Tatry neveselé

Tatry neveselé

Tatry neveselé

Ve Vysokých Tatrách jsem strávil celou dovolenou. Setrvalé, mimořádně pěkné počasí bylo důvodem, abych se sem po pár dnech zase vrátil…

Den nultý

Před odjezdem se ještě domlouvám s kamarádem Radom na společné nedělní túře. Minulý týden jsme spolu vystoupili na Malý Ostrý štít. A pokukovali po jeho velkém bratrovi. Pokusíme se Ostrý štít zdolat?

Jenže člověk míní a osud mění. Po příchodu do base campu v Tatranskej Štrbe beru telefon. Musím Radovi zavolat a domluvit s ním podrobnosti zítřejší túry. Zapínám telefon a nevěřím svým očím. Zpráva, kterou otevírám a čtu, mě sráží na kolena. Rado, který byl v Tatrách o den dříve, dnešní túru nedokončil. Měl těžký pád, utrpěl vážná zranění a leží v popradské nemocnici.

Vyrážím okamžitě do Popradu. K Radovi mě však nepouštějí. Zařizuji pro něj alespoň pár nezbytných věcí. Dovídám se, že příčinou pádu bylo odtržení skály…

Den první

Ranní vstávání je plné otazníků. Kam půjdu? Budu mít vůbec chuť někam lézt? Vystupuji ve Starém Smokovci a mířím do Malej Studenej doliny. U Zamkovského chaty však měním směr. Po Magistále pokračuji do Skalnatej doliny. Tady je jeden z objektů, ke kterému se už dlouho obrací můj zrak a smysly. Veľká Vidlová veža. Impozantní vrchol v sevření dvou mohutných štítů, Lomnického a Kežmarského. Ze strany Vidlového sedla by měla vést k vrcholu cesta obtížnosti II. Tedy mírně těžká.

Obcházím smutně vyhlížející, poloprázdné Skalnaté pleso. Úpatím Huncovského štítu mé kroky směruji do Lievikového kotla. I tady bývalo pleso. Lievikové. Ještě v prvních desetiletích dvacátého století bylo zakreslené v mapách. Zaniklo zanesením sutí a materiálem splaveným z okolních stěn a především ze žlabu mezi Lomnickým a Kežmarským štítom. Žlab nese morbidní pojmenování Cmiter. Lepší cestu jsem si dnes vybrat nemohl.

Skalnatá dolina. Vlevo Lomnický štít, vpravo Kežmarský štít. Uprostřed Vidlové veže, pod nimi Cmiter

Skalnatá dolina. Vlevo Lomnický štít, vpravo Kežmarský štít. Uprostřed Vidlové veže, pod nimi Cmiter

Veľká Vidlová veža

Veľká Vidlová veža

Stoupám ke žlabu. Kolem početné kamzičí rodiny, která se ze své ranní siesty nenechává rušit. Mé oči pátrají v jižní stěně Kežmarského štítu. Stěna je mezi horolezci velmi oblíbená. Vede jí spousta cest nejrůznější obtížnosti. Už teď, v časných ranních hodinách je v ní spousta lezců.

Cmiterom vede cesta jediná. Po nakloněných hladkých plotnách, které po většinu roku bývají pokryty sněhem či spíše tvrdým firnem. Fakt, že tu není letos po sněhu ani památky, ukazuje na mimořádné teplotní podmínky letošního léta. Pro mě jedině dobře. Bez stoupacích želez bych se sem nedostal.

Pomalu zdolávám výškové metry. Do Tatier jsem cestoval hned po nočních směnách, bez odpočinku. Jsem unavený. Výstup na rampu lemující úpatí Vidlových veží mi trvá o poznání déle, než jsem předpokládal.

První pohled do úzkého žlabu mezi Veľkou a Západnou Vidlovou vežou je skličující. Žlab je rozlámaný, plný volných balvanů. Vzhlíží velmi nepřístupně. Obouvám lezečky a snažím se dostat do žlabu po skalách na pravé straně. Jde to díky špatnému terénu jen velice pomalu. Až po dlouhých minutách přicházím pod stěnku, která výše přechází v komín směřující k vrcholu Veľkej Vidlovej veže.

Komín na Veľkú Vidlovú vežu

Komín na Veľkú Vidlovú vežu

Pohled vzhůru, skličující pocit se nijak nelepší. Zcela určitě na něj mají vliv události včerejšího dne. Z lezení nemám žádnou radost. Nemám ani žádnou chuť pouštět se do náročných záležitostí. A že by tato náročná byla, je bez pochyb.

Ne.

Chystám se sestoupit zpět na rampu pod věžemi. Nad sebou slyším hlasy. Stojím a poslouchám. Z Veľkej Vidlovej veže někdo slaňuje. Po chvíli se dávám do řeči s mladým horolezcem. Ujišťuje mě v mých obavách a potvrzuje, že cesta k vrcholu Veľkej Vidlovej veže je skutečně velmi nepříjemná a určitě i nebezpečná.

No nic. Na Veľkú Vidlovú vežu si musím nechat zajít chuť. Pokud na ni budu chtít někdy vystoupit, musím po hřebeni. Ale to není na sólo lezení.

Vyzouvám lezečky. Dnešní túru dokončím lehkým výstupem na Lomnický štít. Po plotnách směřujících k vrcholové partii štítu, kolem Medenej štrbiny.

Úbočí, kterým stoupám, jakoby chtělo podtrhnout a dokreslit mou dnešní náladu a moje chmury. Lépe jsem si skutečně vybrat nemohl. Nejvýše položené smetiště na Slovensku a možná i ve střední Evropě. Z vrcholu Lomnického štítu sem postupem let házeli, co je napadlo. Při stavbě objektů na vrcholu, při opravách lanovky, při běžném provozu. Ocelová lana, nejrůznější kusy železa, novodobý plastový odpad.

Plotny pod vrcholem Lomnického štítu

Plotny pod vrcholem Lomnického štítu

Lomnický štít, nejvýše položené smetiště na Slovensku

Lomnický štít, nejvýše položené smetiště na Slovensku

Rychle spěchám k vrcholu. Pryč z tohoto depresivního místa, které je ostudou Vysokých Tatier a vizitkou těch, kteří tu působili.

Kežmarský štít od Medenej štrbiny

Kežmarský štít od Medenej štrbiny

Medená štrbina, Vidlové veže a Kežmarský štít z Lomnického štítu

Medená štrbina, Vidlové veže a Kežmarský štít z Lomnického štítu

Na vrcholu Lomnického štítu se zdržuji jen pár krátkých minut. Dnešní túra je prosta pozitivních emotivních vlivů a bude lepší ji co nejrychleji dokončit. Jedno pozitivum mě však čekalo na sestupu. Z Lomnického sedla se vezu sedačkovou lanovkou. Za normálních okolností to není možné. Koupit lze jen jednosměrný lístek nahoru nebo obousměrný. Shora dolů nikoli. Vlivem šťastných okolností jsem sehnal lístek a dolů se svezl. Z hodinového šlapání bych skutečně žádnou radost neměl.

Malá Studená dolina z Lomnického štítu

Malá Studená dolina z Lomnického štítu

Den druhý

Opět mířím do Starého Smokovca. Do poslední chvíle nevím, kam dnes půjdu. Během několika krátkých minut několikrát diametrálně měním plán. Ľadový štít přes Pfinnovu kopu. Opálová veža. Prostredný hrebeň. Nakonec vystupuji v Tatranskej Polianke. Rozhodnutí je dílem několika málo sekund. Půjdu na Divú vežu.

Rychle stoupám Velickou dolinou na Sliezsky dom, dále na Večný dážď, na Kvetnicu. Nedaleko cesty, u chodníku, kterým míří Gerlachári do Velickej próby, bivakuje několik mladých lidí. Vybrali si to nejlepší místo a je s podivem, že je ještě někdo nevypakoval. Nevím, proč mě taková lidská hloupost stále ještě překvapuje.

Dlhé pleso, sedlo Poľský hrebeň. Je tu už spousta turistů. Nechtějí si nechat ujít ranní rozhledy z Východnej Vysokej. Ti, co přijdou později, už mnoho nespatří. Kolem poledne se zvedá opar a halí Tatry v mlžném závoji.

Dlhé pleso

Dlhé pleso

I já si musím pospíšit. Sestoupit do Zamrznutého kotla, po turistickém chodníku se dostat pod Prielom a odtud zamířit k vrcholu Divej veže. Pohled k ní mě utvrzuje v názoru, že k pojmenování nepřišla zbůhdarma. Její vrchol je skutečně rozervaný, rozsekaný na několik částí. Vypadá jak divoženka, která právě vylezla z temné noční tůně, rozhlíží se a přemýšlí, co udělá.

Divá veža z Poľského hrebeňa

Divá veža z Poľského hrebeňa

Zamrznutý kotol a Zamrznuté pleso

Zamrznutý kotol a Zamrznuté pleso

I já přemýšlím. Kde opustím značený chodník a kudy se vydám na úpatí Divej veže. Popis cesty mám v hlavě. Žlabem se dostat do sedla pod vrchol a odtud už lehce ke zdaleka viditelnému kovovému trianglu, který po mnoho let trčí na vrcholu. Podobný je nedaleko, na Svišťovom štíte. Geodeti v této části Tatier asi řádili.

Po velmi nepříjemném suťovisku mířím do sedla pod vrcholovou stěnou. Nepřikládám zvláštní důležitost faktu, že vypadá jinak, než na fotografii v průvodci. I to se může stát. Co mě však překvapuje, je pohled k vrcholu. Cesta má být jednoduchá. Jenže to, co vidím, jednoduché zdaleka není. Možná tento komín, tím by to mohlo jít…

Postupuji o pár kroků výš. Aha! Tamhle je další sedlo. Tomu na fotografii se podobá více. Co se však nepodobá, je výstupová trasa. O jednoduchosti si mohu nechat zdát. Co se to děje?

Jakoby stále ještě dozníval zmatek z nešťastné události a přenášel se na mé konání.

Podívám se ještě dál. To už přicházím na hranu věže strmě padající do Veľkej Studenej doliny. Tady vypadá cesta k vrcholu jednoduše. Lezečky a vzhůru!

Deset metrů nakloněnou stěnou. Pohled vzhůru mě však brzy zmrazuje. Místo, kam lezu, není vrchol. Ten se tyčí o pěkný kus zpět.

Sestupuji a jediné, co mě napadá, je komín, kolem kterého jsem procházel. Je strmý, ale určitě vede k vrcholu.

Patnáct, dvacet metrů vzhůru. Až sem to celkem šlo. Ale nade mnou už je zas terén, o kterém jako o jednoduchém mluvit nemohu ani náhodou. Dolů.

Smiřuji se s faktem, že se dnes na vrchol Divej veže nepodívám. Nevadí. Pořádně musím prostudovat cestu v průvodci, pozeptat se. Někde jsem při čtení a ukládání cesty do hlavy musel udělat chybu.

Co teď? Je ještě brzy a ukončovat túru by bylo hloupé. Vylezu na hřeben a po něm sestoupím na Prielom. Vyhnu se tak turistické cestě. Ta bude v tomto čase ucpaná. Fronta pod Prielomom je velmi nepříjemná a člověk může lehce přijít k úrazu. Kamenů tam padá dost a dost.

Travnato-skalnatým terénem stoupám vzhůru. Z tohoto pohledu vypadá Divá veža opravdu hodně nepřístupně. Jenže… pod hřebenem se náhle vynořuje sedlo. No to je přece ono! Už vím, kde jsem udělal chybu. Hledal jsem sedlo příliš nízko!

Příště musím být při nastudování cesty pečlivější. V tomto případě se nic podstatného neděje, odkudkoli mohu sestoupit. Ovšem v případě náročnějšího terénu by mohl nastat problém.

(Ale ne. V případě náročnějšího terénu nosím vždy tištěnou podobu popisu cesty s sebou).

Už bez problémů vystupuji na vrchol Divej veže. Internetový kamarád Kozel charakterizuje rozhled z Divej veže jako jeden z nejhezčích v celých Vysokých Tatrách. A neplete se. Pohled na severní stranu Tatier je stejně divoký, jako Divá veža samotná. Podobně pohled do závěru Veľkej Studenej doliny.

Triangl na vrcholu Divej veže

Triangl na vrcholu Divej veže

Masív Gerlachovského štítu z Divej veže

Masív Gerlachovského štítu z Divej veže

Bielovodská dolina z Divej veže. V popředí Litvorové pleso, na horizontu Koruna Vysokej a Rysy

Bielovodská dolina z Divej veže. V popředí Litvorové pleso, na horizontu Koruna Vysokej a Rysy

Zamrznutý kotol a Litvorová dolinka z Divej veže

Zamrznutý kotol a Litvorová dolinka z Divej veže

Bradavica, Velické Granáty a Slavkovský štít z Divej veže

Bradavica, Velické Granáty a Slavkovský štít z Divej veže

Veľká Studená dolina z Divej veže

Veľká Studená dolina z Divej veže

Jsem nadšený. Cítím, že jsem prolomil chmurné pocity předchozích dnů. Navíc, jak se dovídám později, Radova dnešní operace proběhla bez komplikací.

Určitě se do Tatier vrátí.

Den třetí

Po včerejším dobrém konci túry začínám přemýšlet o náročnějších akcích. Ze seznamu možných vybírám velkolepý výstup jihovýchodním hřebenem Dračieho štítu. Cesta vede z Dračiej štrbiny, sedla mezi Ošarpancami a Dračím štítom. Již při pohledu na tuto cestu je jasná její délka a zmíněná velkolepost.

Časné ráno mě zastihuje v Doline Zlomísk. Nejkratší cestou mířím pod Ošarpance. Trojhlavý vrchol, na který mám velmi pěkné vzpomínky. Cesta Komarnického komínem, kterou jsem absolvoval před čtyřiceti lety, dodnes patří v mých vzpomínkách k tomu nejhezčímu, co mi lezení dalo. Pamatuji, že cesta nebyla jednoduchá. Dodnes je pro mě vzorem cesty obtížnosti III, tedy těžké.

Ošarpance

Ošarpance

Stojím, okukuji Komarnického komín. Nepřipadá mi těžký. Jenže obtížná místa jsou až nad ním. Hladké plotny, lezení úzkými spárami.

Rád bych se sem někdy vrátil.

Předpověď počasí pro dnešní den avizuje možné bouřky. Nemám důvod předpovědi nevěřit. Oproti předchozím dnům se již teď, v brzkých dopoledních hodinách, začíná mračit. Pro mě je to důvod upravit výstupovou cestu. Nezačnu v Dračej štrbině. Vynechám hřeben Dračej kôpky a nastoupím přímo pod Dračím štítom. Z Nižnej štrbiny pod Ihlou.

Vysoká a Dračí štít (uprostřed) z Magistrály

Vysoká a Dračí štít (uprostřed) z Magistrály

Vysoká, Dračí štít a Ihla v Dračom

Vysoká, Dračí štít a Ihla v Dračom

Ihla v Dračom

Ihla v Dračom

Přilba, lezečky, sedák a potřeby pro slaňování. Poslední pohled do popisu cesty. Nade mnou strmě ční Ihla v Dračom. Impozantní skalní věž při jihovýchodním úpatí Dračieho štítu. Z větší dálky vzhlíží velmi nepřístupně.

Pár kroků na stranu Rumanovej doliny a čtyřicet metrů vzhůru zářezem do Vyšnej štrbiny pod Ihlou. Odkládám batoh a jen s fotoaparátem zdolávám Ihlu v Dračom. Lehčí, než se to na první pohled zdálo. Fotografuji a prohlížím shůry další cestu. V levé straně hřebene by měl být komín, kterým bych se měl dostat z boku na hřeben. Nad strmé plotny, které ční přímo nad štrbinou. Těmi také vede cesta, ta je však obtížnější.

Ihla v Dračom, pohled do Dračej doliny

Ihla v Dračom, pohled do Dračej doliny

Ganek a Rumanov štít z Ihly v Dračom

Ganek a Rumanov štít z Ihly v Dračom

Komín nevidím, budu muset do stěny vytraverzovat a podívat se po něm. Deset metrů vlevo, za skalním rohem skutečně je. Cesta jím na hřeben je nejtěžším místem celého výstupu. Strmé, exponované, místy technické kroky. Skála je však pevná a dokonale suchá. Deset minut lezení a jsem na příkrém hřebeni. Ten pokračuje až na Malý Dračí zub.

Malý Dračí zub se ve směru další cesty převisle láme desetimetrovou stěnkou do Nižného Dračieho zárezu. Slaňovací stanoviště je tu vybudované. Šňůra a smyčka nebudí pochybnosti. Zajišťuji se a z batohu vybaluji lano. Tentokrát jsem je dobře smotal, neztrácím čas rozmotáváním. Po slanění opět pečlivě smotávám a ukládám je do batohu. Slaňovat budu ještě jednou.

Po hřebeni vzhůru na Veľký Dračí zub. To už je poslední výstupek hřebene před samotným vrcholem Dračieho štítu. Tady kulminuje jihovýchodní pilíř štítu, kterým vedla moje výstupová cesta.

Sestup do Prostredného Dračieho zárezu. K vrcholu Dračieho štítu mi zbývá jen pár výškových metrů.

Mám radost z toho, že jsem výstup bez problémů zvládl. Bylo to nádherné lezení, velmi pěkná hřebenová cesta. Jedna z nejhezčích, kterou jsem v Tatrách absolvoval.

Rumanova dolina z Dračieho štítu. Vpravo Končistá, vlevo masív Gerlachovského štítu

Rumanova dolina z Dračieho štítu. Vpravo Končistá, vlevo masív Gerlachovského štítu

Je mi to líto, ale nemohu se na vrcholu příliš zdržovat. Je zamračeno a pršet může začít každou chvíli. A mě čeká ještě další cesta. Sestup do Vyšného Dračieho zárezu, odtud krátká odbočka na druhý z vrcholů Dračieho štítu, na Malý Dračí štít, a pak slanění do Vyšného Dračieho sedla. Odtud už jednoduchý výstup na jihovýchodní vrchol Vysokej.

Dračí štít (oba vrcholy) z JV úbočí Vysokej

Dračí štít (oba vrcholy) z JV úbočí Vysokej

Během další hodiny se počasí – tak, jak to často v letošním létě předvádí – zlepšilo. Vítr rozehnal temné mraky, hrozbu bouřky odsunul kamsi do daleka. Už nemusím pospíchat. Dokonce přemýšlím o další cestě hřebenem Koruny Vysokej. Na Ťažký štít.

Ale ne. Dnes stačilo.

Jihovýchodní vrchol Vysokej. Na vrchol hlavní, severozápadní, lezu přímo hřebenem. Zajištěná cesta je obsazena, vystupuje po ní trojice Poláků; otec se synem a horská vůdkyně. Zajímavé. Kolik vůdkyň v Tatrách asi je? Ještě jsem žádnou nezaregistroval.

Severozápadní vrchol Vysokej

Severozápadní vrchol Vysokej

Kříž na vrcholu Vysokej je nově nalakovaný. Dobrý počin, kříž to už potřeboval. Jen barvu mohli aktéři vybrat jinou. Tato se sem ani trochu nehodí. Zvláštní modř. Není ani barvou nebe, ani barvou vody, ani barvou hor. Ale třeba bylo záměrem odlišnost zdůraznit.

Kříž na Vysokej

Kříž na Vysokej

Dračia dolina a Kôpky z Vysokej

Dračia dolina a Kôpky z Vysokej

Přes Štrbinu pod Kohútikom sestupuji do sedla Váha. Dostávám se do nechutné civilizace. Na Rysy i ve směru opačném proudí davy lidí. Každý chce na nějaký vrchol. Čím níž, tím turistů víc. Ne každý na Rysy dojde. Některým stačí chata, některým Žabie plesá, některým potok v Mengusovskej doline.

Dolinka pod Váhou. Chata pod Rysmi

Dolinka pod Váhou. Chata pod Rysmi

Po dnešní túře jsem se konečně vrátil do reálu. Odhodil chmury, odhodil zábrany, temné pocity však budou doznívat ještě dlouho.

Den čtvrtý

Od myšlenky dokončit celý přechod hřebene Koruny Vysokej po dlouhých úvahách upouštím. Po třech dnech, po třech náročných túrách cítím únavu. Nástup je dlouhý, dlouhá je i samotná túra. Já se dnes musím včas vrátit a sbalit se. V noci cestuji zpět (jak jinak, přímo do práce).

Z balíčku kratších túr vybírám Voliu vežu. Na jižní straně tohoto vrcholu se nachází hluboký skalní zářez, kterým vede cesta obtížnosti II. Tou se pokusím na vrchol vystoupit.

Mengusovskou dolinou stoupám pod Žabie plesá a odbočuji do Volej kotlinky. Kolem malebného Volieho plieska mířím pod stěnu. Na rampu, odkud vede několik horolezeckých cest.

Volie pliesko a Volia veža

Volie pliesko a Volia veža

Popis cesty je tentokrát jednoduchý a znám ho nazpaměť. Zářezem vzhůru k věžičce, která je vidět už od nástupu. Kolem ní zprava na vrchol. Jednoduché, bez komplikací.

Volia veža, jižní hrana. Vpravo zářez

Volia veža, jižní hrana. Vpravo zářez

Jenže ne všechno je jednoduché tak, jak se na první pohled tváří. Z nástupového místa vidím hned několik věžiček. Která to je? V mobilu mám uloženo několik horolezeckých průvodců. Pro jistotu ještě jednou ověřuji, zda některý neuvádí podrobnosti. Žádné nenacházím. Usuzuji, že je to nejvýraznější věžička z těch, které vidím.

První polovina cesty je jasná. Zářez nepředstavuje lezecký problém. Jinak však vypadají vrcholová skaliska. Mohutné skalní bloky, vidět není žádné výrazné vrstvení. Zůstávám však klidným. Detaily nemusí být z tohoto místa vidět. Vylezu pod vrcholové bloky a uvidím.

Obtížnost cesty se mění už v zářezu. Počáteční jednička přechází ve dvojku, přicházím pod vrcholovou stěnu Volej veže. Jsem na pochybách. Opravdu cesta vede k oné věžičce? Ale kudy jinudy by mohla vést? Schůdnější terén tu nevidím.

Pátrám po nejjednodušší cestě, proplétám se mezi ohromnými bloky skal. Dostávám se pod strmou stěnu. Zkouším spárou vpravo, tudy to nepůjde. Jediné řešení je přímo stěnou.

Lezení je hodně technické, malé stupy, množství kroků využívajících pouze tření. Ale je to dobré. I když podstatně těžší, než včerejší cesta hřebenem Dračieho štítu.

Poslední kroky v těžkém terénu a jsem na vrcholové plošině. Zjišťuji, že ona věžička je vrchol Volej veže. Nasměroval jsem si to zářezem přímo k vrcholu. Kudy vede ona dvojková cesta, nemám tušení. Tohle nebylo za dvě ani nástinem.

Sedím na vrcholu Volej veže. Jsem tu sám, ve stěně jsem zatím nikoho neviděl. Rozhlížím se a snažím se do sebe vstřebávat atmosféru hor. Myšlenky těkají od místa k místu. Všude je nějaká vzpomínka, nějaký zážitek, nějaký pocit. Tyto hory mi daly a dávají neskutečně moc a jsem jim za to neskonale vděčný. Sžil jsem se s nimi a věřím, že si máme ještě mnoho co říci.

Žabie plesá a Mengusovská dolina z Volej veže

Žabie plesá a Mengusovská dolina z Volej veže

Rysy a Malé Rysy z Volej veže. V popředí vpravo Žabia veža

Rysy a Malé Rysy z Volej veže. V popředí vpravo Žabia veža

Morskie Oko a Czarny Staw z Volej veže

Morskie Oko a Czarny Staw z Volej veže

Z vrcholu scházím obvyklou sestupovou cestou do Východnej Volej štrbiny. Odtud vystupuji ještě na sousední Žabiu vežu. Pak už jen návrat.

Hrebeň Bášt ze Žabej veže

Hrebeň Bášt ze Žabej veže

Malé Rysy a Malý Žabí štít (vlevo) ze Žabej veže

Malé Rysy a Malý Žabí štít (vlevo) ze Žabej veže

Vysoká ze Žabej veže

Vysoká ze Žabej veže

U Volieho plieska ještě jeden pohled vzhůru. Poděkování Volej veži, poděkování Tatrám. Tentokrát však nese příchuť hořkosti.

Radovi přeji brzké uzdravení.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Vysoké Tatry. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 komentářů u Tatry neveselé

  1. spyros napsal:

    Kriz namalovali kolegovia z klubu. Ten zárez na Volovke je vlastne zlanovacia cesta pre horolezcov. Inak super stránky, doteraz som myslel, že ich píše tridsiatnik 😀

  2. SV napsal:

    čo znamenajú tie písmená na kríži?

  3. SV napsal:

    „Lomnický štít, nejvýše položené smetiště na Slovensku“ GRRRRR!

  4. Jarka napsal:

    Za připomenutí stojí, že Vel’ká Vidlová veža si zahrála „hlavní roli“ v kultovním filmu režiséra Martina Hollého z roku 1970 Medená veža, filmu v mnoha ohledech nepřekonaném.

  5. buteo napsal:

    Chválím. Když není pohoda a dobrá nálada, vlastní svatbu bych odložil

  6. Rado napsal:

    Pepa ďakujem za všetko, si skvelý človek ochotný kedykoľvek pomôcť. Veľmi si to vážim.

  7. SV napsal:

    „Nevím, proč mě taková lidská hloupost stále ještě překvapuje.“ som myslela, že sa to vekom vstřebá 😎

  8. SV napsal:

    „Dostávám se do nechutné civilizace.“ 😎

  9. SV napsal:

    farba kríža na Vysokej vyzerá na fotke ok 🙂

  10. SV napsal:

    Radovi přeji brzké uzdravení. – aj ja.
    a čítanie tvojich článkov má výrazný liečivý efekt 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.