Dva tatranské hřebeny, dvě Galérie a dva Kostoly

Dva tatranské hřebeny, dvě Galérie a dva Kostoly

Dva tatranské hřebeny, dvě Galérie a dva Kostoly

Možná poslední záchvěv tatranského léta. Stál za to. Počasí letnější než v létě, tepla jak na Jadranu, chvílemi až ubíjející sluneční paprsky. Po dešti ani památky.

Pět dnů volna k tomu. Co víc bych si mohl přát? Vlastně další dovolená.

Volné dny jsem využil beze zbytku. Do poslední kapky. Do posledního dechu.

Sobota. Z Východnej Železnej brány na Rumanov štít

V závěru Doliny Zlomísk je hlavní tatranský hřeben velmi členitý. V někdejším mém článku jsem seskupení kolem Zlobivej nazval skalním chaosem. Ovšem chaosem v dobrém slova smyslu. Chaosem, který mne při pohledu z Ganku fascinoval zvláštním, mimořádně intenzivním způsobem.

Pošilhával jsem již delší dobu po tomto úseku hlavního tatranského hřebene. Na takovou akci jsem se však zatím necítil. Není to obyčejná procházka. Cesta je exponovaná a obtížnost dosahuje v některých místech stupně III. To však jen v případě, že cesta nezahrnuje přechod Malej Snežnej kopy a výstup na Zlobivú od Wachterovej veže nevede těsným komínem pod vrcholem štítu. Polský horolezec Władysław Cywiński, autor nedokončeného horolezeckého průvodce Tatier, označuje úsek na Malej Snežnej kope za nejtěžší v rámci přechodu celého hlavního hřebene Tatier. Ve směru východ – západ. (Ve směru opačném je to jinak. Tyleho hrana na Východný Železný štít obtížností převyšuje vše).

Letošní mou lezeckou sezónu v Tatrách mohu neskromně považovat za velmi úspěšnou. Podařilo se mi uskutečnit několik pro mne hodnotných sólo výstupů. S tímto přesvědčením se dostavil konečně pocit, že bych mohl zvládnout přechod hřebene v závěru Zlomísk. S tím, že bych obešel Malú Snežnú kopu a k vrcholu Zlobivej se dostal jiným způsobem, než pomocí úzkého komínu.

************************************************************************************

Zlomisky stoupám vzhůru. Závany větru, zčeřená hladina  Ľadového plesa, barva trávy, podzim se hlásí na každém kroku. Železná kotlina a konečně Východná Železná brána. Mám rád toto sedlo. Nabízí krásné pohledy do Kačacej doliny. Jedné z nejdivočejších v celých Tatrách. Nikdy jsem však tímto směrem nesestupoval, ani odtud nevystupoval. K mé vlastní škodě. Jenže to bych musel v Tatrách bydlet…

Dolina Zlomísk

Dolina Zlomísk

Dolina Zlomísk, Ľadové pleso

Dolina Zlomísk, Ľadové pleso

Dolina Zlomísk. Vpravo Východná Železná brána, dále doleva Snežné kopy a Západný Železný štít.<br>První úsek mé cesty

Dolina Zlomísk. Vpravo Východná Železná brána, dále doleva Snežné kopy a Západný Železný štít.
První úsek mé cesty

Ve Východnej Železnej bráne

Ve Východnej Železnej bráne

Teď však mířím jiným směrem. Po hlavním tatranském hřebeni vzhůru. Čeká mne nejprve krátký výstup na Hrubú Snežnú kopu. Travnato-kamenitý terén, v závěrečném úseku pevná skála. Nic těžkého, pár minut a stojím na vrcholu.

Rozhlížím se do všech stran. Není možné jen tak bez zastávky pokračovat dál. Hrubá Snežná kopa je prvotřídním rozhledovým místem. Úchvatné pohledy do Zlomísk, do Kačacej doliny.

Na Hrubej Sneznej kope. <br>Zleva Prostredná Snežná kopa, Západný Železný štít, Zlobivá a Rumanov štít. Má další cesta

Na Hrubej Sneznej kope.
Zleva Prostredná Snežná kopa, Západný Železný štít, Zlobivá a Rumanov štít. Má další cesta

Na Hrubej Snežnej kope

Na Hrubej Snežnej kope

Na Hrubej Snežnej kope. Pohled do Kačacej doliny

Na Hrubej Snežnej kope. Pohled do Kačacej doliny. Vlevo Snežná galéria

Hřeben pokračuje na Prostrednú Snežnú kopu. Slunce ještě nestačilo pořádně vystoupit nad obzor a  severní strana ostrého hřebene je po chladné noci stále vlhká. Musím se soustředit a kontrolovat každý krok. Pěkně to klouže. Prostredná Snežná kopa je o poznání vyšší než její jmenovkyně, kterou jsem právě opustil. Výstup už není tak snadný, ale stále nic složitého.

Pod severní stranou Prostrednej Snežnej kopy se rozkládá obrovské plató tvořené sutí a kameny nejrůznější velikosti. Snežná galéria. Při pohledu z Kačacej doliny vyhlíží nepatřičně. Jako něco, co do tohoto světa ostrých hřebenů a skal vůbec nepatří. Obrovská divadelní scéna uprostřed skalního chaosu. Fascinuje mne, kdykoli se můj zrak obrátí k ní. Kde se tu vzala? Jak se mohla vytvořit? Odpověď je možná jednoduchá, mou fantazii by však jen stěží utlumila.

Snežná galéria pod Prostrednou Snežnou kopou

Snežná galéria pod Prostrednou Snežnou kopou

Mnoho otázek v hlavě, třeba se však od nich oprostit a s rozvahou sestoupit dolů. Dostat se do Západnej Železnej brány. Jak jsem již naznačil, obtížný hřeben Malej Snežnej kopy, přes který je to do sedla nejblíže, musím vynechat. Bez jištění bych velmi riskoval.

Do Západnej Železnej brány tedy musím oklikou. Jedna z variant je slézt po dlouhém skalním žebru hluboko do Zlomísk a pak dlouze do sedla vystoupit.  Po tom však netoužím. Ztratil bych příliš mnoho výškových metrů, příliš času.

Někdy je však lepší udělat jednodušší věc i za cenu ztráty. Snažím se najít rychlejší a kratší variantu, zasekávám se však na dlouhé minuty ve žlabu, který spadá z Nižnej Snežnej lávky a který se Západnou Železnou bránou téměř sousedí. Trápím se v lámavých skalách, vážím každý krok, doslova každý centimetr. To, že jsem nesestoupil hluboko, v konečném důsledku není ziskem. Nicméně konečně stojím v sedle. Odtud mne čeká výstup na Západný Železný štít.

V Západnej Železnej bráne

V Západnej Železnej bráne

Zpět, kousek pod sedlo. Nejprve mix, tráva a kamení, pak už výstup v pevné skále. Cesta k vrcholu Západného Železného štítu není dlouhá ani obtížná. Ještě snazší a kratší je sestup do Nižnej Zlobnej štrbiny.

Kačacia dolina ze Západného Železného štítu

Kačacia dolina ze Západného Železného štítu

Zlobivá ze Západného Železného štítu

Zlobivá ze Západného Železného štítu

V Nižnej Zlobnej štrbine

V Nižnej Zlobnej štrbine

Dostávám se do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl. Od vrcholu Zlobivej mě dělí Zlobná kopka, Zlobná kopa a Wachterova veža. První jmenovaná vyvýšenina, Zlobná kopka, je oblíbeným cílem horolezců i vysokohorských turistů. Ve svém hřebeni skrývá obrovské skalní okno, které se objevuje už na starých pohlednicích a starých obrazech Tatier. Turisté stojící ve skalním okně a hledící na vzdálené Ľadové štíty. Na pohlednicích téměř kýč, v reálu však nádherná podívaná. Dobrý pozorovatel okno objeví i při pohledu ze silnice na Popradské pleso.

Skalní okno v Zlobnej kopke

Skalní okno v Zlobnej kopke

Skalní okno v Zlobnej kopke

Skalní okno v Zlobnej kopke

Přírodní div. Takových skalních oken v Tatrách mnoho není. Možná je dokonce jediné svého druhu, své velikosti. Nezbytné fotografie a pokračovat dál. Zlobná kopa a strmá Wachterova veža. Z ní desetimetrové slanění pod vrchol Zlobivej.

Zlobná kopka a Západný Železný štít z e Zlobnej kopy

Zlobná kopka a Západný Železný štít ze Zlobnej kopy

Tak tady je ten zmíněný komín, co vede téměř pod vrchol. Už terén k jeho začátku je strmý. Není však úplně hladký, jak jsem si myslel. Nahoře jsou dva vklíněné balvany, které jsou pro výstup stěžejní. Zkusím to? Nezkusím? Komín je pro mne velkou záhadou. Mám ho prozkoumaný jen při pohledu shora, zpod vrcholu Zlobivej. V některých průvodcích je hodnocen stupněm obtížnosti IV. Což osobně považuji za reálné. Ovšem Władysław Cywiński hodnotí stupněm II. Jeho hodnocení je však podivné. Nejspíš třeba vynásobit koeficientem Cywiński .

Ne. Nebudu pokoušet osud. Bez jištění je to riziko. Kdybych z komína vyletěl, čekal by mne desetimetrový pád. A to by nejspíš bolelo. Obcházím vrcholovou partii štítu; ani ta není nejjednodušší, je však bezpečná. Po chvíli stojím na vrcholu Zlobivej.

Wachterova veža a Zlobivá

Wachterova veža a Zlobivá

Jak dlouho jsem tu nebyl? Rok? Už nevím. Vrchol štítu získal od té doby novou podobu. Zmizel starý dřevěný kříž, který k vrcholu Zlobivej dlouhá léta patřil. Určitě měl svoji historii a hodně si pamatoval. Byl to jeden z nejhezčích tatranských vrcholových křížů. Teď je tu kříž nový, z vyhoblovaných prkýnek, nalakovaný, lesklý. Pro ty, kteří by netušili, kde se nacházejí, je na kříži přibitý talířek s dvojnásobným upozorněním Vysoké Tatry. Nový kříž sem někdo dal určitě v dobré vůli. Nicméně vhodnější by byla tradice. Starý kříž je tu stále. Stojí zastrčený ve skalní puklině pod vrcholem. Možná čeká, že ho někdo zrenovuje a vrátí se, kam po dlouhá léta patří.

Nový kříž na Zlobivej

Nový kříž na Zlobivej

Zlobivá. Hřeben k Rumanovu štítu, Rumanov štít a Ganek

Zlobivá. Hřeben k Rumanovmu štítu, Rumanov štít a Ganek

Mlha mezitím zahalila hory. Pršet z ní ale nebude. Jen z mé další cesty vidím velmi malou část. Je mnohem členitější než dosavadní cesta. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Stále dokola. Pak kolmá stěna, kterou musím obejít. Sestoupit hluboko, téměř na jižní terasu Zlobivej. Pak se dlouze vracet na hřeben.

Rumanov štít už není daleko. Před ním je ještě několik věží, kde mi dávají zabrat především sestupy. Všude slaňovací smyčky, ty však nevyužívám. Raději se zdokonaluji v trojkových sestupech.

Rumanov štít. Jeden, druhý a nejvyšší třetí vrchol. Vzhlížím k sousednímu Ganku. Budu pokračovat až tam? Ne. Stačilo. Čekají mne ještě čtyři náročné dny a musím šetřit síly. Dnešní hřebenovka mi jich dost sebrala. Byla to fyzicky náročná cesta. V rámci Tatier rozhodně nepatří mezi lehké. Rád bych ji ovšem absolvoval ještě jednou. Bez zjednodušení, která jsem byl dnes nucen učinit…

Rumanov štít. Pohled k Zlobivej

Rumanov štít. Pohled k Zlobivej

Skalní chaos kolem Zlobivej

Skalní chaos kolem Zlobivej

Ganek z Rumanovho štítu

Ganek z Rumanovho štítu

Nedělní návštěva Malého Kostola

…ještě předchozího dne večer se setkávám s Radom. Plánujeme společnou nedělní túru. Nápad zdolat vrcholy ve střední části Prostredného hrebeňa byl šťastný.

Sedlo za Oštepmi. Rado v těchto místech nedávno byl a dobře si pamatuje cestu. Ta je orientačně náročná a samotnému by mi nějaký čas trvalo, než bych ji našel. Potok, kosodřevina, labyrint obrovských balvanů.

Žlab spadající ze Sedla za Oštepmi je velmi příjemný. Tráva, stabilní kamení, především pak dobře znatelná vyšlapaná cesta. Půlhodina stoupání a jsme v sedle. Z jihu je sevřeno masívem Zadného Oštepu. Při pohledu z dolin poměrně nenápadný vrchol, tady však mohutný skalní masív. Škoda, že jsme si nenastudovali trasu výstupu, mohla by to být zajímavá túra…

Malá Studená dolina od Sedla za Oštepmi

Malá Studená dolina od Sedla za Oštepmi

Necháváme Zadný Oštep za sebou. Je neděle a slušní lidé chodí do kostela. Či spíše ti, kteří považují návštěvu kostela za přínosnou. Mezi ty patříme i my a proto do kostela jdeme. Vlastně na Malý Kostol.

Je to jeden z vrcholů v Protrednom hrebeni, jeden ze dvou Kostolů v Tatrách. Cesta však není přímočará. Bezejmenný vrchol nad Sedlom za Oštepmi, Kopa nad Ohniskom, další dvě bezejmenné věžičky, Veža nad Ohniskom a teprve poté Malý Kostol. Výstup je fyzicky namáhavý, je to však čistá turistika, náznak lezení až pod samotným vrcholem.

Zadný Oštep (vlevo), Kopa nad Ohniskom a bezejmenná věžička od Veže nad Ohniskom

Zadný Oštep (vlevo), Kopa nad Ohniskom a bezejmenná věžička od Veže nad Ohniskom

Rozhled z Malého Kostola je dalším velkým překvapením dnešní túry. Nádherné pohledy do Malej Studenej doliny, k Téryho chate, do Veľkej Studenej doliny. Pro všechny vrcholy v této části Prostredného hrebeňa platí totéž, co pro Zadný Oštep. Zdola nenápadný vrcholky, jejichž pojmenování jsem až donedávna pořádně neznal. Jejich zdánlivou malost umocňuje především sousedství mohutného Prostredného hrotu. Na hřebeni ovšem překvapivě mohutné věže nabízející mimořádně pěkné rozhledy. Počasí nám dnes přeje a máme možnost tyto pohledy vstřebávat.

Fascinuje mě sousední Veľký Kostol. Netušil jsem, že je tak strmý a mohutný. Vzdušnou čarou vzdálený pár stovek metrů, ve skutečnosti je přístup k němu ještě pořádně dlouhý. Dnes už nestihneme. Rado se vrací domů a musí odjet dříve, než nastane nedělní podvečerní dopravní špička. Já se však o výstup pokusím následujícího dne.

Veľký Kostol z Malého Kostola

Veľký Kostol z Malého Kostola

Veľká Studená dolina z Malého Kostola

Veľká Studená dolina z Malého Kostola

Na Malom Kostole

Na Malom Kostole

Malý Kostol

Malý Kostol

Pondělí, Veľký Kostol

Večer předchozího dne jsem pečlivě studoval výstupovou trasu na Veľký Kostol. Dobrý popis použitelné cesty nabízí internetový kamarád Goat. Tuto cestu chci využít. Vlastně jiná pro mne vhodná ani není…

Nejprve se musím se dostat pod Malý Kostol, stejnou cestou jako včera. Pak přejít na stranu Veľkej Studenej doliny a po terasách lemujících oba Kostoly se dostat pod Zadnú Bráničku, jedno ze dvou sedel mezi Malým a Veľkým Kostolom.

Veľký Kostol od Malého Kostola

Veľký Kostol od Malého Kostola

Veľký Kostol od Malého Kostola

Veľký Kostol od Malého Kostola

V sedle před Malým Kostolom přecházím na západní stranu hřebene. Nenápadná stezka mne přivádí pod stěny Malého Kostola. Nahlížím za skalní hranu, tady bych měl narazit na terasu. Ta je však mnohem níže. Musím se vrátit, sejít a obejít výběžky skal. Pak se teprve proplést kosodřevinou a napojit se na chodník vyšlapaný na terase pod Malým Kostolom.

Terasa je poměrně dlouhá. Točí se kolem masívu Malého Kostola a v některých místech vede nad velmi strmými srázy. Posléze přichází pod Zadnú a Prednú Bráničku. Tudy vede cesta na Veľký Kostol.

Malý Kostol z terasy Kostolov

Malý Kostol z terasy Kostolov

Malý Kostol

Malý Kostol

Veľký Kostol z terasy Kostolov

Veľký Kostol z terasy Kostolov

Už letmý pohled k Prednej Bráničke naznačuje, že prostup sedlem nebude ničím jednoduchým. Buď vpravo, po skalách se skoupými chyty a stupy, nebo širokým převislým komínem. Volím druhou variantu. Připadá mi schůdnější.

Predná Bránička

Predná Bránička

Vecpat se do komína, v rozporu nastoupat nohama co nejvýše, hmátnout po chytu nad komínem. Jsem zvědav, jak tohle polezu dolů.

Při včerejším pohledu do stěn Veľkého Kostola ze sousedního vrcholku mě překvapila strmost jeho stěn. Byl jsem přesvědčen, že horizontální pohled pouze zkresluje skutečnost, že stěna ve skutečnosti tak strmá není. Teď vidím, že to není pravda. Výstup příkrým travnatým svahem s občasnými volnými balvany je nepříjemnější, než jakékoli lezení po skalách. Jsem rád, když nechávám trávník s kluzkou trávou pod sebou. Přesto, že mě nejobtížnější část výstupu ještě čeká. Tou je asi šestimetrová stěnka. Je v ní jeden dobrý chyt, krátká vertikální lišta. Pak už jen malý boční chyt na tři prsty.

Stěna však není kolmá, proto zvládám čtyřkový výstup bez obtíží. V horní části stěnky někdo zanechal lano. Věděl proč. Následuje přechod ze stěnky do trávy; lanem z důvodu bezpečnosti asi pohrdne jen málokdo. Přechod ze skály na trávu je opravdu nebezpečný.

K vrcholu Veľkého Kostola vede strmá hrana. Je to však pevná skála s poměrně dobrými stupy a chyty. Pět minut lezení a jsem na jakémsi jižním předvrcholu Veľkého Kostola. K nejvyššímu místu vede ještě velmi exponovaný, několik desítek metrů dlouhý skalní hřeben.

Jsem na vrcholu. Úžasné. Výstup vůbec nebyl jednoduchý. Zvládl jsem ho však bez problémů a mám důvod být spokojen.

Hřeben Veľkého Kostola

Hřeben Veľkého Kostola

Veľký Kostol je impozantní vrchol. Pouze přítomnost mohutného souseda, Prostredného hrotu, vytváří optický klam a snižuje jeho velkolepost. Vrchol nabízí rozhledy podobné, jako jeho menší bratr. Mnohonásobně však umocněné vyšším nadhledem a strategičtější polohou.

Pohledy do všech stran si skutečně vychutnávám. Jimi nasycen začínám uvažovat o riziku sestupu. Možná byly obavy namístě, sestup byl však naprosto bezproblémový. A komín z Prednej Bráničky v sestupu snadnější, než ve výstupu…

Cestou zpět do Sedla za Oštepmi si všímám skalních útvarů na straně Veľkej Studenej doliny. Jedno ze seskupení se podobá zřícenině hradu. Skalní hrad uprostřed Vysokých Tatier. Strážce doliny. Strážce Kostolov…

Skalní hrad (Strážce Kostolov)

Skalní hrad (Strážca Kostolov)

Úterý, Galéria Ganku

Během letní dovolené jsem se toulal v Ťažkej doline. Patří mezi nejodlehlejší v celých Vysokých Tatrách. Vystoupil jsem na Kačaciu vežu, která je jakousi strážní věží východní části doliny, a z ní na velkou sutinovou terasu pod severními srázy Malého Ganku. Terasa nese pojmenování Galéria Ganku. Tímto označením však horolezci označují především mohutnou stěnu pod sutinovou terasou. A ta je jejich rájem. Vede jí bezpočet horolezeckých cest. Ani tou nejsnadnější bych si netroufnul lézt bez jištění.

Ťažká dolina, Ťažké pleso

Ťažká dolina, Ťažké pleso

Galériu Ganku obdivují i turisté. Je dobře vidět z cesty k vrcholu Rysov. Ze sedla Váha a z přilehlých svahů. Odtud vyniká v celé své kráse, v celé své výšce.

Na Galérii mne v létě zaskočilo počasí a musel jsem rychle sestoupit; ne bezdůvodně jsem se obával sestupu v dešti, který by byl velmi nepříjemný. Tehdy jsem si říkal, že se na Galériu musím vrátit. A vystoupit až na Malý Ganek.

Vrátil jsem se.

Galéria Ganku (foto zima 2011)

Galéria Ganku z Váhy (foto zima 2011)

Pod Galériou Ganku

Pod Galériou Ganku

Přístup do Ťažkej doliny, potažmo pod Galériu Ganku, je velmi dlouhý. Dvě hodiny chůze Bielovodskou dolinou až k horolezeckému tábořišti. Pak vystoupat k Ťažkému plesu a posléze na další patro doliny, k Zamrznutému plesu. Skalními srázy se proplést pod Galériu. Tady začínají cesty horolezecké. Já však pod Malý Ganek vystoupím cestou, po které horolezci z Galérie sestupují. Schůdným žlabem vyšlapu na sedlo Pustá lávka a odtud budu pokračovat východním okrajem Galérie. Nakonec se okrajem žlabu vyšplhám na samotnou sutinovou terasu.

Pustá lávka

Pustá lávka

Galéria Ganku, pohled do Ťažkej doliny

Ťažká dolina od Pustej lávky

Z Pustej lávky traverzuji Kačaciu vežu, přecházím na stranu Kačacej doliny, pomalu stoupám až k východnímu okraji Galérie. Poslední výšvih a stojím na terase.

Teď stojím přímo na Galérii. Zdá se malá, z dálky vypadá větší. Pokryta je kameny, nikoli suťoviskem, jak se opět z dálky zdá. Rozhlížím se. Galéria Ganku je pojmem. Především mezi horolezci. Vylézt některou z cest na Galériu už něco znamená. Já jsem sice nevylezl stěnou, přesto si dokážu představit a vžít se do pocitů těch, kteří některou z cest zdolají.

Ťažká dolina z Galérie Ganku

Ťažká dolina z Galérie Ganku

Rysy z Galérie Ganku

Rysy z Galérie Ganku

Na jedné ze skalek na Galérii ještě nedávno seděly dvě osoby. Dva pankáči. Old punks. Tak Goat nazval zelenožluté mužíky z polyuretanové pěny, kteří se sem dostali bůhvíjak a Galériu zdobili. I když poslední slovo by mělo být nejspíš v uvozovkách. Nic pěkného na těchto mužících nebylo a vypadali tu jak strašáci.

Mužíci tu už nesedí, kdosi usoudil, že jejich přítomnost je pro Galériu nežádoucí a neestetická. Proto je vzal a narval pod jednu ze skal. Tady je také nacházím. A nemohu přijít na to, co měla jejich přítomnost v těchto místech světu sdělit.

Galéria Ganku, pankáči

Galéria Ganku, pankáči

Na západním konci Galérie stojí kovová tyč, na které je připevněna vrcholová kniha. Zapisuji se a vzdávám zápisem hold všem horolezcům, kterým se podařilo zdolat některou z cest.

Vzhlížím k vrcholu Malého Ganku. Je to ještě pěkně vysoko a dnes už tam nejspíš nepolezu. Zaměřím se na jinou záležitost. Pokusím se najít sestup do Rumanovej doliny. Pokud by se mi to podařilo, dostal bych se na jižní stranu Tatier. Nemusel bych složitě cestovat z Lysej Polany kolem celých Tatier. A doTatranskej Štrby bych se dostal podstatně dřív.

V popisech sestupu z Galérie do Rumanovej doliny se uvádí, že je sestup orientačně náročný. Netuším proč. Ihla v Galérii, kolem které sestupová cesta vede, není daleko, a při pohledu ze západní hrany Galérie je jasně vidět, kudy cesta k ní vede. Proč tedy?

Exponovaným terén se dostávám až k věžičce a do úzkého sedla mezi ní a stěnami Malého Ganku. Nese pojmenování Bartkova štrbina. Z ní vede žlab k Východnému Rumanovmu sedlu. Pohled do žlabu – opět nic složitého. Ani technicky, ani orientačně. Pár minut a jsem ve Východnom Rumanovom sedle. Odtud už vede dolinou jednoduchá cesta.

Ihla v Ganku, Bartkova štrbina a Malý Ganek

Ihla v Ganku, Bartkova štrbina a Malý Ganek

Východné Rumanovo sedlo

Východné Rumanovo sedlo

Té orientační složitosti nerozumím. Ale mám opět dobrý pocit. Objevil jsem kratší a jednodušší cestu na Galériu Ganku, odkud bude výstup na Malý Ganek jednodušší. Především ve fyzické náročnosti. Co nejdříve se sem opět vrátím a konečně snad vrchol zdolám. Stojí za to.

Středa, poslední den pobytu. Hřebenem z Prielomu na Východnú Vysokú

Nechci se pouštět do dlouhých a složitých túr. Po čtyřech dnech, po čtyřech dlouhých túrách jsem už hodně unaven. Proto se rozhoduji k něčemu jednoduššímu. I když, jak se to vezme.

Už dlouho pokukuji po hřebenové cestě na Východnú Vysokú z Prielomu. Je klasifikována obtížností III – II. To znamená lehčí cesta s několika „trojkovými“ úseky.

Rozhodnuto, půjdu na Prielom a na Východnú Vysokú. Už deset dnů jsem tam nebyl.

Na Prielom je to ovšem poměrně daleko. Zbojnícka chata, závěrem Veľkej Studenej doliny do sedla. Tři a půl hodiny ze Starého Smokovca. Cítím už každý krok, bolí mě nohy. Mám za sebou náročné dny, náročné túry.

Prielom a Východná Vysoká (uprostřed)

Prielom a Východná Vysoká (uprostřed)

V sedle Prielom je spousta turistů. Je to oblíbený přechod do Svišťovej doliny, do Zamrznutého kotla. Nazouvám lezečky, nasazuji si přilbu. Turisté se zastavují a zvědavě hledí. Při pohledu na mne přemýšlí, zda něco nezanedbali…

První kroky míří za nevysokou skalní věž. Její stěnou musím nastoupat několik metrů a překlopit se do protější stěny Východnej Vysokej. Pak už travnato-skalnatým hřebenem k dalšímu výšvihu. Před ním scházím níže napravo a na hřeben se vracím schůdným mělkým žlabem.

Několik dalších výšvihů a sestup do hlubokého sedla. Za ním se tyčí strmá stěna. Nejtěžší místo výstupu. Nízký převis, je třeba nohy dostat co nejvýše a hmátnout na některý z dobrých chytů nad převisem. Pak se vytáhnout nahoru a levou stěnou se vrátit na hřeben.

Další cesta už není složitá, užívám si ji. Za pětašedesát minut stojím v davu turistů na vrcholu Východnej Vysokej. Rychle se odmašlit, zout lezečky, přilbu dolů a po chodníku sestoupit na Poľský hrebeň.

Vysoké Tatry z Východnej Vysokej

Vysoká a Rysy z  Východnej Vysokej

Dolní patro Velickej doliny halí mlha. Dnes se má začít kazit počasí. Možná léto nadobro odejde, přijdou mrazy, sníh a začne zimní sezóna. Ta letní byla mimořádně povedená. A dnes jsem ji důstojným způsobem završil…

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Vysoké Tatry. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 komentářů: Dva tatranské hřebeny, dvě Galérie a dva Kostoly

  1. SV napsal:

    fíha! tak to sú parádne, predjesenné fotografie! 😎

  2. SV napsal:

    tož som zvedavé – podľa nadpisu to vyzerá na pomerne bohatý esteticko-kultúrno-náboženský program 😎

  3. SV napsal:

    Snežná galéria je pristávacia plocha pre horolezcov z Marsu 😎

  4. Martin napsal:

    Parádní fotky, super popisy! Dlouho je pro nás goat, toomoox a vy inspirací i radou 😀 Podle nás máte jedny z best of stránek o Tatrách, takový e-Puškáš a e-Kroutil, tak jen dál písmem i rukama!

  5. Rado napsal:

    Tak toto bol veľmi úspešný výlet 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *