme na vrcholu, připravujeme se ke slanění. Nejprve krátké, ke slaňovacímu kruhu, odkud se dá slanit až pod štít. Lana však svazovat nebudeme, slaníme nadvakrát. Oživuji si uvázání polovičního lodního uzlu (nedostatky budu muset v klidu domova nacvičit).  Slaňuji první délku. Na malé stanoviště se vejdeme jen dva, proto pokračujeme rychle dál, abychom uvolnili místo dalším. Po půlhodině stojíme pod strmou jižní stěnou Žabieho koňa.

Žabí kôň, pohled k Tylkovej štrbine

Žabí kôň, pohled k Tylkovej štrbine. Na horizontu Bašty

Morskie Oko a Czarny Staw z Žabieho koňa

Morskie Oko a Czarny Staw z Žabieho koňa

Kotlina Žabích plies z Žabieho koňa

Kotlina Žabích plies z Žabieho koňa

Žabia veža z Žabieho koňa

Žabia veža z Žabieho koňa

Rysy a Malé Rysy z Žabieho koňa

Rysy a Malé Rysy z Žabieho koňa

Žabí kôň z Tylkovej štrbiny

Žabí kôň z Tylkovej štrbiny

Loučím se s kamarády horolezci, děkuji jim za to, že mi nabídli svá lana a své znalosti sestupové cesty.

Volia veža, jižní hrana

Je brzy po poledni. Krásný den, nechce si mi odcházet z hor. Zpod Žabieho koňa vzhlížím k nedaleké Tylkovej štrbině. Za ní se rozprostírá masív Volej veže s jižním žebrem, kterým vede druhá z cest, které jsem před osmatřiceti lety zdolal.

Volia veža, vpravo jižní žebro

Volia veža, vpravo jižní žebro

Přechod Tylkovej štrbiny má výrazný edukační charakter. Po jejím zdolání jsem porozuměl termínu úplně shnilá skála.

V horní části jižní hrany Volej veže kdosi leze, už dokončují výstup. Na nástupu se nikdo nepřipravuje, mohu nastoupit.

Obouvám lezečky, tady nic jiného potřebovat nebudu. Sestup bude bez slanění, klasickou cestou přes Východnú Voliu štrbinu. Pod skalami však nenechávám nic, všechnu výstroj si beru s sebou. Co kdybych přece jen něco potřeboval….

První metry znám. Během předchozích dvou návštěv Tatier jsem si nástup několikrát vyzkoušel. Rychle se z pravé strany žebra dostávám na jeho temeno. Pak už jen vzhůru a vzhůru, k prvnímu jistícímu stanovišti. Pořizuji několik fotografií a pokračuji ke stanovišti druhému. To je mezitím obsazeno. Z boční cesty, pojmenované po české horolezkyni Vlastě Štáflové, dolezla dvojice mladých hochů. Musím počkat, až druhý z nich odleze. Naštěstí to netrvá dlouho a já mohu nalézt do závěrečné partie cesty. Ta má odlišný charakter než předchozí část. Nejprve plotny, změť skal. Pak už jen hřebenová závěrečná partie. Jsem na vrcholu.

Nástup na jižní hranu Volej veže

Nástup na jižní hranu Volej veže

Volia veža. Pohled z druhého stanoviště na jižní hranu

Volia veža. Pohled z druhého stanoviště na jižní hranu

Volia veža, poslední úsek jižní hrany

Volia veža, poslední úsek jižní hrany

Kôpky a Vysoká z Volej veže

Kôpky a Vysoká z Volej veže

Dolina Rybiego Potoku z Volej veže

Dolina Rybiego Potoku z Volej veže

Východný Mengusovský štít z Volej veže

Východný Mengusovský štít z Volej veže

Cesta mi trvala 40 minut i s čekáním, fotografováním a pozorováním krajiny.

Mám důvod být už podruhé dnes nadmíru spokojen. Výstup bez nejmenších komplikací, problémů.

Pomalu sestupuji dolů, z boku prohlížím celou výstupovou trasu. Promítám si jednotlivé okamžiky výstupu, vybavují se mi jednotlivé kroky. Před osmatřiceti lety cesta trvala déle. Lezli jsme ve dvojici, s jištěním, navíc jsme v horním úseku minuli cestu a nalezli do těžšího terénu. Dnes už nevím proč, směr výstupu je naprosto jasný. Kdo ví, třeba mám dnes více zkušeností.

Pondělí. Ošarpance, Komarnického komín a jihovýchodní hřeben

Poslední z trojice cest, o kterých jsem hovořil, je cesta hřebenem Ošarpancov. Ošarpance jsou jakýmsi předsunutým masívem Dračieho štítu. Trojice vrcholků – Malý, Prostredný a Veľký Ošarpanec – se těší velké oblibě horolezců. Stěnami vede množství cest. Převážně velmi obtížných až extrémně obtížných. Hřebenem Ošarpancov pak vede cesta obtížnosti III, která je považována za jednu z nejhezčích tatranských hřebenovek.

Ošarpance (vpravo), Dračia Kôpka, Dračí štít a Vysoká

Ošarpance (vpravo), Dračia Kôpka, Dračí štít a Vysoká

Ošarpance (nejblíže), Dračí štít a Vysoká

Ošarpance (nejblíže), Dračí štít a Vysoká

Malý Ošarpanec, vpravo Komarnického komín

Malý Ošarpanec, vpravo Komarnického komín

Nástup na hřeben je komínem v pravé části západní stěny Malého Ošarpanca. Pojmenován je po jednom z trojice prvních lezců, kteří komín zdolali. Romanu Komarnickém. Byl to bratr mnohem slavnějšího průkopníka tatranského lezení, Gyuly Komarnického.

Z výstupu před téměř čtyřicítkou let si příliš detailů už nevybavuji. Na serveru youtube je však k dispozici mnoho videí z této cesty. Mám ji proto poměrně dobře zmapovánu.

Nástup do komína není těžký, trochu mi dává zabrat zdolání vklíněného balvanu. První klíčové místo výstupu, nástup do druhé části komína, mi nijak obtížné nepřipadá. Ale každému sedne něco jiného. Netuším, proč je ve spáře v metrové délce natlučeno tolik skob. Všechny jsou rezavé, a kdo ví. Třeba pamatují můj první výstup.

Malý Ošarpanec, Komarnického komín

Malý Ošarpanec, Komarnického komín

Malý Ošarpanec, Komarnického komín

Malý Ošarpanec, Komarnického komín

Druhá část komína ústí na vodorovnou travnatou plošinu. Z ní se pomocí trhliny dostávám na hřeben Malého Ošarpanca. Pomocí vodorovných puklin a rozsedlin se pak dostávám na vrchol.

První fotografická pauza, studuji další část cesty. Hranu Prostredného Ošarpanca. Nejdříve však musím slanit do Nižnej Ošarpanej štrbiny.

Prostredný Ošarpanec z Malého Ošarpanca

Prostredný Ošarpanec z Malého Ošarpanca

Na Malom Ošarpanci

Na Malom Ošarpanci

Ganky z Malého Ošarpanca

Ganky z Malého Ošarpanca

Slanění rychlé a bezproblémové. Stejně tak další část výstupu. Překvapení mě čeká na vrcholu. Do Vyšnej Ošarpanej štrbiny spadá převislá, hladká, asi 7 metrů vysoká stěnka. Pokud jsem si něco z doby před osmatřiceti lety pamatoval, tak především to, že v tomto místě jsme sestupovali. Nikoli slaňovali.

Prohlížím sestupovou trasu, dalo by se. Ale jistější bude slanit.

Avšak slanění do převislé stěny, bez opory nohou, třeba bezchybně zvládnout. Nejprve se zavěsit do odsedacího popruhu, pak připravit poloviční lodní uzel, odlehčit odsedací popruh a nasednout do slanění. Už dlouho jsem takový způsob slanění nepraktikoval, proto mi trvá déle.

Veľký Ošarpanec

Veľký Ošarpanec

Na Prostrednom Ošarpanci

Na Prostrednom Ošarpanci

V polovině stěny Veľkého Ošarpanca je v hladké stěně asi pětimetrová úzká spára. Označena je v průvodci jako další klíčové místo výstupu. Po jejím zdolání už nic nebrání, abych stanul na vrcholu nejvyššího z Ošarpancov.

Prostredný Ošarpanec z Veľkého

Prostredný Ošarpanec z Veľkého

Podařilo se. Zdolal jsem i poslední z trojice cest. Ještě však zbývá sestup. Nemohu použít slanění ze samotného vrcholu, na to mi šedesátimetrové lano nestačí. Letitý slaňovací kruh je umístěn asi deset metrů pod vrcholem. Odtud se dá slanit do Dračej štrbiny (těžší varianta) nebo pod severozápadní stěny Veľkého Ošarpanca.

V pukline Veľkého Ošarpanca

V pukline Veľkého Ošarpanca

Volím jednodušší variantu. Asi patnáctimetrové slanění však vede z velké části vzduchem. Třeba se nad převisem pořádně odrazit a sjet o něco níže. Jinak to odnesou kolena.

Musel bych být hodně neopatrný, ale už se mi to stalo.

Veľký Ošarpanec zpod Dračej Kôpky

Veľký Ošarpanec zpod Dračej Kôpky

Veľký Ošarpanec z Dračej Kôpky

Veľký Ošarpanec z Dračej Kôpky

Stojím pod stěnou Veľkého Ošarpanca, pomalu balím výstroj, pomalu se přezouvám. Jako bych chtěl natáhnout tyto okamžiky, kdy mi k dokonalému štěstí nechybí prakticky nic. Dokončil jsem trojici výstupů, ke kterým jsem se dlouhá léta chtěl vrátit. Splnil jsem si jeden z životních snů. Zvolil jsem riskantnější, ale soběstačný způsob. Něco jsem si dokázal a mám důvod být na to hrdý.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vysoké Tatry. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

15 komentářů u Tři tatranské trojky (Návraty)

  1. SV napsal:

    „Něco jsem si dokázal a mám důvod být na to hrdý.“ ano 😎

  2. SV napsal:

    a pokojne to môžeš povedať aj bez toho „jsem“ 😎

  3. SV napsal:

    „fotka Komín k nástupu cesty“ – a sakra! 😯 😯

  4. SV napsal:

    „Jsou jedinci, kteří hranu přelézají ve vzpřímené poloze.“ – ano. lidé jsu ruzní…..

    „Já však lezu bez jištění a nebudu pokoušet osud.“ tak. zbytočné cielené riziko je neúcta k horám. a to oni nemajú radi……

  5. SV napsal:

    „Po jejím zdolání jsem porozuměl termínu úplně shnilá skála.“ nofuj, to je terén hnusný a nebezpečný! kto ti to povedal, taký termín?

  6. SV napsal:

    „fotka Nástup na jižní hranu Volej veže“ hm, mne sa zdá ten nástup pomerne dosť fujný…..ale to je možno mojím nehorolezeckým okom 😉

  7. SV napsal:

    „Cesta mi trvala 40 minut i s čekáním, fotografováním a pozorováním krajiny.“
    spomaľ, prihoria ti lezečky! 😉

  8. Rado napsal:

    Skvelé, gratulujem 😉

  9. Horecký Peter napsal:

    pekny článok, začínam lutovať že som s tebou nešiel dalej 🙂

  10. Buteo napsal:

    Božííí ! SV po celou dobu úpěla v nějakém mělkém žlebu nebo tak¨? Jste skvělí oba. Já mám 14 za sebou, ještě dvacet a taky budu skvělý, heč

  11. pepa napsal:

    Toto byla čistě sólo akce. SV 🙂 fandila z velké dálky.

  12. lojzo napsal:

    „Tři tatranské trojky“ – to je moc, nie? Dve trojky sú podľa mňa tak akurát. 😎

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.