Můj druhý pobyt v Tatrách byl krátký, pouhé dva dny…
Už jsem si letos zvykl, že tatranská předpověď počasí je nástřelem do tajemna, že se tam vždy objeví něco nečekaného. Žel, v naprosté většině případů to není překvapení milé. A tak tomu bylo i v prvním zářijovém týdnu.
Obě plánované túry směřovaly na severní stranu Tatier. Do Ťažkej doliny. Je to jedna z nejodlehlejších tatranských dolin. Přístup do ní je velmi zdlouhavý a nástupy pod štíty nekonečné. Na straně druhé patří mezi nejkrásnější doliny Tatier.
Prvním cílem byl Malý Ganek. Jeden ze dvou bratrů mnohem známějšího (Veľkého) Ganku, který se vypíná naproti sedlu Váha, odkud jej mohou obdivovat turisté směřující na Rysy. Kontury Prostredného a Malého Ganku z tohoto pohledu s jejich větším bratrem splývají, turisté je proto příliš neregistrují. Stačí jim pohled na celý masív a především na téměř tři sta metrů vysokou stěnu spadající z Galérie Ganku, sutinové plošiny pod Malým Gankom. Na Galériu směřují mé kroky, odtud budu na Malý Ganek vystupovat.
Na Popradskom plese jsem už o šesté ranní. Postupuji směrem do Zlomísk a zajímá mě v této chvíli jedna jediná otázka: Je už po povodních opravený most přes Ľadový potok? Nechce se mi brodit ve vodě, která výstižnější název už mít nemůže. Otázka se však pár metrů za Popradským plesom jeví jako bezpředmětná. Potok má tak malý stav vody, že to už ani potok není. Po balvanech přeskakuji na jeho pravý břeh a pokračuji do doliny.
Cestou doháním dvě skupiny vysokohorských turistů směřujících na Veľký Ganek. Ten je v oblasti Rumanovej doliny nejoblíbenějším cílem pro tuto kategorii návštěvníků. Výstup není složitý, na druhé straně zajímavý, exponovaný. A navíc, Veľký Ganek nabízí mimořádné pohledy do okolí.
Stoupáme Rumanovou dolinou, oni odbočují ke žlabu spadajícímu z Rumanovej terasy. Já pokračuji k závěru doliny, kterou tvoří skalní hradba se třemi sedly. Pojmenována jsou – jak jinak v této dolině – Rumanove. Stoupám na pravý okraj této skalní hradby, do Východného Rumanovho sedla. To je de facto výchozím místem výstupu na Malý Ganek.
Mezi Východným Rumanovým sedlom a Malým Gankom se tyčí několik desítek metrů vysoká Bartkova veža. Od Malého Ganku ji odděluje Bartkova štrbina. Vede do ní široký komín s pevnou skálou. Lezení obtížnosti II není problémem. Ten nastává až za štrbinou. Od západního okraje Galérie Ganku mě odděluje asi sto metrů široký žlab. Obrácený je na sever, sluneční paprsky sem nezasvítí celý den, všude vlhko. Velmi opatrně ho musím přetraverzovat a bezpečně přejít na Galériu. Hluboké oddechnutí muselo být slyšet daleko…
Ocitám se nad Galériou, zhruba v jedné třetině výšky Malého Ganku. Připadá mi zbytečné kopírovat popis cesty v průvodci Arna Puškáša a nastupovat k vrcholu z východního okraje Galérie. Ale určitě je to tam bezpečnější, pevnější skála. Tady mě čeká traverz k východní hraně po velmi nestabilní suti. Ale dá se. Nakonec pěkné lezení a jsem na vrcholu.
Když jsem si v úvodu bral do úst letošní vrtochy tatranského počasí, dobře jsem věděl, o čem hovořím. Nedá se ani spočítat, kolikrát se letos počasí změnilo oproti předpovědi k horšímu, kolik túr skončilo jinak, než jsem předpokládal. Podobná situace nastává i nyní. Padla mlha, vidět není ani na sousední Prostredný Ganek. Jasný je jen pohled hluboko pode mne, do Ťažkej doliny. Uznávám, že to není tak málo. Úchvatné pohledy do jedné z nejkrásnějších tatranských dolin mě nenechávají klidným. Jen musím myslet na to, že z husté mlhy může začít pršet, a pak by mohlo být zle.
Sestupuji až na Galériu, pozdravit jdu zelené polyuretanové příšery, které se zde bůhvíjak ocitly. Kamarád goat je nazval Old punks. Myslím, že velmi výstižně.
Návrat. Traverz zpět do Bartkovej štrbiny je v tomto směru jednodušší. Stejně tak sestup do Východného Rumanovho sedla. Nevím proč, tak se mi to zdá, i když jsou sestupy pro mne obvykle obtížnější. Asi nejen pro mne.
A počasí opět perlí. Mlha se protrhala, viditelnost se mnohonásobně zlepšila. Vidím turisty na Rysoch, slyším hlasy z Veľkého Ganku. Odkládám věci, jen s fotoaparátem popolézám několik desítek metrů po skalní hradbě do hlubokého zářezu. Přemítám, zda už nejsem v Prostrednom Rumanovom sedle. Až později ověřuji, že tento zářez nijak pojmenován není.
Vracím se, sedím, pozoruji. Po dlouhých minutách se zvedám a jen nerad se loučím s tímto místem, kde vévodí pravé tatranské ticho. Závěr Rumanovej doliny je skutečně jednou z oáz klidu.
Sestupuji do Zlomísk a posléze až k Popradskému plesu. Slunce už v tuto chvíli září a pálí naplno, obloha bez jediného mráčku. Počasí typické pro léto, nikoli pro začátek září. Budu si muset zvykat, meteorologické standardy jsou v Tatrách ty tam.
Druhým mým cílem je Ťažká veža. Mohutná skalní věž vypínající se nad Ťažkou dolinou, nad Zmrzlým plesom. Hovořil o odlehlosti Ťažkej doliny; pro Ťažkú vežu toto platí dvojnásob. Dostat se pod ní znamená našlapat spoustu kilometrů, nastoupat a naklesat spousty výškových metrů. Uvažuji o nejlepším přístupu, všechny mi vycházejí nastejno. Volím cestu přes Rysy a Malé Rysy. Z nich spadá hřeben do Kamzičej štrbiny přímo pod Ťažkou vežou.
Už jen popis cesty vyvolává mrazení. Pro běžného turistu dvě tři túry najednou.
S úderem šesté jsem opět na Popradskom plese. Nezastavuji, rychle pokračuji dál. Po osmé hodině jsem na polském vrcholu Rysov.
Nezbytné fotografie, pozoruji hřeben vedoucí k Malým Rysom. Ne. Tudy nepolezu. Je to členité, náročné především časově. Jednodušší bude sestoupit několik stovek výškových metrů nad Czarnostawiański Kocioł a poté jednoduchou cestou na Malé Rysy vylézt. Je to sice úmorné, ztráta výškových metrů ubíjející, časově ovšem úspornější než přelez hřebene mezi Rysmi.
Nekonečné klesání. Řetězy jsou obsazeny, na Rysy stoupají stovky Poláků. Rysy jsou nejvyšším vrcholem Polska a exponovanější místo v celé polské zemi by člověk marně hledal. Slézám po skalách, vyhýbám se všem, jak nejlépe dovedu. Pravda, Poláci jsou vcelku ohleduplní, a když je třeba, dodržují přednost ve směru dolů.
Konečně přicházím k místu, kde se rozevírá žlab spadající z Malých Rysov. Obracím vzhůru a rychle nabírám výšku. Po půlhodině stojím na hlavním vrcholu.
Na Malých Rysoch jsem ještě nikdy nestál. Překvapuje mě malebnost místa. Přestože jsou o sedmdesát metrů nižší než Rysy, nabízejí stejně úchvatné pohledy na přilehlou část Tatier. I do míst, kam se běžný turista nedostane. Mám na mysli Žabiu Bielovodskú dolinu a oblast Mlynára a Žabích štítov.
Fotografuji, fotografuji a zase fotografuji. Ne, odtud se nedá odejít rychle. Jenže je tu někdo, kdo je zas podstatně rychlejší než já. Počasí. Během chvilky se obloha zatáhla a zatemnila. Černo je jak v noci, co nevidět začne pršet. Zkouším sice sestoupit pár metrů k hřebenu vedoucímu ke Kamzičej štrbine, rychle se však vracím. A dobře dělám.
První dešťové kapky mě zastihují ještě na vrcholu Malých Rysov. Počasí si opět udělalo, co ho napadlo. Předvedlo, že má nějaké meteorology (jak říkají Slováci) v paži.
No nic. Po mokrých skalách sestupuji postupně až k Morskiemu Oku. Nic příjemného, všímám si však, že Polákům to nikterak nevadí. Klidně stoupají k vrcholu své země, déšť nedéšť, skluzavka neskluzavka, hlavně pocit. V tom ale mají můj obdiv. Pokud zrovna neriskují.
Čeká mě ještě pochod do Lysej Poľany a dlouhý návrat do mého Base Campu na západním okraji Vysokých Tatier. Nemá smysl situaci rozebírat. Ťažká veža neodejde, je třeba být vděčný za to, co bylo, a za to také Tatrám poděkovat.
Mohol si sa schovať v Tomkovej Jaskyni 🙂 Malé Rysy sú výnimočný vrchol.Pre mňa srdcovka spolu s Mlynárom,Širokou a Snežnou kopou